Zakleté pírko – Recenze – 40%

Aninka (Anastasia Chocholatá) je pros­té děv­če, kte­ré se na stat­ku po rodi­čích sta­rá o své dvě star­ší zpo­vy­ka­né sest­ry. Pak náho­dou polí­bí nale­ze­né havra­ní pír­ko, načež se z opo­dál sto­jí­cí­ho havra­na sta­ne princ Vítek (Petr Urban) a Anince vysvět­lí, že ho do havra­ní podo­by zakle­la zlá čaro­děj­ná prin­cez­na (Sara Sandeva), s níž se odmí­tl ože­nit. Když pak zlo­my­sl­né sest­ry Aninku s prin­cem nača­pa­jí, tak pír­ko zlo­mí a princ zmi­zí nezná­mo kam. Naštvaná Aninka sest­ry opouš­tí a vydá­vá se do svě­ta prin­ce hle­dat, aby jeho pro­kle­tí zlo­mi­la.

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zakleté pír­ko je nová pohád­ka Zdeňka Trošky (napsa­ná v tan­de­mu s jeho stá­lým spo­lu­pra­cov­ní­kem Markem Kališem). Že jde o pohád­ku Zdeňka Trošky, jde neo­myl­ně poznat už od prv­ních zábě­rů – na pohád­ky zasa­ze­né do pro­stře­dí maleb­ných jiho­čes­kých vísek a tam­ních roz­kvet­lých luk a zla­ta­vých ječ­me­no­vých polí má ostat­ně patent už del­ší dobu, stej­ně jako na mimo­řád­ný důraz na lido­vost, v pozi­tiv­ním i nega­tiv­ním smys­lu slo­va. Zároveň her­ce s obli­bou navá­dí k hys­te­rii, pře­hrá­vá­ní a infan­til­ní sty­li­za­ci balan­cu­jí­cí na hra­ně trap­nos­ti.

Děj Zakletého pír­ka je poměr­ně jed­no­du­chý (což ješ­tě nezna­me­ná, že je záro­veň smys­lu­pl­ný a kohe­rent­ní) a v pod­sta­tě sto­jí na puto­vá­ní hlav­ní hrdin­ky z mís­ta na mís­to, při­čemž ji po celou dobu dopro­vá­zí vod­ník (Lukáš Pavlásek), kte­rý se k ní hned zkra­je ces­ty při­dá, a spo­lu pak potká­va­jí vše­li­ja­ké dal­ší posta­vy a při­chá­ze­jí k nej­růz­něj­ším před­mě­tům, jež se poz­dě­ji uká­ží být uži­teč­ný­mi.

Jak tomu ale u Zdeňka Trošky čas­to bývá, jeho posta­vy se málo­kdy dosta­nou za hra­ni­ci per­so­ni­fi­ko­va­ných ste­re­o­ty­pů a plo­chých kari­ka­tur – a v pří­pa­dě Zakletého pír­ka na tom bohu­žel nejsou o moc lépe ani hlav­ní hrdi­no­vé. Nosnou zdí celé pohád­ky má být kama­rád­ský vztah Aninky s vod­ní­kem, avšak jedi­nou cha­rak­te­ris­ti­kou Aninky je v pod­sta­tě to, že je dob­ro­sr­deč­ná a tro­chu naiv­ní (a v prů­bě­hu fil­mu musí něko­li­krát pro­ká­zat svou odva­hu a odhod­lá­ní, při­čemž je ale záro­veň lehce mani­pu­lo­va­tel­ná a nechá­vá se sebou snad­no zame­tat), a vod­ník je na tom coby přá­tel­ský exot se zla­tým srd­cem, plní­cí úlo­hu komic­ké­ho spo­leč­ní­ka, dost podob­ně.

Co však obě­ma posta­vám výraz­ně pomá­há, je herec­ké obsa­ze­ní – Anastasia Chocholatá dohá­ní mno­hé při­ro­ze­ným půva­bem a nenu­ce­nou roz­to­mi­los­tí a Lukáš Pavlásek se pro role legrač­ních tro­t­lů zřej­mě naro­dil (ačko­li zpí­vat by váž­ně nemu­sel). Herecké výko­ny pro­ta­go­nis­tů ve ved­lej­ších rolích za nimi ovšem již výraz­ně zao­stá­va­jí (s výjim­kou poměr­ně sym­pa­tic­ké mini-role Marka Lambory) a v někte­rých pří­pa­dech se navíc pohy­bu­jí i v extrém­ních polo­hách uny­lé topor­nos­ti (Sara Sandeva v zápor­né úlo­ze) a nesne­si­tel­né otrav­nos­ti (Šárka Vaculíková a Lucie Polišenská v rolích Aninčiných sester). Částečně je nicmé­ně na vině i jed­no­roz­měr­nost jejich postav (tře­ba princ Vítek je v pod­sta­tě pou­ze pasiv­ní lout­kou v moci čar a kou­zel a Aninka se do něj zami­lu­je patr­ně jen díky tomu, že je pohled­ný a vypa­dá vzne­še­ně).    

Jinak pří­běh fil­mu je v pod­sta­tě splá­ca­ný z namát­kou vole­ných pohád­ko­vých moti­vů a cha­tr­ně posle­po­va­ných scé­nek s mís­ty poměr­ně vyso­kou úrov­ní bizar­nos­ti, díky čemuž je sle­do­vá­ní Zakletého pír­ka cel­kem zábav­né, byť asi z jiných důvo­dů, než jaké byly tvůr­ci zamýš­le­ny (kom­plet­ní děj je pro zvě­da­vé zájem­ce popsán na úpl­ném kon­ci recen­ze). Jeho pod­stat­ná část je posta­ve­na na naho­di­lém cho­vá­ní postav, jež putu­jí pohád­ko­vým kra­jem jen s mlha­vou vidi­nou něja­ké­ho cíle a jejichž osu­dy se odví­je­jí téměř výhrad­ně od toho, koho ces­tou pot­ka­jí a jaké před­mě­ty obdr­ží.

Většina fil­mu navíc sestá­vá z toho, že Aninka a vod­ník cho­dí lesem a po polích a poví­da­jí si a upřím­ně řeče­no se toho jinak moc nedě­je – tak­že děj je nasta­vo­ván růz­ným zpí­vá­ním a dějo­vý­mi odbočka­mi, kte­ré nejsou pro hlav­ní pří­bě­ho­vou rovi­nu nijak zvlášť důle­ži­té, leč spá­lí se při nich vždy ale­spoň pár minut, díky čemuž pohád­ka dosáh­ne na celo­ve­čer­ní sto­páž. V jed­nu chví­li se např. oba hlav­ní hrdi­no­vé dojem­ně a se slza­mi na kra­jíč­ku roz­lou­čí, že si půjdou kaž­dý zas svou ces­tou, ale hned v násle­du­jí­cí scé­ně se vod­ník k Anince opět při­po­jí s tím, že ji pře­ci nene­chá jít samot­nou.

Vzhledem k roz­vlek­los­ti někte­rých nepří­liš pod­stat­ných pasá­ží je pak doce­la na pová­že­nou, že leckte­ré z hle­dis­ka pří­bě­hu klí­čo­vé sek­ven­ce jsou nao­pak mimo­řád­ně zestruč­ně­ny – např. Aninka a princ Vítek se do sebe zami­lu­jí doslo­va na prv­ní pohled a závě­reč­ných zhru­ba deset minut se dokon­ce ode­hra­je v tako­vé zbrk­los­ti a sho­nu, že jejich jaká­ko­li poten­ci­ál­ní dra­ma­tič­nost a osu­do­vost zce­la mizí a je nahra­ze­na nechtě­nou směš­nos­tí (nehle­dě na níz­kou úro­veň něko­li­ka výraz­ných digi­tál­ních efek­tů).

Další podiv­nos­tí je archaic­ká mlu­va postav, dekla­mo­va­ná her­ci způ­so­bem, jenž dělá ze Zakletého pír­ka mís­ty až paro­dic­ký záži­tek na úrov­ni Pytlákovy scho­van­ky. Ten pak ješ­tě umoc­ňu­je ta sku­teč­nost, že někte­ré dia­lo­gy se zjev­ně mají rýmo­vat (z něja­ké­ho důvo­du však pou­ze občas), tak­že sem tam někte­rý z hrdi­nů pro­ne­se něja­kou kostr­ba­tou hloupost, jen aby dodr­žel rým (cel­kem zby­teč­ně). A co se týče hud­by, tak Aninka s vod­ní­kem v prů­bě­hu fil­mu nejmé­ně čty­ři­krát zazpí­va­jí lido­vou pís­nič­ku Pod naši­ma okny (naštěs­tí ne celou), jejíž melo­die zní i jako hlav­ní hudeb­ní motiv na soun­d­trac­ku, což může člo­vě­ka po urči­té době snad­no dovést k šílen­ství.

Na dru­hou stra­nu, díky poměr­ně funkč­ní kama­rád­ské dvo­ji­ci hlav­ních hrdi­nů a něko­li­ka dal­ším pozi­ti­vům, není Zakleté pír­ko roz­hod­ně žád­nou kata­stro­fu a v rám­ci pohád­ko­vé tvor­by Zdeňka Trošky před­sta­vu­je de fac­to prů­měr­ný stan­dard, kte­rý pří­liš nena­dchne, ale ani vylo­že­ně neu­ra­zí (tak jako Strašidla) a neu­nu­dí (tak jako Čertova nevěs­ta), což už je v pod­sta­tě úspěch samo o sobě. Bylo by však pří­jem­něj­ší, kdy­by ta pohád­ka byla kro­mě toho také aspoň tro­chu kon­zis­tent­ní a soudrž­ná, kdy­by její děj dával vět­ší smy­sl a kdy­by byla legrač­ní a zábav­ná víc záměr­ně než nezá­měr­ně.

SPOILER--SPOILER--SPOILER--SPOILER--SPOILER--SPOILER-- SPOILER--SPOILER

Následující text je určen pou­ze těm čte­ná­řům, kte­rým neva­dí, že jim v něm bude vyzra­zen kom­plet­ní děj pohád­ky Zakleté pír­ko, jenž pova­žu­ji za vel­mi nepo­da­ře­ný, naho­di­lý a mís­ty i dost podiv­ný a při­jde mi pří­hod­né se o něj podě­lit, aby nás víc nad ním moh­lo krou­tit hla­vou.

Takže. Aninka se vydá­vá na ces­tu pou­ze se zlo­me­ným havra­ním pír­kem v kap­se a o prin­ci Vítkovi ví pou­ze to, že pochá­zí z Heřmánkového krá­lov­ství (ale netu­ší, kde leží a ani si nemů­že být jis­tá, jest­li Vítek zmi­zel zrov­na tam). Za celý film nepo­tká niko­ho, kdo by o tom­to krá­lov­ství byť sly­šel, natož aby věděl, kde se nachá­zí.

Po chví­li chůze nara­zí Aninka na hos­pod­ské­ho, kte­rý pola­pil vod­ní­ka, a roz­hod­ne se vod­ní­ko­vi pomoct utéct. Vodník se pak k Anince při­dá, pro­to­že prý mají stej­nou ces­tu (aniž by se zdá­lo, že vod­ník měl vůbec někam namí­ře­no). Posléze vod­ník pro­zra­dí, že se mu moc líbí hos­pod­ské­ho dce­ra, kte­ré cho­dil zpí­vat pod okna, a pro­to se ho hos­pod­ský sna­žil chy­tit. Aninka nau­čí vod­ní­ka novou pís­nič­ku, aby s ní mohl zís­kat dívči­no srd­ce. Hospodského dce­ra nicmé­ně ve fil­mu vůbec nevy­stu­pu­je, tak­že ta pís­nič­ka při­jde vni­več.

Aninka s vod­ní­kem dojdou do hrab­ství, jehož mla­dý hra­bě nedáv­no ztra­til chuť do živo­ta, což zřej­mě sou­vi­sí s tím, že z neda­le­ké ská­ly pře­sta­la téct voda živo­ta, kte­rá tam do té doby tek­la. Aninka se k té ská­le vydá, str­čí do ní lek­nín, kte­rý jí vod­ník dá, a pro­ne­se zaklí­nadlo, kte­ré jí vod­ník napo­ví, načež voda živo­ta začne zno­vu téct. Hraběte to roz­ve­se­lí a uzdra­ví se. Nabídne Anince sňa­tek, ale ta ho s myš­len­ka­mi na Vítka zdvo­ři­le odmít­ne, a tak jí hra­bě dá ale­spoň řetí­zek na památ­ku a lah­vič­ku živé vody na ces­tu. Zároveň se uká­že, že tok vody živo­ta svý­mi kouz­ly zasta­vi­la patr­ně ta samá zlá prin­cez­na, kte­rá oča­ro­va­la i Vítka, a kte­rou si hra­bě též odmí­tl vzít za ženu.

Aninka s vod­ní­kem přespá­va­jí v lese, načež ji vod­ník pře­mě­ní kouz­lem na rybu, odne­se ji do ryb­ní­ka a něja­kou dobu s ní pla­ve, aby jim tím zkrá­til ces­tu. Ráno je Aninka pře­kva­pe­ná, že se pro­bu­di­la někde jin­de a vyna­dá vod­ní­ko­vi, že ji na tu rybu pro­mě­ňo­val. Po zby­tek fil­mu už vod­ník tuto schop­nost zno­vu nepo­u­ži­je (ako­rát sem tam pře­mě­ní sám sebe v žábu).

Pak Aninka a vod­ník dojdou k cha­loup­ce upro­střed lesa, kde Aninku při­ví­tá jaká­si babič­ka a nechá ji u sebe přespat, zatím­co vod­ník, pře­mě­ně­ný v žábu, vše nená­pad­ně pozo­ru­je. Najednou se u babič­ky obje­ví zlá prin­cez­na a uká­že se, že je ve sku­teč­nos­ti její dce­rou – při­čemž její mat­ka je ve sku­teč­nos­ti taky zlá čaro­děj­ni­ce a obě tou­ží po nad­vlá­dě nad svě­tem. Princezna mat­ce vysvět­lí, že to ona při­ča­ro­va­la Vítka zpět na zámek (tak­že jeho zmi­ze­ní v úvo­du fil­mu nijak nesou­vi­se­lo se zlo­me­ním pír­ka a šlo pou­ze o sho­du náhod), zba­vi­la ho jeho havra­ní­ho pro­kle­tí a mís­to toho ho oča­ro­va­la, aby ztra­til paměť a zami­lo­val se do ní (není však jas­né, proč tuto stra­te­gii nezvo­li­la hned napo­pr­vé). Pak pře­dá mat­ce do úscho­vy své srd­ce (rudě září­cí skle­ně­ný šperk) a mat­ka slí­bí, že ho scho­vá na nej­bez­peč­něj­ší mož­né mís­to, kam by se nikdo nikdy neod­vá­žil.

Vodník na sebe v podo­bě žáby krát­ce poté neo­pa­tr­ně upo­zor­ní, a byť se mu poda­ří utéct, tak dosta­ne pole­nem do hla­vy, načež zapo­me­ne vět­ši­nu toho, co před chví­lí viděl. Aninka dru­hý den babič­ce podě­ku­je za nocleh a z vděč­nos­ti jí dá řetí­zek od hra­bě­te – načež babič­ce dojde, že to Aninka vylé­či­la mla­dé­ho hra­bě­te, a dá jí na ces­tu chle­ba. Vodník Aninku před chle­bem varu­je, pro­to­že má zlé tuše­ní, že to s ní ta babič­ka nemys­le­la dob­ře.

Pak si Aninka vzpo­me­ne na zlo­me­né havra­ní pír­ko a povzdych­ne si, jak by bylo super, kdy­by jí to pír­ko uka­zo­va­lo ces­tu k Vítkovi, načež pír­ko sku­teč­ně oži­je a začne samo od sebe pole­to­vat. Pak ale spad­ne do rokle, kam se Aninka s vod­ní­kem vyda­jí, načež to začne být oprav­du bizar­ní:

• V rok­li je kdá­ka­jí­cí husa, načež se uká­že, že vod­ník rozu­mí řeči zví­řat a pro­ne­se cosi o tom, že kdo­si se oci­tl v pas­ti. Potom huse podě­ku­je a s Aninkou v závě­su ode­jde.

• Za rohem vod­ník vysvo­bo­dí sovu, kte­rá tam byla chy­ce­ná za mří­že­mi, a zeptá se jí, jest­li ví něco o Heřmánkovém krá­lov­ství. Sova nic neví, ale pora­dí vod­ní­ko­vi, aby se šel pro­jít kolem neda­le­ké věže.

• Aninka mezi­tím nara­zí na par­tu lou­pež­ní­ků, kte­ří lapi­li nebo­hé­ho kupec­ké­ho učně. Pokusí se ho zachrá­nit, leč lou­pež­ní­ci je oba chy­tí a Anince sebe­rou její chle­ba, kte­rým se hned začnou všich­ni ládo­vat, načež se z nich sta­nou kame­ny (tak­že ten chle­ba byl oprav­du oča­ro­va­ný zlou klet­bou).

• V tu chví­li se zno­vu obje­ví vod­ník s jakým­si prs­te­nem, kte­rý nale­zl během pro­cház­ky kolem věže, a dá ho Anince.

• Zachráněný učeň dove­de Aninku s vod­ní­kem do neda­le­ké­ho krá­lov­ství, načež se uká­že, že jde o Heřmánkové krá­lov­ství, kte­ré bylo tudíž celou dobu za rohem. Svatba Vítka a zlé prin­cez­ny je sho­dou okol­nos­tí slav­nost­ně ozná­me­na v oka­mži­ku, kdy Aninka do krá­lov­ství vstou­pí.

• Z lou­pež­ní­ků už jsou patr­ně navždy kame­ny.

Aninka uple­te z kyti­ček věnec a sed­ne si s ním poblíž zám­ku. Okolo jdou­cí zlá prin­cez­na jí věnec pochvá­lí a všim­ne si prs­te­nu, kte­rý je prý její, pro­to­že ho nedáv­no ztra­ti­la. Aninka jí ho vrá­tí pod pod­mín­kou, že jí prin­cez­na zpro­střed­ku­je setká­ní s Vítkem, s čímž prin­cez­na sou­hla­sí. Vítka ale před domlu­ve­ným setká­ním kouz­lem uspí, tak­že Vítek celé setká­ní s Aninkou pro­spí a o tom, že u něj někdo byl, si po pro­bu­ze­ní všim­ne až díky kytič­ko­vé­mu věn­ci s pír­kem, kte­rý mu Aninka zane­chá ležet v klí­ně.

Aninka plá­če, že je vše ztra­ce­no, ale vod­ník vyta­sí eso z ruká­vu a odve­de Aninku kam­si do lesa, kde ji pone­chá s tím, že dál už musí sama. Aninka poté vejde do staré­ho kos­te­la obý­va­né­ho pří­zra­ky (bytos­ti zaha­le­né do bílých pro­stě­ra­del) a s démo­nic­kým oltá­řem, v němž se nachá­zí ukry­té srd­ce zlé prin­cez­ny (hlí­dá ho had, ale ne moc dob­ře). Aninka srd­ce vylo­ví, načež se obje­ví zlá prin­cez­na a za navrá­ce­ní srd­ce Anince slí­bí hory doly. Aninka se už chys­tá srd­ce vrá­tit, když v tom jí ho vyra­zí z ruky jeden z pří­zra­ků. Srdce se roz­bi­je a zlá prin­cez­na umí­rá v pla­me­nech. Ukáže se, že oním pří­zra­kem byl přestro­je­ný vod­ník, kte­rý po úra­zu hla­vy pře­ci jen neza­po­mněl z roz­ho­vo­ru prin­cez­ny s její mat­kou úpl­ně všech­no, ačko­li ani tak není jas­né, odkud se o loka­ci úkry­tu dozvě­děl, pro­to­že o tom řeč neby­la. Nebo odkud vzal pro­stě­ra­dlo a jak se mu poda­ři­lo nepo­zo­ro­va­ně vetřít mezi pří­zra­ky.

Vítek si po smr­ti prin­cez­ny vzpo­me­ne na Aninku a začne ji hle­dat. Jak se Aninka s vod­ní­kem vra­ce­jí do zám­ku, zje­ví se před nimi prin­cezni­na mat­ka, zlost­ně mrští po Anince ohni­vou kou­li a zasáh­ne ji s ní do tvá­ře. Druhou ohni­vou kou­li mrští po Vítkovi, kte­rý se k ní řítí z dru­hé stra­ny, ale ten kou­li odra­zí svým mečem zpát­ky na čaro­děj­ni­ci a zabi­je ji. Pak se vrh­ne k Anince, kte­rá vypa­dá jako mrt­vá, ale pro­be­re se, když jí Vítek vylé­čí šrám v obli­če­ji pomo­cí živé vody od mla­dé­ho hra­bě­te, kte­rou vod­ník vylo­ví z kapsy.

Takže všech­no šťast­ně skon­čí a se vše­mi to dob­ře dopad­ne. Až na zlou prin­cez­nu a její mat­ku, na Aninčiny sest­ry, kte­ré jsou bez Aninky doma na stat­ku zce­la neschop­né a zou­fa­lé, a na lou­pež­ní­ky, z nichž jsou kame­ny už zřej­mě napo­řád.