#1891: Poslední Incal - 75 %

Kresba: José Ladrönn, Moebius

Dočkali jsme se dal­ší­ho vel­ké­ho díla evrop­ské­ho komik­su, díla, kte­ré má samo o sobě doce­la zají­ma­vou his­to­rii, a to se ješ­tě ani nezačne mlu­vit o tom, co se vlast­ně děje na strán­kách. „Incal“ je stě­žej­ní dílo evrop­ské­ho sci-fi, a to nejen v komik­su. Jedná se o pří­běh, kte­rý měl dopad na mno­ho dal­ších děl, kres­ba, kte­rou se zde pre­zen­to­val Moebius, uhra­nu­la, a to i díky tomu, že vyprá­vě­la pří­běh, roz­sáh­lý, kom­plex­ní, boha­tý, jak dějo­vě, tak žánro­vě. Jednoduše se zde setka­li dva géni­o­vé, sce­náris­ta Alejandro Jodorowsky a kres­líř Moebius. Ti dva se sešli již dří­ve, Jodorowského nere­a­li­zo­va­ná „Duna“ měla být jejich prv­ním spo­leč­ným pro­jek­tem, ale když nevy­šel tenhle film, kam Moebius kres­lil sto­ry­bo­ar­dy, tak se setka­li jako komik­so­vá tvůr­ci. A jejich vele­dí­lem se stal prá­vě „Incal“. Společně tvo­ři­li i jiné komiksy a pub­li­ka­ce, jak se sami může­me pře­svěd­čit u knih „Šílená ze Sacré-Coeur“ nebo „Andělské dráp­ky“. Ale fanouš­ci byli jis­tě zvě­da­ví, jest­li se dvo­ji­ce vrá­tí i ke svě­tu Incalu. Přece jen, Alejandro Jodorowsky se s jiný­mi tvůr­ci vra­cel - viz komiksy „Před Incalem“ (snad se také čes­ky dočká­me), „Technokněží“ nebo „Kasta meta­ba­ro­nů“.

Nakonec k tomu sku­teč­ně došlo. V roce 2000 se tak sku­teč­ně sta­lo, když vyšlo prv­ní album z nové série nazva­né „Après l’Incal: Le Nouveau Rêve“, tedy „Po Incalu: Nový sen“. Bohužel po vydá­ní této kni­hy se tvůr­ci nedo­hod­li, ať už byla vina na jaké­ko­li stra­ně, v pokra­čo­vá­ní. Už nena­šli spo­leč­nou ces­tu, jak pří­běh vyprá­vět. Ale Alejandro Jodorowsky se nechtěl pří­bě­hu vzdát. Nechtěl nechat čte­ná­ři neu­za­vře­nou kapi­to­lu a tou­žil pří­běh Incalu uzavřít. A tak vznik­la série „Final Incal“. Místo toho, aby Jodorowsky na album vytvo­ře­né s Moebiem navá­zal, roz­ho­dl se, že spo­lu s Josém Ladrönnem začne finál­ní pří­běh zno­vu. A tak vznik­lo prv­ní album série „Poslední Incal“, kte­ré je dějo­vě vel­mi podob­né tomu, jež Alejandro vytvo­řil ješ­tě s Moebiem. Ale jsou zde roz­dí­ly, jak může­te sami posou­dit díky čes­ké­mu vydá­ní, kte­ré na závěr obsa­hu­je i původ­ní Moebiem kres­le­ný pří­běh. José Ladrönn v poměr­ně rych­lé sle­du nakres­lil i zby­lé dva seši­ty, a „Poslední Incal“ tak byl na svě­tě.

K nám se dostá­vá kni­ha, jejíž jádro tvo­ří tři Ladrönnem kres­le­né seši­ty, a jako bonus na závěr, je zde i Moebiův sešit. Nechci křiv­dit mis­tro­vi, hlav­ně pro­to, že neko­lo­ro­val svůj sešit, ale z hle­dis­ka kres­by není Moebiův sešit až tak zají­ma­vý. Velkou měrou prá­vě díky kolo­ro­vá­ní, kte­ré se dle mého k Moebiově kresbě neho­dí. Ve srov­ná­ní s Ladrönnem si ale čte­nář uvě­do­mí, že Moebia kres­ba jako kdy­by už ani neba­vi­la, nechtěl být tak detail­ní, chtěl to mí v někte­rých momen­tech pros­tě jen za sebou. Ladrönn si s kresbou více vyhrál, více si vyhrál s růz­ný­mi desig­ny, fan­task­ní­mi rasa­mi, svě­ty, mís­ty, měs­ty, loka­ce­mi, je to tako­vé boha­těj­ší a také poprav­dě dospě­lej­ší. Jako kdy­by to více souzně­lo s Jodorowského scé­ná­řem, kte­rý není nut­ně tem­ný, má i své humor­né momen­ty, jak je pro mis­tra zvy­kem, ale pře­ce jen, ten začá­tek si tako­vé lehce depre­siv­něj­ší poje­tí zaslou­žil.

Alejandro Jodorowsky scé­ná­řem nepře­kva­pí. Uzavírá kruh tím, že pří­běh kni­hy „Poslední Incal“ začí­ná stej­ně jako původ­ní „Incal“. Příběh se posu­nul, svět se změ­nil, ale je potře­ba začít na stej­ném mís­tě a nako­nec dojít nové­ho cíle, nové­ho výsled­ku, ale stá­le se stej­nou posta­vou, kte­rou je John Difool, onen blá­zen, kte­rý vlast­ně neví, co má dělat, neví, kým je, a roz­hod­ně netou­ží po tako­vé pozor­nos­ti, jaké se mu dostá­vá. Postava - a nejen Johnova - je uná­še­na Jodorowského fan­ta­zií a nikdo pořád­ně neví, kam nás done­se. Přesto, když se dosta­ne­te na konec, řek­ne­te si, že tohle je Jodorowsky, ať už tako­vý, kte­ré­ho máte rádi, či niko­li. Za mě je to tako­vý zvlášt­ní pokra­čo­va­tel „Incalu“. Dovedu si před­sta­vit, že bych se bez něj i obe­šel, že pří­běh tak zásad­ně svět Incalu nepo­sou­vá, ale to nezna­me­ná, že by se to dob­ře nečet­lo. A ve finál­ním vyzně­ní je zde roz­hod­ně posun opro­ti původ­ní­mu „Incalu“. „Polední Incal“ je dob­rý Jodorowsky a skvě­lý Ladrönn, a to tak nějak sta­čí.