Co jsme komu udělali? (2014)

Francouzské kome­die býva­ly své­ho času sluš­ným pojmem, kte­rý zaru­čo­val vel­mi dobrou zába­vu. Jen si vzpo­meň­te na všech­ny ty Fantomasy, Četníky, Asterixe, apod. Koneckonců i dnes se v zemi gal­ské­ho kohou­ta uro­dí leda­cos hod­ně sluš­né­ho, napří­klad i u nás vel­mi popu­lár­ní Blbec k veče­ři, či z těch nověj­ších fil­mů Le Prenom (Jméno).

Humor někte­rých kul­tur je nepře­nos­ný, leda­cos čes­ké­ho v nečes­kém pro­stře­dí bez zna­los­ti společensko-kulturního kon­tex­tu nevy­zní, ale mám dojem, že fran­couz­ské sním­ky jsou do naše­ho pro­stře­dí cel­kem pře­no­si­tel­né. „Co jsme komu udě­la­li?“ není výjim­kou, ačko­li vychá­zí ze situ­a­ce, kte­rá v ČR běž­ná roz­hod­ně není.

Svět se zmen­šu­je, lidé migru­jí i do míst, kte­rá by před sto lety jen obtíž­ně našli na mapách. Tento fakt se nám může klid­ně i nelí­bit, ale nic na něm nezmě­ní­me. Film „Co jsme komu udě­la­li?“ pojed­ná­vá o násled­cích fun­go­vá­ní spo­leč­nos­ti, kte­rá je zalo­že­na na mul­ti­kul­tu­ra­lis­mu (Francie). Rodina Verneuilových byla obda­ře­na čtyř­mi krás­ný­mi dce­ra­mi, což otce, kte­rý je patri­o­tis­tic­ký gaul­lis­ta potě­ši­lo, nicmé­ně tři z nich si vza­lo za man­že­ly jedin­ce, kte­ří svo­ji etni­ci­tou zrov­na moc fran­couz­ští nejsou (Žid, Arab, Číňan). Jistě, jsme tole­rant­ní, ale vše má asi své meze a lavi­na před­sud­ků, kte­rou rodi­če drží jen tak tak na uzdě může kdy­ko­li vyplout ven.... Zejména když i posled­ní dce­ra si při­ve­de poně­kud výraz­né­ho nápad­ní­ka.

Ano, film je zalo­žen na etnic­kých ste­re­o­ty­pech a na zají­ma­vých situ­a­cích, kte­ré pra­me­ní z jejich kon­fron­ta­ce. Scény ale pod­le mě nevy­zní­va­jí nijak rasis­tic­ky, xeno­fob­ně, nao­pak jsou milé a takří­ka­jích „roz­dá­va­jí rány na všech­ny stra­ny“. Nevolá se tu po „nebez­pe­čí z při­stě­ho­val­ců a nut­nos­ti boje pro­ti němu“, jak pou­ka­zu­jí někte­ré extrém­něj­ší poli­tic­ké síly, nevzpo­mí­ná se tu s extrém­ní nos­to­lagií na „sta­rou dobrou Francií“, apod. Film uka­zu­je sou­čas­nou Francii jako mís­to cel­kem poklid­né­ho sou­ži­tí něko­li­ka kul­tur (jas­ně, to asi úpl­ně prav­da není, ale upřím­ně, kdo kdy u kome­die řešil její reál­né zob­ra­ze­ní spo­le­čen­ské situ­a­ce?). Humor zde pří­tom­ný - a to je urči­tě u kome­dií jádro pud­la - je pod­le mě vkus­ný, nápa­di­tý a hlavně...zábavný. Návštěvy kina neli­tu­ji a dost čas­to jsem se při sle­do­vá­ní upřím­ně zasmál.