Divočina - “Když tě zradí nervy - proč bys nervů dbal?” -- Emily Dickinsonová (zápis Cheryl Strayedové v registrační knize PCT)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Příběh DIVOČINY zapo­čal osob­ním pří­bě­hem Cheryl Strayedové – ženy, kte­rá se stá­le vzpa­ma­to­vá­vá z náh­lé ztrá­ty své inspi­ra­tiv­ní mat­ky, roz­pa­du man­žel­ství a hlu­bo­ké sebe­de­struk­ce. Ve sna­ze udě­lat za vším tlus­tou čáru, Cheryl se roz­hod­ne pro zdán­li­vě nesmy­sl­né dob­ro­druž­ství. S nulo­vou zku­še­nos­tí s divo­kou pří­ro­dou a s oblud­ně těž­kým bato­hem, pohá­ně­ná svou malou, rozedra­nou vůlí, roz­hod­ne se úpl­ně sama zdo­lat ame­ric­kou paci­fic­kou hře­be­nov­ku (PCT), nejdel­ší, nej­těž­ší a nejdi­vo­čej­ší prů­cho­zí stezku v celé Americe. Sotva po něko­li­ka minu­tách to chce vzdát. Ale nako­nec vytr­vá a během něko­li­ka měsí­ců upro­střed stra­chu, vyčer­pá­ní a nebez­pe­čí zno­vu­ob­je­ví radost, odva­hu a krá­su. Bylo to dob­ro­druž­ství, kte­ré jí pomoh­lo vrá­tit její život do správ­ných kole­jí a při­jít se syro­vým, ale pozo­ru­hod­ným pří­bě­hem.

Strayedová vzpo­mí­ná: “Byl to obrov­sky fyzic­ky nároč­ný počin zdo­lat PCT během 94 dnů. Ale byla to pro mě také duchov­ní ces­ta. Vydala jsem se na stezku, jako se mno­ho lidí pus­tí do divo­či­ny, v době, kdy jsem se cíti­la ztra­ce­ná a zou­fa­lá, když jsem se ocit­la na mís­tě, odkud jsem se nedo­ká­za­la pohnout vpřed.  Tato ces­ta mě v mno­ha ohle­dech nau­či­la jak doslo­va dát jed­nu nohu před dru­hou.”

Příběh Strayedové pro ni osob­ně hod­ně zna­me­nal, ale ona netu­ši­la, jak hlu­bo­ce její kni­ha zasáh­ne ostat­ní lidi, kte­ří tou­ži­li po trans­for­mač­ním zážit­ku. Jakmile byla Divočina pub­li­ko­vá­na v roce 2012, oka­mži­tě zaú­to­či­la na před­ní příč­ky žeb­říč­ků best­selle­rů a zís­ka­la nad­še­né kri­ti­ky díky své­mu trou­fa­lé­mu, ale dojem­ně upřím­né­mu sty­lu. Book Review (neděl­ní kniž­ní pří­lo­ha New York Times) nazva­la kni­hu “lite­rár­ním a lid­ským tri­um­fem” a Boston Globe ozna­čil Divočinu jako “návy­ko­vou, nád­her­nou kni­hu, kte­rá nejen poba­ví, ale po jejím pře­čte­ní nám bude líp.”

Existoval ale člo­věk, kte­rý si pře­če­tl kni­hu něko­lik měsí­ců před tím, než byla vyda­ná.  Reese Witherspoonová, drži­tel­ka Oscara a pro­du­cent­ka, kte­rá prá­vě zalo­ži­la svou vlast­ní fil­mo­vou spo­leč­nost s pro­du­cent­kou Brunou Papandreovou. Rukama jí pro­šly desít­ky scé­ná­řů, ale její reak­ce na Divočinu byla oka­mži­tá a vře­lá.

“Přečetla jsem si prv­ní polo­vi­nu kni­hy v leta­dle a roz­pla­ka­la jsem se,” vzpo­mí­ná Witherspoonová. “Pak jsem se nemoh­la dočkat, až se k ní vrá­tím. Zbytek jsem si pře­čet­la na zpá­teč­ní ces­tě. Pomyslela jsem si ‘Nevím, kdo je Cheryl Strayedová, ale potře­bu­ji na ni čís­lo, oka­mži­tě.’”

Witherspoonová zavo­la­la Strayedové a řek­la jí, jak hlu­bo­ce ji její kni­ha zasáh­la a nako­lik věří, že by se kni­ha moh­la dotknout mno­ha dal­ších živo­tů. “Řekla jsem Cheryl, že to je pec­ka. S tou­to kni­hou se dosta­ne­te dale­ko,” vzpo­mí­ná. “Připadala mi jako duchov­ně zalo­že­ný, emo­ci­o­nál­ní člo­věk, jak bys­te od ní oče­ká­va­li. Je vel­mi pří­má, řek­ne naro­vi­nu, jak se věci mají - stej­né věci, na kte­ré lidé v její kni­ze tak dob­ře rea­go­va­li.”

Witherspoonová se zepta­la Strayedové, jest­li by od ní moh­la zakou­pit fil­mo­vá prá­va - a spo­leč­ně s Papandreovou brzy zahá­ji­ly pro­ces vývo­je scé­ná­ře. Věděly, že mají namí­ře­no na obá­va­né úze­mí paci­fic­ké hře­be­nov­ky s její­mi nechval­ně pro­slu­lý­mi úse­ky, ale i na emo­ci­o­nál­ní pouť, kte­rou zaži­lo mno­ho lidí.

“Bylo důle­ži­té, abychom zacho­va­li ryzost Cheryliny kni­hy,” říká Papandreová. “Její kni­ha byla tak popu­lár­ní, pro­to­že, ať už jste z roz­vrá­ce­né rodi­ny nebo jste ztra­ti­li něko­ho blíz­ké­ho či jste se potý­ka­li s těž­kost­mi, je to pří­běh, kte­rý vám při­po­mí­ná, že se může­te zachrá­nit. Cheryl zís­ká svůj život zpět, pro­to­že se roz­hod­ne do něj vrá­tit. Chtěli jsme ten­to pří­běh odvy­prá­vět.”

Witherspoonová a Papandreová se spo­ji­ly s Billem Pohladem (12 v řetě­zech, Útěk do divo­či­ny, Zkrocená hora) a spo­leč­nos­tí River Road Entertainmen, aby spo­lu­pra­co­va­li na vývo­ji scé­ná­ře. “Bill a River Road nám umož­ni­li najít nej­lep­ší opo­ru, kte­rou pro nás byl Fox Searchlight,” říká Papandreová.

Nejužší fil­mo­vý tým se začal for­mo­vat a k pro­jek­tu se při­da­li i výkon­ní pro­du­cen­ti Nathan Ross a Bergen Swanson. “Opravdu jsem si tu kni­hu zami­lo­val,” říká Nathan Ross, kte­rý také pro­du­ko­val Klub posled­ní nadě­je. “Je to nejen fyzic­ká ces­ta, ale stej­ně tak jde o ces­tu emo­ci­o­nál­ní a Cheryl vyjde z této zku­še­nos­ti ve všech ohle­dech jako lep­ší člo­věk.”

Swansonovi, mezi jehož posled­ní fil­my pat­ří Stud a Děcka jsou v poho­dě, film také zahrál na osob­ní notu. “Jsem rodák z Oregonu a děj fil­mu je zasa­zen do svě­ta, ve kte­rém jsem vyros­tl a kte­rý se ve fil­mu tak čas­to nevi­dí,” říká. “Pro oby­va­te­le Oregonu bylo jedi­neč­né, že se Divočina sta­la best­selle­rem na celo­stát­ní úrov­ni. Vysvětluje, jak důle­ži­té je pro nás naše život­ní pro­stře­dí a co to zna­me­ná, oprav­du se napo­jit na divo­kou pří­ro­du.”

S adap­ta­cí romá­nu pro film se fil­ma­ři obrá­ti­li na spi­so­va­te­le, kte­rý Divočině také pro­pa­dl, na ang­lic­ké­ho auto­ra a scé­náris­tu Nicka Hornbyho. Hornby se nej­ví­ce pro­sla­vil svý­mi vtip­ný­mi, tref­ný­mi a veli­ce popu­lár­ní­mi romá­ny o sou­čas­ném živo­tě a lás­ce – včet­ně Všechny moje lás­ky, Jak na věc a Dlouhá ces­ta dolů. Za fil­mo­vou adap­ta­ci memoá­rů Lone Scherfigové Škola živo­ta zís­kal nomi­na­ci na Oscara.

Strayedové lite­rár­ní styl ho vtá­hl do děje oka­mži­tě, jakmi­le oto­čil prv­ní strán­ku. “Bylo tam něko­lik věcí, kte­ré mě uchvá­ti­ly,” říká Hornby. “Cheryl píše způ­so­bem, do kte­ré­ho se doká­žu vžít: nikdy jí neschá­zí smy­sl pro humor, ale také doká­že pro­mlou­vat váž­ně, váš­ni­vě a pří­mo. Líbila se mi její upřím­nost a schop­nost s jakou doká­za­la mlu­vit o svých malé­rech bez sebe­lí­tos­ti nebo sebe­ne­ná­vis­ti. Zamlouval se mi její opti­mis­mus, její odhod­lá­ní najít svět­lo, přes­to­že se jeho zdroj zdál být hod­ně dale­ko. Líbil se mi její hlu­bo­ký vztah k umě­ní, hud­bě a kni­hám. Divočina mi při­po­mí­na­la jed­nu pís­nič­ku Bruce Springsteena, kon­krét­ně ‘Darkness on the Edge of Town,’ a moc jsem chtěl, aby se mi poda­ři­lo zachy­tit její zvuk ve scé­ná­ři.“

Jak se pono­řil do psa­ní scé­ná­ře, dou­fal, že se mu do něj pove­de zakom­po­no­vat smě­si­ci zármut­ku a nezkrot­né sta­teč­nos­ti. “Myslím, že tou vel­kou věcí byla syro­vost. Syrovost boles­ti, ztrá­ty, samot­né ces­ty a osa­mě­lost, stej­ně jako Cherylina neotře­si­tel­ná víra, že se jí tato šíle­ná mise nějak vrá­tí. Její kni­ha má v sobě jakési kouz­lo,” pou­ka­zu­je Hornby. “Špatné věci jsou pohřbe­ny v minu­los­ti, ale ces­ta sama o sobě je neo­by­čej­ně pro­spěš­ná, přes všech­ny fyzic­ké boles­ti a neko­neč­né nesná­ze. A samo­zřej­mě se tu najde i vykou­pe­ní. Všichni ho hle­dá­me.”

Je zají­ma­vé, že Hornby není člo­věk se sil­ným vzta­hem k pří­ro­dě – o čemž říká, že mu to jedi­ně pomoh­lo, aby se vžil do Cherylina absurd­ně nepři­pra­ve­né­ho sta­vu, když se na PCT vyda­la. “Nemám žád­né zku­še­nos­ti s pěší­mi túra­mi nebo divo­kou pří­ro­dou. Žádné,” při­zná­vá. “Ale co se mi na kni­ze líbi­lo, byl fakt, že byla napsa­ná pro něko­ho, jako jsem já: šok z toho vše­ho a Cherylina nepři­pra­ve­nost pří­mo pro­mlou­vá k těm z nás, kte­ří trá­ví veš­ke­rý čas - odmí­tám říci mno­ho času - pře­mýš­le­ním o psa­ní, kni­hách, hud­bě, fil­mech. To byl můj způ­sob. Jedním z důvo­dů, proč ta kni­ha fun­gu­je pro mno­ho čte­ná­řů je, že to není kni­ha napsa­ná pro pěší turis­ty… a došlo mi, že to bude Jean-Marc a jeho štáb, kdo bude kon­fron­to­ván s její děsi­vou rea­li­tou. Já jsem se mohl podí­vat na hře­be­nov­ku na inter­ne­tu a pře­mýš­let o ní ve své kan­ce­lá­ři v sever­ním Londýně.”

Hornby vysta­vil fil­mo­vý pří­běh tak, že všech­ny Cheryliny vzpo­mín­ky, pochyb­nos­ti a minu­lé zku­še­nos­ti pře­ne­sl spo­lu s ní na stezku, aby pro­sa­ko­va­ly do toho, co prá­vě pro­ží­vá v pří­tom­ném čase. “Myslím, že její kni­ha je méně inter­ní, než se zdá být. Věci se zkrát­ka dějí,” pozna­me­ná­vá. “Je při­nejmen­ším neob­vyk­lé, najít kni­hu o pří­ro­dě, kte­rá obsa­hu­je spous­tu sexu a uží­vá­ní drog! Cheryl na své ces­tě potká­vá lidi a tato setká­ní jsou sama o sobě trans­for­mač­ní.“   Hornby pokra­ču­je: “Ale potře­bo­val jsem se struk­tu­rou pří­bě­hu tro­chu zatřást. Chtěl jsem odha­lit její minu­lost jiným způ­so­bem. V kni­ze Cheryl mlu­ví o smr­ti své mat­ky hned na začát­ku a vše se od toho odví­jí. To dává smy­sl, pro­to­že její pró­za je tak pod­ma­ni­vá a vy jste pak ochot­ní se s ní vydat kam­ko­liv. Ale bez její pró­zy jsem se roz­ho­dl, že jsme muse­li vytvo­řit v pří­bě­hu jakési tajem­ství – co mělo na tuto mla­dou ženu tak špat­ný vliv? Takže začne­me pří­běh odví­jet zpát­ky, počí­na­je roz­vo­dem, až se dosta­ne­me k pra­me­ni vše­ho, ke smr­ti Bobbi.”

Strayedová byla nad­še­ná, že se její pří­běh dostal do rukou Hornbymu. “Opravdu si nedo­ká­žu vyba­vit spi­so­va­te­le, kte­ré­ho bych uzná­va­la víc, než Nicka,” říká. “Jsem vel­ký fanou­šek jeho prá­ce. Je zábav­ný, inte­li­gent­ní, moud­rý a také má dob­ré srd­ce. Myslím si, že byl tím pra­vým, kdo měl pro­vést trans­for­ma­ci této kni­hy ve fil­mo­vý scé­nář. Napsal krás­ný, odváž­ný scé­nář.”

Witherspoonová byla stej­ně ohro­me­ná. “Nick odve­dl neu­vě­ři­tel­nou prá­ci, když oprav­du zachy­til Cherylin hlas a vysta­vil film jako neli­ne­ár­ní vyprá­vě­ní,” říká. “Promítl do pří­bě­hu tajem­ství, kte­ré se postup­ně roz­ví­jí, když se dozví­dá­te, proč se Cheryl vyda­la na tuto dlou­hou ces­tu. Má úžas­nou schop­nost vytáh­nout z mezi­lid­ských vzta­hů jejich emo­ci­o­nál­ní pod­sta­tu.”

Papandreová kon­sta­tu­je, že se Hornbymu poda­ři­lo dostat pod kůži žen­ské posta­vě stej­ně jako kte­ré­ko­liv posta­vě, kte­rou v minu­los­ti napsal. “Nick píše tak skvě­lé romá­ny o moder­ních mužích,” pře­mí­tá, “ale Škola živo­ta je žen­ským pří­bě­hem o dospí­vá­ní a to bylo stej­ně tak úžas­né. Je zají­ma­vé, že ho ve svě­tě fil­mu upou­ta­ly prá­vě osu­dy žen­ských postav.”

Mezitím co Witherspoonová a Papandreová zača­ly řešit seznam se jmé­ny poten­ci­ál­ních reži­sé­rů, jed­no jmé­no je zau­ja­lo: Jean-Marc Vallée. V té době byl ješ­tě v počá­teč­ních fázích post­pro­duk­ce na sním­ku Klub posled­ní nadě­je - a pozdvi­že­ní kolem toho­to sním­ku mělo tepr­ve při­jít. Je však upou­ta­la ener­gie jeho dvou před­cho­zích fil­mů: Dar od boha, napí­na­vý pří­běh homose­xu­á­la, kte­rý vyrůs­tá s kon­zer­va­tiv­ním otcem v 70. letech v Quebecu a Královna Viktorie, intim­ní pohled do rané­ho pano­vá­ní krá­lov­ny Viktorie. Oba sním­ky se vyzna­čo­va­ly záři­vý­mi herec­ký­mi výko­ny. Na zákla­dě pro­bí­ha­jí­cích roz­ho­vo­rů s Brunou, Fox Searchlight a Nathanem Rossem si Vallée Hornbyho scé­nář pře­če­tl a pus­til se do prá­ce. Vallée byl tak zau­ja­tý pří­bě­hem a jeho poten­ci­á­lem, že se nemohl dočkat, až se ten­to pří­běh sta­ne jeho dal­ším fil­mem.

Ross říká: “Jean-Marc je oprav­du skvě­lý vypra­věč pří­bě­hů o lidech, kte­ří ve svém živo­tě pro­chá­zí mno­ha změ­na­mi. Klub posled­ní nadě­je je Divočině podob­ný ve způ­so­bu, jakým sle­do­val inten­ziv­ní fyzic­kou a emo­ci­o­nál­ní pro­mě­nu hlav­ní posta­vy.”

“Když se reži­sér roz­ho­du­je o svém příš­tím fil­mu, roz­ho­du­je se záro­veň o svém život­ním sty­lu. Když při­pra­vu­ji film, chci se ráno pro­bou­zet s úsmě­vem na tvá­ři a s rados­tí, že můžu dělat svou prá­ci. Způsob, jak toho docí­lit, je vybrat si správ­ný pro­jekt. Je to legrač­ní, nemys­lím si, že jsem to byl já, kdo si vybral DIVOČINU. DIVOČINA si vybra­la mě. Cítím se pri­vi­le­go­va­ný, že jsem mohl být sou­čás­tí fil­mo­vé­ho týmu a stej­ně jako všich­ni ostat­ní, jsem měl štěs­tí slou­žit tomu­to úžas­né­mu pří­bě­hu a říci o něm svě­tu. Příběh Cheryl Strayedové nám s poko­rou při­po­mí­ná, navzdo­ry tomu, jak těž­ký a kru­tý život doká­že být, že se vždy může­me oddat ces­tě krá­sy. ‘No jas­ně’, napad­ne vás s úsměš­kem. ‘Zatraceně jas­ně! To si piš­te!’” říká Vallée.

Jakmile se Vallée při­dal k fil­mo­vé­mu týmu, pono­řil se do tvůr­čí prá­ce. “Jean-Marc a Nick spo­leč­ně pra­co­va­li po dobu dvou měsí­ců na úpra­vě scé­ná­ře, aby ho při­způ­so­bi­li Jean-Marcově vizi,” říká Reese Witherspoonová. “Objevila se v něm spous­ta vizu­ál­ních meta­for. Jean-Marc je vel­mi pře­mýš­li­vý, cit­li­vý fil­mař. Opravdu se zamě­řil na vytvo­ře­ní evo­ku­jí­cí atmo­sfé­ry.”

“Od chví­le, kdy jsem si pře­če­tl scé­nář, pak kni­hu, chtěl jsem se s Cheryl setkat. Tak jsem to cítil jako čte­nář a dale­ko více jako reži­sér. Chtěl jsem s ní strá­vit něja­ký čas a sly­šet více o její ces­tě po PCT. Bez jaké­ko­liv cen­zu­ry se dozvě­dět, jak to zvlád­la? Lidstvo má ten­den­ci obvykle sva­lo­vat vinu na ostat­ní. Je to vždyc­ky vina ostat­ních lidí, nemám prav­du? To ale není pří­pad Cheryl. Její lid­skost mě uklid­ni­la. Příběh mě roz­pla­kal i roze­smál, při­měl mě zapře­mýš­let o tom, jak malí jsme na této pla­ne­tě, jak malí jsme v divo­ké pří­ro­dě, ale jak jsme sou­čas­ně spo­je­ní se zemí, pří­ro­dou a jeden s dru­hým navzá­jem. Jak vel­cí, sil­ní a krás­ní může­me být. Cheryl umě­la per­fekt­ně volit slo­va, jak popsat sebe sama, svou ces­tu a svůj život,“ říká Vallée.

Valléeho blíz­ký vztah k hle­dá­ní krá­sy na neprav­dě­po­dob­ných mís­tech a neu­hý­bá­ní tem­no­tě byl pro Witherspoonovou obzvláš­tě důle­ži­tý. “Bylo pro mě stej­ně důle­ži­té jako pro Jean-Marca, abychom oprav­du uká­za­li kaž­dý prvek Cheryliny ces­ty, to ušlech­ti­lé i to pří­zem­ní,” říká hereč­ka a pro­du­cent­ka. “Chtěli jsme uká­zat, jak mimo­řád­ně fyzic­ky i duchov­ně nároč­ná její ces­ta byla, ale záro­veň jak inspi­ra­tiv­ní a krás­ný záži­tek to byl.”

“Jak dosáh­nu toho, aby ten­to film byl stej­ně emo­ci­o­nál­ní jako kni­ha? Myslím, že odpo­vě­dí mi bylo, sna­žit se zůstat prav­di­vý a věr­ný mate­ri­á­lu a hla­su Cheryl. Ten hlas je před­nos­tí této kni­hy. A měl být i před­nos­tí fil­mu. Cheryl má spe­ci­fic­ký styl, jak o sobě mlu­ví – jak vidí život, smrt, lás­ku, kru­tou upřím­nost, sou­cit, tou­hu obe­jmout život, léčit, sou­žit se, pocho­pit, co je špat­ně. “Co to sak­ra dělám?” ptá se sama sebe po pár kro­cích na stez­ce,” říká Vallée.

Vallée říká, že si k pří­bě­hu našel ces­tu skrz momen­ty, kte­ré se kří­ži­ly s jeho osob­ním živo­tem. “Byl to pro mě veli­ce emo­ci­o­nál­ní pří­běh,” vysvět­lu­je. “Moje mat­ka pod­leh­la rako­vi­ně v roce 2010. Bylo jí 72 let, ne 45, ale našel jsem sou­vis­lost v tom, jak Cheryl psa­la o smut­ku a o truch­le­ní. Také pochá­zím z vel­mi skrom­ných pomě­rů s oprav­du sil­ný­mi žena­mi. Cherylin život rezo­no­val s mým. Byla to pro mě snad­né roz­hod­nu­tí, ujmout se režie toho­to pří­bě­hu.”

Vallée pokra­ču­je: “Jak odváž­ný jsem byl jako reži­sér, to je něco jiné­ho. Dost odváž­ný, abych dostál Cheryliným slo­vům, její­mu živo­tu, ale záro­veň nato­lik skrom­ný, abych nepře­há­něl, udě­lal to jed­no­du­še a nekom­pli­ko­val, jak si její pří­běh zaslou­ží. To bylo nej­vět­ší výzvou. Tento pro­jekt se mi líbil, díky své­mu sil­né­mu, emo­ci­o­nál­ní­mu obsa­hu. Ale také jsem si uvě­do­mo­val, že jsem měl ve svých rukách ten druh mate­ri­á­lu, kte­rý reži­sé­ro­vi umož­ňu­je pohrát si s jazy­kem, stři­hem, hud­bou, zvu­ko­vým designem, se zábě­ry - od nej­šir­ších zábě­rů na pře­krás­nou kra­ji­nu po nej­in­tim­něj­ší makro zábě­ry Reesiny tvá­ře a těla.”

“Příběh DIVOČINY byl odvy­prá­věn z úhlu pohle­du sil­né žen­ské posta­vy na osa­mě­lé ces­tě, v žád­ném pří­pa­dě jsem to nechtěl dělat jinak. To, co vidí, vidí­me i my. To, co sly­ší, sly­ší­me i my. O čem pře­mýš­lí a sní, to také vidí­me a sly­ší­me, pro­to­že jsme se roz­hod­li pou­žít vnitř­ní hlas. Cheryliny myš­len­ky a komen­tá­ře nás pro­vá­zí na její ces­tě. Líbilo se mi to. Vždy jsem byl vel­kým fanouš­kem mlu­ve­né­ho slo­va přes obraz,” říká Vallée. “A vždy jsem byl zastán­cem toho, pou­žít ve fil­mu již exis­tu­jí­cí hud­bu než tu fil­mo­vou. K mé vel­ké rados­ti, Cheryl byla na hud­bu ori­en­to­va­ná. To mi umož­ni­lo pohrát si s výbě­rem muzi­ky. Hledal jsem správ­né pís­nič­ky, kte­ré jsou sou­čás­tí naše­ho svě­ta, a pouš­těl je jako „DJ/režisér“. Pomáhaly mi pří­běh odvy­prá­vět. DIVOČINA byla pro mě jako děla­ná. Tak moc jsem si přál ten­to film nato­čit.“

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře