Záře

Otec Davida, Peter, podi­vín a despo­ta, ač nemá odpo­ví­da­jí­cí hudeb­ní vzdě­lá­ní, učil Davida od dět­ství hře na kla­vír a z Davida ros­tl slib­ný kla­ví­ris­ta. Peter má zvlášt­ní způ­so­by a rodi­ně vlád­ne sil­nou rukou. Když se mu na jed­né sou­tě­ži zdá kla­vír roz­la­dě­ný, udě­lá tam výstup a demon­stra­tiv­ně odve­de Davida domů ješ­tě před vyhlá­še­ním výsled­ků. Člen poro­ty Ben Rosen při­ne­se Davidovi až domů Zvláštní cenu za odva­hu, pro­to­že David hrál veli­ce těž­kou sklad­bu, což Peter při­jí­má roz­la­dě­ně a odmí­tá Rosenovu nabíd­ku, že bude Davida učit jako mimo­řád­ný talent zdar­ma. Nakonec však Davida k Rosenovi pře­ce jen dove­de. Zanedlouho David vyhra­je celo­stát­ní sou­těž a dosta­ne nabíd­ku stu­do­vat v Americe. Rodina nemá pení­ze ani na ces­tu, ale akce se ujme opět Rosen. David hra­je na růz­ných akcích a na jed­né z nich se sezná­mí se zná­mou star­ší spi­so­va­tel­kou Katherine Susannah Prichardovou. S ní zůstá­vá v kon­tak­tu až do její smr­ti. David se těší na stu­di­um v Americe, ale Peter v posled­ní chví­li roz­hod­ne, že nikam nepo­je­de. David zatrpk­ne, ale dále se věnu­je hud­bě. Brzy je mu však jas­né, že bez dal­ší­ho stu­dia se nikam nedo­sta­ne a bez vědo­mí otce se zkon­tak­tu­je s Královskou hudeb­ní ško­lou. Získá sti­pen­di­um a přes otcův odpor odjíž­dí stu­do­vat do Londýna. Na jeho dopi­sy otec neod­po­ví­dá a oba se tím trá­pí, ani jeden však nechce ustou­pit…O fil­mu:
Životní pří­běh kla­ví­ris­ty je ten nej­ne­prav­dě­po­dob­něj­ší námět pro úspěš­ný sou­čas­ný film, ale bri­lant­ně nato­če­ný por­trét aus­tral­ské­ho mis­tra Davida Helfgotta v režii Scotta Hickse je tak výji­meč­ný, že nákup­čí na Sundance fes­ti­va­lu se o něj doslo­va bili.

Režisér Scott Hicks o svém fil­mu „Záře“ říká: „Tento pří­běh mě fas­ci­no­val něko­lik let. V roce 1986 jsem viděl Davida Helfgotta popr­vé vystu­po­vat. Četl jsem jaký­si novi­no­vý člá­nek o jeho živo­tě a cítil jsem, že je důle­ži­té, abych tam šel a viděl ho. Nebyl jsem si jist, co mám oče­ká­vat, ale když si sedl ke kla­ví­ru a začal hrát, zelek­tri­zo­val celé obe­cen­stvo a já jsem byl abso­lut­ně uchvá­ce­ný. Po kon­cer­tě jsem šel za Davidem a jeho man­žel­kou Gillian a řekl jim, že jsem fil­mař a rád bych nato­čil film o Davidově živo­tě. Oni se mě samo­zřej­mě zepta­li - a kdo k čer­tu jste? Trvalo rok, než se mi poda­ři­lo vytvo­řit mezi námi vztah vzá­jem­né důvě­ry a přá­tel­ství. Přesvědčoval jsem je o svém zámě­ru, poně­vadž se mi zdá­lo úžas­né, že někdo pro­žil tak straš­ně obtíž­ný a cha­o­tic­ký život a nako­nec si doká­zal vytvo­řit obdi­vu­hod­ný vztah a pro­sa­dit se jako bri­lant­ní umě­lec. Viděl jsem v tom nád­her­ný fil­mo­vý pří­běh.“

Když Hicks nako­nec dostal Davidův a Gillianin sou­hlas, napsal prv­ní ver­zi scé­ná­ře a až po třech pře­pra­co­vá­ních oslo­vil scé­náris­tu Jana Sardiho. Ten říká: „Scott byl tím pro­jek­tem tak nad­še­ný, že mě rych­le pře­svěd­čil a po něja­ké době, když jsem se setkal s Davidem osob­ně, věděl jsem, že to bude vel­mi emo­ci­o­nál­ní pří­běh a nej­těž­ší věc, jakou jsem kdy dělal. Když dělá­te film o něčím živo­tě, pře­kra­ču­je­te hra­ni­ce mezi tím, co se sta­lo a vlast­ní fan­ta­zií. Film musí být pou­ta­vý, musí trvat 100 minut a musí­te divá­ko­vi nabíd­nout sil­ný záži­tek.“

Scott Hicks dodá­vá: „Toto vlast­ně není živo­to­pis­ný film. Je to film inspi­ro­va­ný pří­bě­hem Davida Helfgotta, pou­ží­vá ho jako základ pro jis­tý sled udá­los­tí a jis­té posta­vy, ale je to film sám o sobě. Nabyl jsem pře­svěd­če­ní, že hlav­ní posta­vu musí hrát Australan, někdo, kdo doká­že vytvo­řit vel­mi excen­t­ric­kou posta­vu. Geoffrey Rush jako by se ve své kari­é­ře spe­ci­a­li­zo­val na slo­ži­té posta­vy, jejichž mysl balan­cu­je na hra­ni­ci šílen­ství. Viděl jsem ho hrát v diva­dle a pod­le mě v Austrálii nemá rov­no­cen­né­ho kon­ku­ren­ta. Byl jsem pře­svěd­če­ný, že je ten pra­vý pro tuto roli.“
Čt 6. 5. 2004 - Nova 09:15