David Novotný - dřevorubec

V pohád­ce Řachanda hra­je­te dře­vo­rub­ce, mohl bys­te nám ho tro­chu při­blí­žit?

 Jmenuje se Drvoštěp a pod­le mě je tam pro­to, aby otes­to­val úči­nek byli­nek sesla­ných na něho Paní lesa a puky. Pracuje a kácí na cizím, ale to si neměl dovo­lit. Paní lesa ho potres­tá tak, že z něho udě­lá neši­kov­né­ho. Řekl bych, že je to tako­vá komic­ká posta­va.

 Jak se vám hrá­la ta neši­kov­nost?

 To je vždyc­ky pří­jem­né. Záporné posta­vy a nemeh­la jsou doce­la vděč­né role. Bylo to doce­la nároč­né, někdy až na hra­ni­ci kaska­dér­ských kous­ků. Narazil jsem hla­vou do stro­mu, visel za seke­ru… Všechno jsem ale dělal sám a dou­fám, že to nako­nec bude i vtip­né a bude se na to dát kou­kat.

 Na natá­če­ní jste se ohá­něl seke­rou, ští­pal jste dře­vo… Co vy a tyto prá­ce?

Teď už dlou­ho nic, ale ští­pá­ní dře­va jsem zbož­ňo­val, když jsme měli s rodi­či cha­lu­pu v Novém Oldřichově. Miloval jsem ho jako uklid­ňu­jí­cí čin­nost. Podobně jako sklá­dá­ní uhlí, když bylo dob­ře při­pra­ve­né. Házet ho z plechů lopa­tou do okýn­ka. Stačilo, když mě kdo­ko­liv naštval, a šel jsem buď ští­pat dře­vo, nebo házet uhlí do skle­pa. To mě bavi­lo. Bylo to nároč­né fyzic­ky a mono­tón­ní, uklid­ňu­jí­cí. Dnes už jsem na to moc poho­dl­ný. (smích)

 Na pla­ce jste se potkal s dry­á­da­mi a puky, jak se s nimi hrá­lo?

 Jsou to straš­ně las­ka­ví lidi. Já je obdi­vu­ju, pro­to­že trvá něko­lik hodin, než je nalí­čí, a to je pro mě hroz­ná před­sta­va. Vypadá to ale hroz­ně pěk­ně, což je pochva­la do mas­kér­ny.

Byl jste rád za nabíd­ku zahrát si v pohád­ce? Hrál jste vůbec někdy v pohád­ce?

Už jsem hrál ve dvou pohád­kách, ale ty byly stu­di­o­vé. A pro­to­že mám čty­ři děti, tak při natá­če­ní mys­lím na ně. Aby je to nějak potě­ši­lo, poba­vi­lo… Těším se, až to uvi­dí, a jsem zvě­da­vý, co mi k tomu řek­nou. (smích)