Andrea Corqueirová - Republikáni, šokující odhalení (1999)

Unholy Cathedral, Praha - 1999

Mnoho z vás si jis­tě pama­tu­je na poli­tic­kou stra­nu SPR-RSČ, kte­rá nám tuším že po dvě voleb­ní obdo­bí sedě­la v Poslanecké Sněmovně. Já o nich teď dokon­ce píši zápočto­vou prá­ci...., což je jas­ný důkaz toho, že i poli­tic­ká mrt­vo­la se může čas od času vyko­pat a lehce exhu­mo­vat.

Andrea vstou­pi­la do Republikánské stra­ny jako vel­mi mla­dá dív­ka a záhy se dosta­la na post redak­tor­ky časo­pi­su Republika (mož­ná jej kdy­si někdo z vás i četl....hnusná břeč­ka..). Její fas­ci­na­ce stra­nou a cha­risma­tic­kým vůd­cem (klid­ně bych to mohl napsat i s vel­kým „V“, pan Sládek by byl jis­tě poli­cho­cen) však netr­va­la dlou­ho a po nahléd­nu­tí „pod poklič­ku“ stra­ny při­šla pocho­pi­tel­ná dez­i­lu­ze. Ve své kni­ze, kte­rou Andrea sepsa­la po svém vystou­pe­ní stra­ny (bylo jí mimo­cho­dem vyhro­žo­vá­no) se vra­cí k vese­lým a (čas­těj­ší pří­pad) i smut­ným zážit­kům s Republikánskou stra­nou. Poskytuje ana­lý­zu zevnitř toho­to poli­tic­ké­ho sub­jek­tu, kte­rý byl do jis­té míry výji­meč­ný. Jeho výji­meč­nost spo­čí­va­la v dik­tá­tor­ském (mís­ty až tyran­ském) způ­so­bu vede­ní panem M. Sládkem. Tento muž je zde líčen jako veli­ký ješi­ta, popu­lis­ta a dema­gog, jenž doká­že krás­ně lhát s úsmě­vem na tvá­ři. Pan Sládek a jeho rodi­na (jeho milen­ka i nevlast­ní dce­ra sedě­ly spo­lu s ním v Poslaneckých lavi­cích) se během své poli­tic­ké „šta­ce“ doká­zal hez­ky finanč­ně obo­ha­tit. Ač sám sko­ro nic nemá, je jeho maje­tek chytře pře­ve­den na man­žel­ku (paní Sládková) a jeho milen­ku (sleč­na Laura). V kni­ze je vel­mi výstiž­ně (před­po­klá­dám) líčen i býva­lý tajem­ník Jan Vik jako šovi­nis­tic­ký, vul­gár­ní muž. Takových ale bylo v Republikánské stra­ně dale­ko více. Uvnitř stra­ny zce­la ote­vře­ně pada­ly výro­ky o „chy­bě Hitlera, že nevy­vraž­dil více Židů a Cikánů“, o tou­ze absol­vo­vat „pochod­ňo­vé prů­vo­dy s lou­čí v ruce“ atd... Ve Sněmovně zased­li vesměs neschop­ní lidé (vyjma P. Vrzáně), kte­ří jen - jako ovce - zve­da­li na přá­ní Sládka ruce k hla­so­vá­ní. Každého, kdo pro­je­vil vlast­ní ini­ci­a­ti­vu nebo se poku­sil řešit něja­ký pro­blém, Sládek bez milos­ti „seřval“ (lec­kdy došlo prý i na fyzic­ké nási­lí) a mnoh­dy i vylou­čil ze stra­ny. SPR-RSČ sku­teč­ně asi neby­la demo­kra­tic­kou stra­nou. I kdy­by byla prav­da jen dese­ti­na toho, co se v kni­ze píše, tak je to stej­ně až moc. Buďme rádi, že ten­to sub­jekt již poli­tic­ky dodý­chal.

Na pří­kla­du Andrei C. je jas­ně patr­né, jak i člo­věk, kte­rý je veskr­ze huma­nis­ta může pro­pad­nout tako­vé­to odpor­né, tota­lit­ně dik­tá­tor­ské ide­o­lo­gii.