Bolek Polívka - Theofil

Vaše posta­va se jme­nu­je Theofil, kdo to je?

 Theofil je vysla­nec. Je to potvo­ra. Myslí jen na sebe. Nemyslí vůbec na bla­ho krá­lov­ství a oko­lí. Je to hloupý sebestřed­ný sobec, kte­rý hra­be pod sebe, jako tolik podob­ných.

Jak se vám hrá­la zápor­ná posta­va?

 Nepovažuji ho za zápor­nou posta­vu, ale za ohav­nou posta­vu. A ohav­né posta­vy se hra­jí krás­ně a s odpo­rem.

Když jste si pře­če­tl scé­nář Řachandy, co vás na něm zau­ja­lo?

 Že je vtip­ně napsa­ný. Ale mís­ty je i dojem­ný. Navíc tam hra­je můj syn Vladimír a zúčast­nit se tako­vé­ho díla je mi rados­tí. A paní reži­sér­ka je taky výbor­ná, tak proč ne.

Vy vlast­ně hra­je­te popr­vé se synem Vladimírem. Jak se vám spo­lu hra­je?

My už jsme si se synem toli­krát hrá­li… Na vojá­ky a na všech­no mož­né. Před kame­rou jsme se potka­li v Manéži, ale při podob­né prá­ci je to popr­vé. My se tam o sebe jen tak otře­me, nemá­me tam nic, co bychom měli výraz­ně spo­leč­né­ho, ale i za to málo jsem rád.

 Jak se vám líbi­ly mas­ky dry­ád, puků, hej­ka­la, trol­la…?

Ty jsou oprav­du skvě­lé! Viděl jsem jed­no­ho z nich, jak ze sebe po celo­den­ním čeká­ní olu­po­val to pohád­ko­vé stvo­ře­ní. Byl celo­na­lí­če­ný a olu­po­val to z bři­cha a hru­di s leh­kým sté­ná­ním, pro­to­že byl chlu­pa­tý, a když na chlu­pa­té­ho něco nale­pí­te, tak to jde dolů i s chlu­pa­ma. A ješ­tě mu bylo vyna­dá­no s leh­kým ukra­jin­ským pří­zvu­kem, že toto je prá­ce odbor­ní­ků, tedy mas­ké­rů, a ne jeho.

Když si vzpo­me­ne­te na natá­če­ní Řachandy, co se vám vyba­ví jako prv­ní?

Jak jsem lítal v noč­ní koši­li po ztem­ně­lém noč­ním hra­du Kost. Byl prů­van, byla zima a chy­til jsem tam zánět močo­vých cest. Pořád jsem musel cho­dit čurat. Takže jsem točil a točil, čural a čural a mezi­tím i cikal. (smích)