Snímek Cosmopolis, který soutěžil v Cannes a nyní vstupuje do české distribuce, provázejí od jeho letošní premiéry v Karlových Varech rozporuplné ohlasy, z nichž soudím, že tentokrát nenadchl fanoušky jeho tvůrce Davida Cronenberga, ale spíše fanynky představitele hlavní role Roberta Pattinsona. Jelikož nepatřím do první ani druhé skupiny, budu tuto filmovou adaptaci novely Dona DeLilla recenzovat z pozice diváka s minimálními očekáváními, kterého tím pádem lze jen těžko zklamat.
Problematičnost Cosmopolisu bije do očí. Všechno začíná už volbou prostředí, jehož odcizenost a dekadentnost mají symbolizovat jakousi předapokalyptickou fázi kapitalismu. Mladý miliardář tráví celý den v sedadle luxusní limuzíny a obklopuje se lidmi a technologiemi, které mu pomáhají ukojit obsesi v rozmnožování svého jmění. Do toho je navštěvován milenkami, s nimiž souloží (což se děje - světe, div se! - v limuzíně), a sem tam jde sám navštívit svou novomanželku, přičemž ústředním tématem jejich rozhovorů je, kdy spolu budou mít sex. Pokud vám uniká smysl této konstelace, nejste sami: hrdinův kontakt s okolím má nádech absurdna a jeho psýché je plna tajů a kuriozit. Což se ovšem dá tvrdit o kterékoli postavě, jež se v průběhu 108 minut objeví na plátně.
Tím se hned dostáváme k další svízeli, a sice hereckému obsazení, které je nebo aspoň má ambice být hvězdné. Cronenberg se díky uznání, které se dostává jeho tvorbě, možná trochu podobá Quentinu Tarantinovi, s nímž prý také chce natáčet „úplně každý“. Ovšem šance, kterou dostávají Juliette Binoche, Samantha Morton, Mathieu Amalric nebo Paul Giamatti, se rovná prostoru potřebného k natočení série reklamních upoutávek. Herci nezáří, ale odříkávají sáhodlouhé pasáže, jejichž významu snad ani sami nerozumí. Brzy začne být jasné, že Cosmopolis není dějový film, nýbrž teatrální sled řečnických figur. Pokud se nějaký náznak děje objeví, hned za okamžik vstoupí na scénu úplně nová postava a aplikuje další koňskou dávku slovního bombastu.
Přes všechny možné glosy o stavu civilizace a kapitalistické společnosti nakonec Cosmopolis není završen žádným finálním poselstvím. Je pravda, že film ke konci dostává poněkud thrillerový náboj, ale to je stěží uspokojivá kompenzace. Mnohem zajímavější je, že z filmu čiší atmosféra futuristického New Yorku, a je jasné, že se jedná o nejvýraznější prvek, jakým Cronenberg knižní předlohu inovoval. Rovněž samotné poznámky na adresu informačního konzumerismu a mocenského ovládání minulosti a tvorby budoucnosti by mohly být dobrou inspirací k filozofickému zamýšlení. Jenže film je médium hovořící především obrazem, a ten v Cosmopolisu většinu času tvoří v prvním plánu interiér limuzíny a v druhém plánu revoltující dav. I skutečnost, že hlavní postava pod vlivem všech událostí neprodělává žádný vývoj a nevypadá, že by si něco začala uvědomovat, podporuje odcizení mezi ní a publikem. Pokud tedy máte rádi antiutopické romány, v nichž hrdinové při svém putování zrají a postupně odhalují skrytou podstatu toho či onoho ideosystému, jsem přesvědčen, že vás smysl Cronenbergova vyprávění spolehlivě mine. Jinak nezbývá než se pokusit vykoumat zastřešující smysl všech prkenně pronášených komentářů a zjistit něco málo pravdy o brutálním, cynickém, hédonistickém a citově vyprázdněném světě, ve kterém žijeme. Což je očividně nesnadný úkol i pro znalce Cronenbergovy tvorby.
Nejnovější komentáře