Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...„Upřímně, pánové, víme hovno tak výstavní, že bych se nestyděl dát ho do vitríny v Louvru.“
Čím se více jak 600 stránkový svazek Štěpána Kopřivy odlišuje od ostatní české akční fantastiky?
Žoldáci, démoni, smrt a krev…už zase?
Přesně tuto otázku jsem si pokládal také, když jsem po Asfaltu sáhl po svižném dočtení Perunovy krve. Nějak jsem měl tou dobou na Kulhánkovy následovníky kliku a čekal jsem jen další variantu na partu magorů s bouchačkama proti hordě démonů.
Začínalo to docela nenápadně. Parta bývalých žoldáků a specialistů na boj proti přesile je najata kýmsi neznámým na misi osvobození holčičky z rukou kněží černé magie a Satanových kultů. Může jít o běžnou rutinu, nebo zcela sebevražednou misi…jenže kdo by se bál několika chlapíků v hábitech. Nota bene v takovém složení..a pardon, já je nepředstavil.
Kuffenbach, Ostranski, Vorošilov a doktor Holofaust, čtveřice bývalých elitních žoldáků. Jo a ještě Lucas, který donedávna seděl akorát u počítačových stříleček, tvrdí, jaký je expert na bojové situace a přitom umí naprosté hovno. Není divu, že je později častován termíny jako arcičurakoidní kvazikretén a mnoha dalšími a to od nejednoho člena týmu.
Hodní jdou do nebe…jiní do Pekla…jako pouhý stavební materiál
Naše sestava se dostává…někam, kde se jim vůbec nelíbí. První, s čím se setkají, jsou všudypřítomné čepele, které je drásají na zádech a snaží se je zpracovat stejným způsobem jako mleté maso. Je to celkem přesné, protože o to těm strojům taky jde.
Peklo může fungovat. Peklo může budovat celou fungující civilizaci, pokud má dostatek surovin. A tohle Peklo má suroviny v podobě neustálého příkonu lidských těl. Ano, svoje nejslavnější momenty zažilo během obou světových válek a souvisejících hladomorů, kdy se do něj dostaly miliony těl v pravidelném intervalu. Démoni z nich vytvořili cihly na domy, fungující elektroniku i takové vychytávky jako funkční Porsche. Ono lidské tělo jako takové obsahuje opravdu hodně stavebních prvků a pokud jich máte dost, můžete si dopřát i dost chemických sloučenin. V tomto ohledu funguje Kopřivův design na výbornou.
Kuffenbach a jeho kumpáni se samozřejmě s tímto osudem nesmíří. Jsou nakonec specialisté v boji proti přesilám. A tady neskončili ve smrtelné pasti, ale v prostředí velmi, velmi bohatém na terče. A protože i tohle Peklo disponuje velkou, opravdu velkou zásobou zbraní, chce to jen někde začít a nezapomenout na doktorovu velmi ostrou polní lopatku.
Po jejich stopách se vydávají tankové divize, nasraní démoni i elitní vyšetřovatelé samotného Ba´al Zebula, šestimetrové masařky s vybraným vkusem na potraviny i jazyk.
Naši žoldáci toho sice vydrží hodně, ale jen nějaký čas, než se jejich duše rozpadnou. Sice dostanou nabídku, jak se mohou z Pekla dostat, ale kdoví, jestli to není další mocenská hra ve složité vztahové struktuře této temné industriální dimenze, kde si spolu vyřizují účty i monarchové a markýzové jednotlivých úseků. A není od věci využít nepředvídatelné komando trochu ve svůj prospěch, když navíc tahle pětice nemá zrovna na výběr, pokud chce přežít.
Kdyby Shakespaera psal eposy o zmaru a smrti
Hlavní, co u Kopřivy praští ve srovnání s jinými tuzemskými autory podobného žánru, je naprosto vybroušený umělecký jazyk. Některé komentáře tvrdí, že jeho jazyka je pro tento žánr škoda. Nesouhlasím, protože bychom přišli o jednu z nejlépe napsaných knih na české SF scéně.
Další zajímavostí je psaní v přítomném čase, které vtáhne a nepustí. Už jsem v této formě několik věcí četl a vždycky jsem se do čtení musel nutit, respektive vnímal jsem ji jako rušivý prvek. Ne tak u Asfaltu.
Nejen co…ale jak
Vzato kol a kolem, ono se v té knize zase dějově tolik nestane a jedná se de facto o klasickou šablonu přežívajícího komanda, nějaká ta spiknutí, pár romancí a vývoj postav. Kopřiva tímto ovšem proplétá svou neukojitelnou a nespoutatelnou fantazii, jejíž výsledek v mnoha příapdech vypadá, jako kdyby tvůrci Červeného trpaslíka natočili sérii Saw nebo pár dílů Dextera.
Navíc jsou i jinak nechutné a opravdu morbidní části podané tak, že buď nevadí ani slabším žaludkům, případně jsou postavené ad absurdum do té míry, že čtenář vybuchuje salvami smíchu u ustřílených hlav a rozřezaných končetin.
Ano, je to morbidní, je to krvavé, je to nechutné, ale je to tak geniálně napsané, že to vůbec nevadí. Škoda jen trochu víc abstraktního konce. On nevadí, ale kniha volá po několika stránkách navíc, které by ji zcela uzavřely. I tak se ale jedná o jeden z nejlepších svazků, který jsem v rámci žánru kdy držel v ruce…
(4,91 z 5)