Nemám ve zvyku chodit do kina na dokumentární filmy. Pro tentokrát jsem učinil výjimku a udělal jsem dobře. Nový film „Amy“ je totiž „tak trochu jiný“ dokumentární film.
Smutný příběh zpěvačky Amy Winehouse je poměrně dobře známý. Když ji před čtyřmi lety našel v bytě mrtvou její bodyguard, měla v krvi přes čtyři promile alkoholu. Za sebou měla debutové album „Frank“ z roku 2003, fenomenální „Back to Black“ z roku 2006 a před sebou slibnou kariéru, kdyby …
… kdyby si ji přála. Jenže popularita, které se jí dostalo po úspěchu desky „Back to Black“, ji s největší pravděpodobností zabila. Debutová deska „Frank“ byla jazzově soulovým vyznáním dvacetileté holky, která citlivě vnímala svět kolem sebe a ve svých písních se ze svých pocitů vyzpívala. Z faktů, že se její rodiče rozešli a její výchova je v podstatě nikdy nezajímala, že se musela protloukat, jak se dalo, a že měla v hrdle neuvěřitelný dar, který ani sama nedovedla plně docenit.
Záhy se jí dostalo zasloužené pozornosti, díky které se mohla postavit na vlastní nohy. Hýřila v barech a při jedné takové příležitosti poznala svého osudového muže Blakea Fieldera-Civila. Ten ji přivedl k tvrdým drogám, které ji pozvolna ničily organismus i zdravý rozum. Jejich vztah byl jako na horské dráze a na základě pocitů z jejich rozchodu udělala Amy desku „Back to Black“. Texty zaměřené na mezilidské vztahy a soulová hudba, zasazená do chytlavého, popového hávu, zapůsobila na posluchače i kritiky jako bomba.
Amy v té době působila jako zjevení. Nádherná britská židovka s hlasem zralé černošky, jazzovým feelingem a schopností komponovat neotřelé, nepodbízivé, ale působivé písničky. Její spontánní chování a odzbrojující úspěch jí otevíral dveře talk show, ve kterých se nesmírně sympaticky propagovala. Úspěch si ovšem vybral daň v opětovném pádu do drogových eskapád a delším času, ve kterém skládala další písničky. Její poslední album „Lioness: Hidden Treasures“ vyšlo až posmrtně.
Režisér Asif Kapadia líčí její příběh chronologicky od jejích čtrnáctých narozenin. Od první chvíle nenechává nikoho na pochybách o jejím nesmírném pěveckém talentu. V podstatě strohé předkládání faktů, dobových fotek, videozáznamů a rozhovorů s lidmi z vydavatelství, hudebními spolupracovníky a přáteli komponuje do podoby filmu, který jen díky menší kvalitě dobových záběrů a hlasových záznamů evokuje podobu dokumentu. Po celou dobu má divák pocit, jako by se díval na hraný film, ve kterém hraje Amy Winehouse hlavní roli.
Neuvěřitelný triumf dokumentu o, alespoň pro mě, nejlepším jezdci F1 všech dob, Ayrtonu Sennovi, vynesl v roce 2010 Kapadiovi britskou filmovou cenu Bafta. Z toho důvodu jej oslovil Amyin první manažer Nick Shymansky, aby o ní natočil film. Je to na jednu stranu hudebně velmi zajímavá, ale na druhou stranu nesmírně smutná podívaná. Takový talent, jaký měla Amy, se jen tak nevidí a její pád, jako by byl stejně samozřejmý, jako bylo předurčení stát se, díky svému talentu, zbožňovanou superhvězdou.
Kapadia z jejího pádu nikoho neobviňuje. Ani manžela Fieldera-Civila, který byl nejspíš grázl, využívající faktu, že se s Amy ocitl na výsluní, čehož si náležitě užíval. Ani jejího slizkého otce Mitchella, který ji využíval jako zlaté tele. Ani její matku Janis, která nikdy neřešila Amyinu bulimii, která k její smrti zřejmě přispěla stejnou měrou, jako alkohol a drogy. Ani její přátele, kteří se od ní odvrátili v době, kdy je nejvíc potřebovala.
Celý film zdobí, kromě zajímavého příběhu, skvělá hudba Amy Winehouse, doprovázená původním soundtrackem Antonia Pinta. Pinto spolupracoval s Kapadiou, již na filmu „Senna“ a jeho hudba, jinak známá rovněž z filmů „Město bohů“ nebo „Obchodník se smrtí“ tvoří dokonalý doprovod jednotlivých Amyiných peripetií. Je neutrální složkou, ze které pak jako diamanty vynikají jednotlivé písně Amy Winehouse, doprovázené textem.
Když jsem film sledoval, nemohl jsem si nevzpomenout na případy dalších, předčasně zesnulých umělců, jakými byli třeba Kurt Cobain nebo Heath Ledger. Ostatně i příběh Ivety Bartošové, jakkoliv nebyla s Amy ani hudebně, ani mírou talentu, srovnatelná, nese podobné autodestruktivní znaky.
V době, kdy světová kinematografie skomírá a utápí se v recyklacích známých témat a tvorbě mnohadílných okázalých produkcí, přišel Kapadia se zajímavým konceptem. „Amy“ je silný dokument, který svou působivostí a napětím snese srovnání s těmi nejlepšími letošními hranými filmy. Nedivil bych se, kdy si Kapadia a Pinto vysloužili přinejmenším nominace na Oscara. Byla by to cesta, jak ocenit mimořádnou zpěvačku, která, ač sama zesnulá, zůstane díky písním jako „Back to Black“, „Rehab“ a dalším, nesmrtelná.
Moje hodnocení: 90%
Blog autora: http://potoczny.blog.idnes.cz
