Česko verze A, B a C

Jiří Drahoš se chystá na Praze 4 kandidovat do Senátu PČR. Jeho zájmem je prý lidi spojovat. Podobně je na tom také Jan Štern se zbrusu novým projektem Nové Česko, který chce oslovit všechny od městských liberálů po Zemanovi voliče.

Je ale vůbec vznik takové „super catch all party“ reálný, nebo se jedná pouze o lhaní do vlastní kapsy?

Chápu, že žijeme v zemi, kde si obskurní partička SPD Tomia Okamury postahuje obrázky mladých žen z Německa a vloží jim do úst roztomilé citace o tom, kterak je jediná možnost pozitivní budoucnosti spojená jen a pouze s panem Tomiem. U této partaje to ale snad nikoho moc nepřekvapí.

Snahy sjednotit roztříštěnou politickou scénu jsou samozřejmě přítomny v podstatě od doby existence volebního práva. Osobně si myslím, že většinou k ničemu smysluplnému nevedly. Snahy „překlenout příkopy, které ve společnosti vykopal stávající prezident“ jsou možná chválihodné, ale bohužel podle mě trestuhodně pomíjejí tu skutečnost, že tyto příkopy už zde byly dávno předtím. ČR totiž není nějaký homogenní spolek obyvatel, ale něco, co bych si dovolil označit fotbalovou terminologií jako „Občané ČR“ tým A, tým B a tým C.

„Áčko“ je sice ne zrovna nejpočetnější skupina, ale patrně nejvíce viditelná. Patří sem lidé s nadstandartním příjmem, nebo ti, kteří sice dosahují příjmů průměrných (či lehce podprůměrných), ale mají výrazný kulturní, vzdělanostní kapitál. Lidé z „áčka“ zpravidla pocházejí z dobře zajištěných rodin a demokracie pro ně bývá ekvivalentem kapitalismu. Jedná se o takové to „lepší Česko“, které bydlí nejčastěji ve svém bytě/domě a které namísto klasické knajpy s gambáčem za lidovku navštěvuje řemeslné pivovary, či ještě přesněji stylové kavárny.

Lidé z „béčka“ jsou pak ti, kterým globalizace a trendy po roce 1990 narozdíl od mnohých lidí z „áčka“ nepřinesly kýžený blahobyt. Tito lidé sice pracují, ale příjem jim jen tak tak stačí na přežití do dalšího měsíce. Jsou to ti, které by nějaký větší výdaj (např. 10 000 korun a více) klidně mohl zruinovat. Mnoho z nich má na sobě nějaké nepříjemné závazky v podobě exekucí, ještě větší počet je pak z rodin, kde s exekucí má zkušenost aspoň jeden člen. Na dovolenou moc nejezdí, když už, tak ze zahraničí maximálně Chorvatsko, Bulharsko (často výměnou za další půjčku). Co se týče cizích jazyků a obecně formálního vzdělání, tak lidé z „béčka“ jsou na této stupnici hodně nízko. Je zde silný pocit frustrace jak z vývoje po roce 1990, ale také z projevů elit (tým A), kteří béčkem ať už vědomě či nevědomě často pohrdají. Takovým pomyslným hozeným kamenem do okna jsou pak pro „béčko“ volby, kde díky své větší početnosti mohou uštědřit nejedno rozčarování.

A pak tu je „céčko“. Lidé žijící na hranici (nebo dokonce pod ní) chudoby. Mnoho z nich nemá kam složit hlavu, zpravidla přežívají na životním, existenčním minimu, potravinové pomoci, ti trochu štěstnější z nich pak na doplatku na bydlení. Zbytek společnosti (a je zajímavé, že je často jedno, zda se jedná o „áčko“ nebo „béčko“) je zpravidla přehlíží. Co oči nevidí…

Chápu, že výše uvedené rozčlenění je hodně zjednodušující, v reálu existují početné skupiny lidí v šedé zóně mezi jednotlivými „týmy“. O co mi ale šlo, je nastínění rozdělené společnosti, kde základní dělící linii není vztah k prezidentovi M. Z., ani tak volební preference. Tou linií je spíše ekonomický (popř. kulturní) status. Snahy o to vytvořit nějakou celonárodní partaj mi skutečně přijdou dost mimo. Jak by se například tato strana postavila k chystanému sociálnímu bydlení? V klíčových otázkách, které mají zásadní vliv na kvalitu života některých občanů této země jednoduše nelze mít tak velký konsenzus. Sluší se ale zároveň říci, že tak je to přece zcela v pořádku. Politika přece není o tom, jak se všichni (nebo skoro všichni, lidé z „céčka“ jsou zpravidla mimo veškeré aktivní veřejné dění) drží za ruce při plnění společného snu (to by muselo nastat něco tak extrémního, jako je třeba útok mimozemšťanů). Politika – byť obsahuje win-win situace – často bývá v reálu hlavně o konfliktech různých ideologií a zájmů. Je pak jasné, že ve výsledku je některá skupina spokojena více, jiná méně (a některá vůbec).

Tahle země je rozdělena (ostatně podobně jako mnoho jiných zemí). Příkopy je samozřejmě možné zmírnit, ale kroky které by k tomu vedly teď nikde moc nevidím.