Recenze: Cosmopolis - 55%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Snímek Cosmopolis, kte­rý sou­tě­žil v Cannes a nyní vstu­pu­je do čes­ké dis­tri­buce, pro­vá­ze­jí od jeho letoš­ní pre­mi­é­ry v Karlových Varech roz­po­ru­pl­né ohla­sy, z nichž sou­dím, že ten­to­krát nenadchl fanouš­ky jeho tvůr­ce Davida Cronenberga, ale spí­še fanyn­ky před­sta­vi­te­le hlav­ní role Roberta Pattinsona. Jelikož nepa­t­řím do prv­ní ani dru­hé sku­pi­ny, budu tuto fil­mo­vou adap­ta­ci nove­ly Dona DeLilla recen­zo­vat z pozi­ce divá­ka s mini­mál­ní­mi oče­ká­vá­ní­mi, kte­ré­ho tím pádem lze jen těž­ko zkla­mat.

Problematičnost Cosmopolisu bije do očí. Všechno začí­ná už vol­bou pro­stře­dí, jehož odci­ze­nost a deka­dent­nost mají sym­bo­li­zo­vat jakousi pře­da­po­ka­lyp­tic­kou fázi kapi­ta­lis­mu. Mladý mili­ar­dář trá­ví celý den v seda­dle luxus­ní limu­zí­ny a obklo­pu­je se lid­mi a tech­no­lo­gi­e­mi, kte­ré mu pomá­ha­jí uko­jit obse­si v roz­mno­žo­vá­ní své­ho jmě­ní. Do toho je navště­vo­ván milen­ka­mi, s nimiž sou­lo­ží (což se děje - svě­te, div se! - v limu­zí­ně), a sem tam jde sám navští­vit svou novo­man­žel­ku, při­čemž ústřed­ním téma­tem jejich roz­ho­vo­rů je, kdy spo­lu budou mít sex. Pokud vám uni­ká smy­sl této kon­ste­la­ce, nejste sami: hrdi­nův kon­takt s oko­lím má nádech absurd­na a jeho psýché je plna tajů a kuri­o­zit. Což se ovšem dá tvr­dit o kte­ré­ko­li posta­vě, jež se v prů­bě­hu 108 minut obje­ví na plát­ně.

Tím se hned dostá­vá­me k dal­ší sví­ze­li, a sice herec­ké­mu obsa­ze­ní, kte­ré je nebo aspoň má ambi­ce být hvězd­né. Cronenberg se díky uzná­ní, kte­ré se dostá­vá jeho tvor­bě, mož­ná tro­chu podo­bá Quentinu Tarantinovi, s nímž prý také chce natá­čet „úpl­ně kaž­dý“. Ovšem šan­ce, kte­rou dostá­va­jí Juliette Binoche, Samantha Morton, Mathieu Amalric nebo Paul Giamatti, se rov­ná pro­sto­ru potřeb­né­ho k nato­če­ní série reklam­ních upou­tá­vek. Herci nezá­ří, ale odří­ká­va­jí sáhodlou­hé pasá­že, jejichž význa­mu snad ani sami nero­zu­mí. Brzy začne být jas­né, že Cosmopolis není dějo­vý film, nýbrž tea­trál­ní sled řeč­nic­kých figur. Pokud se něja­ký náznak děje obje­ví, hned za oka­mžik vstou­pí na scé­nu úpl­ně nová posta­va a apli­ku­je dal­ší koň­skou dáv­ku slov­ní­ho bom­bas­tu.

Přes všech­ny mož­né glo­sy o sta­vu civi­li­za­ce a kapi­ta­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti nako­nec Cosmopolis není zavr­šen žád­ným finál­ním posel­stvím. Je prav­da, že film ke kon­ci dostá­vá poně­kud thrille­ro­vý náboj, ale to je stě­ží uspo­ko­ji­vá kom­pen­za­ce. Mnohem zají­ma­věj­ší je, že z fil­mu čiší atmo­sfé­ra futu­ris­tic­ké­ho New Yorku, a je jas­né, že se jed­ná o nej­vý­raz­něj­ší prvek, jakým Cronenberg kniž­ní před­lo­hu ino­vo­val. Rovněž samot­né poznám­ky na adre­su infor­mač­ní­ho kon­zu­me­ris­mu a mocen­ské­ho ovlá­dá­ní minu­los­ti a tvor­by budouc­nos­ti by moh­ly být dobrou inspi­ra­cí k filo­zo­fic­ké­mu zamýš­le­ní. Jenže film je médi­um hovo­ří­cí pře­de­vším obra­zem, a ten v Cosmopolisu vět­ši­nu času tvo­ří v prv­ním plá­nu inte­ri­ér limu­zí­ny a v dru­hém plá­nu revol­tu­jí­cí dav. I sku­teč­nost, že hlav­ní posta­va pod vli­vem všech udá­los­tí nepro­dě­lá­vá žád­ný vývoj a nevy­pa­dá, že by si něco zača­la uvě­do­mo­vat, pod­po­ru­je odci­ze­ní mezi ní a pub­li­kem. Pokud tedy máte rádi antiu­to­pic­ké romá­ny, v nichž hrdi­no­vé při svém puto­vá­ní zra­jí a postup­ně odha­lu­jí skry­tou pod­sta­tu toho či ono­ho ide­o­sys­té­mu, jsem pře­svěd­čen, že vás smy­sl Cronenbergova vyprá­vě­ní spo­leh­li­vě mine. Jinak nezbý­vá než se poku­sit vykou­mat zastřešu­jí­cí smy­sl všech prken­ně pro­ná­še­ných komen­tá­řů a zjis­tit něco málo prav­dy o bru­tál­ním, cynic­kém, hédo­nis­tic­kém a cito­vě vyprázd­ně­ném svě­tě, ve kte­rém žije­me. Což je oči­vid­ně nesnad­ný úkol i pro znal­ce Cronenbergovy tvor­by.