#1932: Persepolis 1 - 80 %

Načítám počet zobrazení...

„Persepolis“ mi v prv­ní řadě uča­ro­val jako ani­mo­va­ný film, kte­rý jsem viděl dří­ve, než jsem si pře­če­tl komiks. Ten mám v prv­ním, dvou­díl­ném vydá­ní, kte­ré čes­ky vyšlo v letech 2006 a 2007. Nakonec došlo ale i k sou­bor­né­mu vydá­ní, a to v roce 2013. „Persepolis“ se pod­le toho jeví jako poměr­ně oblí­be­ný komiks. A není se moc čemu divit, i když by se na prv­ní pohled zdá­lo, že to jsou vlast­ně jen vzpo­mín­ky jed­né malé hol­ky, kte­rá vyrost­la v ženu, jež je byla schop­na zazna­me­nat v komik­so­vé podo­bě. Jenže prá­vě ta komik­so­vá podo­ba a styl, kte­rým Marjane Satrapi kres­lí, dodá­va­jí jejím vzpo­mín­kám spe­ci­fic­kou podo­bu.

Ale Marjane Satrapi není dob­rá jen pro­to, jaký má kre­seb­ný styl, ale pro­to, jaká je vypra­věč­ka. Skoro až banál­ní pří­běhy ze své­ho dět­ství doká­že pro­po­jit s poli­tic­ký­mi udá­lost­mi, den­ní život naru­šu­je vál­ka a nejis­to­ta, ale stá­le zde máme írán­skou rodi­nu, kte­rá se milu­je, rodi­nu, v kte­ré se cel­kem snad­no může­te vidět i vy, jen se její čle­no­vé naro­di­ly do doby, kte­rá není prá­vě klid­ná. Také o tom něco víme, ale to, co se dělo v Íránů, se pře­ce jen jeví jako zvěr­stva, když to máme navíc ser­ví­ro­va­né od oči­té­ho svěd­ka, kte­rý všech­ny udá­los­ti vní­mal dět­ský­ma oči­ma, tedy jiným pohle­dem, než dospě­lý člo­věk.

Právě ten dět­ský pohled, kte­rý Marjane Satrapi doká­že skvě­le zachy­tit, dělá z její­ho vyprá­vě­ní zají­ma­vý pohled na his­to­rii jed­né rodi­ny, stej­ně jako jed­né země. Emotivní scé­ny jsou mnoh­dy podá­vá­ny s nad­hle­dem, pří­pad­ně sko­ro suše, ale to jen pro­to, že je malá hol­ka nedo­ká­že pořád­ně pocho­pit. Marjane zde sle­du­je­me zhru­ba v době, kdy je jí deset až čtr­náct let. Díváme se na to, jak žila, jak dospí­va­la, jak se měni­la a jak se měni­la situ­a­ce kolem ní, a to nato­lik, že se její rodi­če nako­nec roz­hod­li, že bude nej­lep­ší, pokud bude stu­do­vat jin­de. A jest­li jste si neby­li jis­tí, jest­li Marjane zvlá­dá sku­teč­ně emo­tiv­ní scé­ny, posled­ní strán­ky vás o tom musí napl­no pře­svěd­čit. Jediný panel vás doká­že zasáh­nout více než tisíc slov.

Životopisný komiks Marjane Satrapi „Persepolis“, tedy ale­spoň jeho prv­ní část, je krás­nou ukáz­kou toho, jak se vyrov­nat se svou minu­los­tí, jak ji podat zají­ma­vě, jak vyprá­vět pří­běh, kte­rý vás zaujme, a to i tak, že je roz­dě­len do jed­not­li­vých epi­zod, kdy na sebe jed­not­li­vé nemuse­jí pří­mo nava­zo­vat, ale sle­du­je­te stá­le stej­né posta­vy, kte­ré se něja­kým způ­so­bem vyví­je­jí. A to pro­vá­zá­ní je nako­nec sil­né, pro­to­že jste ty posta­vy za jed­not­li­vé epi­zo­dy pozna­ly sku­teč­ně zevrub­ně. Kresbou na prv­ní pohled nená­pad­ný komiks, kte­rý v sobě skrý­vá sku­teč­ně hod­ně z hle­dis­ka lid­ské­ho. „Persepolis“ si zami­lu­je­te a nej­spíš se k němu v budouc­nu ješ­tě něko­li­krát vrá­tí­te. Překvapí vás pokaž­dé, kdy ho bude­te číst.