Tohle je film, od kterého snad opravdu nikdo nic nečekal - maximálně se v kontextu s ním zmohl jen na nějaký ten facepalm či přistprostší komentář. Alespoň jako já. O to větší překvapení pak samozřejmě bylo, jak nová Planeta opic nakonec dopadla a kolik lidí ji považuje za minimálně nejlepší film roku. Alespoň jako já.
Blog autora: http://jumbotron-film.blogspot.com/
Režisér Rupert Wyatt, který měl doteď za sebou pouze tři menší a u nás prakticky neznámé filmy, zde totiž projevuje talent, který má v soudobém Hollywoodu pouze velmi málo lidí. A sice dokázat z blockbusterovských studií vymáčknout blockbusterovský rozpočet a natočit za něj v podstatě neblockbusterovský film. Fajn, Zrození planety opic sice stálo „pouhých“ 90 milionů, přitom ale vypadá asi tak na sto padesát. A co je hlavní, vedle všech těch vizuálních efektů a rozmáchlých akčních sekvencí má především i naprosto famózní scénář.
Jednou z hlavních předností právě scénáře Ricka Jaffy a Amandy Silver (ani se nesnažím předstírat, že bych o nich snad kdy v životě slyšel) je jeho žánrová rozmanitost. Z nové Planety opic na vás dýchá atmosféra napříč nejrůznějšími žánrovými spektry, od Kubrickova Spartaka přes seriálový Prison Break až třeba po třetího Terminátora. Vedle toho všeho zde pak větší část filmu i podprahově působí jakýsi „efekt Pomsty Sithů“, kdy, sic ze začátku příběh (nejspíš záměrně) zabředává třeba až k polodigitální disneyovce o pánovi s chytrým opičákem, divák zároveň celou tu dobu alespoň zhruba ví, jakým směrem by se film měl ubírat – respektive kam by se měl jako pseudo prequel k již existujícím filmům dopracovat (tedy že jako disneyovka o pánovi s chytrým opičákem to nebude napořád).
Jenže namísto toho, aby hlavní opičí hrdina Caesar přecházel k temné straně Síly, zde naopak skutečně připomíná spíše onoho Spartaka, který se pouze snaží vyvést svůj lid z otroctví, a se kterým v průběhu celého filmu prostě nejde nesympatizovat. Další velké překvapení Zrození planety opic je tak právě to, že to není film o lidech, kteří by bojovali proti revoltujícím inteligentním opicím, ale právě naopak je to čistě film o konkrétních opičích postavách, jejichž jednotlivé motivace a pocity známe stejně tak dobře (či i lépe), jako je tomu u těch lidských.
Dokonce i James Franco, jehož postava je zde na první pohled hlavní, tuto pozici vlastně jen zahřívá malému digitálnímu Caesarovi, dokud z něj nevyroste velký digitální Caesar s mimikou Andyho Serkise (taky koho jiného, že ano). Tím se dostávám i k onomu populárnímu tématu „revolučních“ digitálních opic od Wety. Není pravda, že by tyto umělé opice byly vyloženě k nerozeznání od těch skutečných. K tomu máme ještě docela daleko, a Weta to zřejmě dobře ví – když se ani nesnažila o kombinování CGI opic s těmi živými, což by vypadalo hodně nepřirozeně.
Jelikož jsou zde ale pouze opice digitální, skrze které mohou Serkis a další herci podávat skutečně kvalitní a ničím neomezené herecké výkony, jsou tyto opice dokonale přirozené, což je podle mě mnohem důležitější, než aby vypadaly jako nachlup skuteční primáti.
Co se týče představitelů lidí, vedle Jamese Franca tu nikdo nemá nijak zvlášť moc prostoru, což ale rozhodně není výtka. Každá vedlejší postava zde má své velmi praktické určení, které bez zbytečných prostojů na výbornou splňuje (nejvíc potěší opravdu velká spousta seriálových herců v čele Davidem Hewlettem). Menším zklamáním je snad jen těžce nevyužitý Brian Cox, což už ale u britských herců v amerických filmech hold většinou bývá, a naprosto kardinálním průšvihem je pak postava sexy veterinářky, o které se vsadím, že v původním scénáři ani VŮBEC nebyla (protože v celém filmu vážně VŮBEC nic nedělá), ale bez které by prostě správný letní blockbuster nedal ani ránu.
A právě tak by se dalo shrnout celé Zrození planety opic. Je to film, který na první pohled, aby mohl vůbec vzniknout, obsahuje všechno, co by měl každý správný hollywoodský film mít, ale když ho pak doopravdy zhlédnete, zjistíte, že to všechno byla víceméně jen habaďůra, pod kterou se skrývá skutečně originální a strhující snímek, ve kterém se kloubí úžasná režie s úžasným scénářem, jenž společně dokáží vést diváka přesně tím správným směrem a například tak donutit celý kinosál v jedné vteřině oněmět (pokud jste film viděli a viděli jste ho s větším počtem lidí – v kině -, nejspíš tušíte, na kterou konkrétní scénu tu narážím). Když se pak film chýlil ke svému závěru a mně, naprosto spokojenému s tím, jak jsem předchozí necelé dvě hodiny strávil, už jen vrtalo hlavou, jak tvůrci po tom, co odvyprávěli už v podstatě celý příběh, dokáží do závěru vmáčknout ještě tu jednu finální pointu, kterou bylo třeba sdělit.
A nakonec nejen že to dokázali naprosto na výbornou, ale ještě k tomu přitom zvládli dokopat diváky, aby ještě chvíli sledovali závěrečné titulky. Poklona.
(Zrození planety opic obsahuje poměrně velké množství dějových i kulturních odkazů na původní díly. Nejedná se však o prequel původní série, mimo jiné také proto, že příběh „zrození planety opic“ odvyprávěl už její čtvrtý film Dobytí planety opic z roku 1972. Podle slov producentů se tak naopak jedná spíše o restart nežli prequel – tzn. alá Batman začíná či Casino Royal. Jinými slovy, možnost točit další pokračování se podchytila už v zárodku. A jelikož Zrození planety opic vydělalo za první tři týdny celosvětově něco přes čtvrt miliardy, další díly jsou opravdu už jen otázkou času.)
