Na počátku filmu stál požadavek vlivného šéfa produkční skupiny MGM Arthura Freeda, aby scenáristé Betty Comdenová a Adolph Green napsali muzikál, v němž by se uplatnilo Zpívání v dešti a další písně, které on sám spolu s Nacio Herbem Brownem napsali mezi lety 1929–1939 (samotné Zpívání v dešti se ostatně na plátně objevilo předtím už několikrát, poprvé v roce 1929 ve snímku The Hollywood Revue of 1929). Scenáristé sami přiznávali, že věděli jediné, a sice že ve filmu se bude tančit a bude tam pršet. Mnohokrát byli v pokušení úkol vzdát, až nakonec přišli na spásnou a vpravdě geniální myšlenku. Měli sadu písní, které byly napsány záhy po nástupu zvuku (pro film vznikly jen dvě nové melodie – Moses Supposes a Make ´Em Laugh), tak proč se do této doby nevydat. Nástup zvuku v Hollywoodu bylo období velmi zrušující, byť složité a založit na něm zápletku bylo jak divácky, tak dramaticky vděčné. Oba scenáristé vyzpovídali ve studiu každého, kdo onu dobu zažil a zhlédli desítky dobových filmů. Je pravda, že byť je dané téma podáno v jisté nadsázce, v zásadě velmi přesně postihuje situaci, která zabíjela staré hvězdy a rodila hvězdy nové.
A víc než to: ve filmu lze najít zcela konkrétní odkazy. V případě Liny Lamontové a jejího nervydrásajícího hlasu to byla Mae Murrayové, jejíž kariéra rovněž skončila nástupem zvuku. Sám Kelly v některých záběrech záměrně odkazuje k Johnu Gilbertovi, snad nejznámější oběti zvuku. Postava rtuťovitého režiséra je modelována napůl podle legendárního choreografa Busbyho Berkeleyho a režiséra Ericha von Stroheima. Váhavý šéf studia občas nese zřejmé rysy samotného producenta Arthura Freeda.
Přímou poctou dobové produkci je např. i číslo Beautiful Girls, které je přesnou variací na okázalé muzikály počátku zvukového období i jejich choreografii.
Ve chvíli, kdy se původně uvažovaná hlavní postava westernové hvězdy ve stylu Howarda Keela změnila ve scénáři v milovníka, bylo okamžitě jasné, že je to role jako stvořená pro Gena Kellyho. Ten sice v té době horečně pracoval na muzikálu Američan v Paříži, do scénáře se ovšem zamiloval a rozhodl se nejen vytvořit hlavní roli, ale film spolu s Donenem i režírovat. Jejich dělba práce byla pozoruhodná: zatímco byl Kelly před kamerou, režíroval Donen a měl hlavní a poslední slovo. Ve chvíli, kdy byl Kelly mimo záběr, režíroval herce a Donen si hlídal světla a kameru.
Obsazení dalších rolí bylo dosti překvapující. Kelly odolal přání Arthura Freeda obsadit do rolí Cosma a Liny Oscara Levanta a Ninu Fochovou už proto, že s oběma právě pracoval na Američanovi v Paříži, navíc se podle něj do filmu nehodili. Do role Cosma prosadil tanečníka a komika Donalda O´Connora, který byl v té době známý spíše jako herec béčkových snímků Universalu, a pro roli Liny Lamontové Jean Hagenovou, která byla především dramatickou herečkou (v té době slavila úspěch v Hustonově Asfaltové džungli), ovšem ukázala se i jako výborná komička. Paradoxem je, že měla krásný melodický hlas, takže ve scénách, kdy Kathy dabuje Linu, ve skutečnosti dabovala ona Debbie Reynoldsovou.
Devatenáctiletou Debbie Reynoldsovou vybral Kellymu přímo Luis B. Meyer. Kelly si zpočátku zoufal, protože mladinká herečka byla sice talentovaná, ale s tancem neměla žádnou zkušenost. Ona vzpomínala, že po denních osmihodinových trénincích každou noc brečela a že nejhoršími dvěma zkušenostmi v jejím životě byly porod (Carrie Fisherové) a Zpívání v dešti. Za tři měsíce z ní ovšem byla tanečnice.
Natáčení Zpívání v dešti bylo pozoruhodné už tím, že více než polovinu filmu představují taneční scény, vedle nichž bylo natáčení dialogových scén vesměs velmi hladké a nenáročné. Právě tanečními čísly je dnes film proslulý. Nejznámější je titulní melodie, při níž Kelly tančí v dešti (a láskyplně odkazuje k Charliemu Chaplinovi, jen místo hůlky používá deštník), ale mnohem nejkomplikovanější byla dvanáctiminutová baletní “snová” scéna. Byť se svým charakterem podle scenáristů do filmu nehodila, Kelly s Donenem si ji prosadili a jako Kellyho partnerku do ní obsadili slavnou hollywoodskou tanečnici Cyd Charisseovou. Jedná se o záměrně sestavený kaleidoskop všech možných klišé zábavního průmyslu, sledující vzestup mladého naivního tanečníka ke slávě. Je potvrzením starého hesla Show Must Go On, přesně v duchu filmu, tematizujícím schopnost showbyznysu jít dál navzdory změnám doby, vkusu i technologií.
Američan v Paříži co do počtu cen Zpívání v dešti zastínil, přesto ho diváci milovali. A rozuměli mu – vždyť přišel do kin v době, kdy film procházel podobnou změnou jako na konci 20. let. Objevila se televize a film se s ní musel vyrovnat.
Jak později řekl Gene Kelly: “Natočil jsem spoustu filmů, které byly větší hity a vydělaly daleko víc peněz, dneska jsou ale zastaralé. Tenhle má ovšem šanci přetrvat. Ten film jsme točili s láskou.”
