Dobrodružství Barona Prášila

Dobrodružství baro­na Prášila je dob­ro­druž­ný fan­ta­sy film z roku 1988, jehož spo­lusce­náris­tou a reži­sé­rem je Terry Gilliam a v němž hra­jí John Neville, Sarah Polley, Eric Idle, Jonathan Pryce, Oliver Reed, Robin Williams a Uma Thurman. Film, kte­rý vzni­kl v mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ci Spojeného krá­lov­ství, Spojených stá­tů a Německa, je zalo­žen na vyprá­vě­ní o němec­kém šlech­ti­ci baro­nu Prášilovi z 18. sto­le­tí a jeho váleč­ných činech pro­ti Osmanské říši.

Film byl noto­ric­kou kasov­ní bom­bou, vydě­lal pou­hých 8 mili­o­nů dola­rů a spo­leč­nost Columbia Pictures při­šla o 38 mili­o­nů dola­rů. Přesto se mu dosta­lo pozi­tiv­ních recen­zí od kri­ti­ků a byl nomi­no­ván na čty­ři Oscary: Nejlepší výtvar­ná režie, nej­lep­ší kos­týmy, nej­lep­ší vizu­ál­ní efek­ty a nej­lep­ší make-up.

Zápletka

V nejme­no­va­ném vál­kou zni­če­ném evrop­ském měs­tě ve „věku rozu­mu“ se za výbuchů a střel­by počet­né osman­ské armá­dy před bra­na­mi měs­ta ode­hrá­vá fan­task­ní zájez­do­vé diva­del­ní před­sta­ve­ní o životě a dob­ro­druž­stvích baro­na Prášila. V diva­del­ní lóži sta­ros­ta, „správ­ný oby­čej­ný Horatio Jackson“, posi­lu­je odda­nost měs­ta rozu­mu tím, že naří­dí popra­vu vojá­ka, kte­rý prá­vě vyko­nal téměř nad­lid­ský sta­teč­ný čin, a tvr­dí, že jeho sta­teč­nost je demo­ra­li­zu­jí­cí pro ostat­ní vojá­ky a obča­ny.

Nedaleko od začát­ku hry pře­ru­ší před­sta­ve­ní star­ší muž, kte­rý tvr­dí, že je sku­teč­ný baron, a pro­tes­tu­je pro­ti mno­ha nepřes­nos­tem. Přes stíž­nos­ti divá­ků, diva­del­ní­ho sou­bo­ru i Jacksona si „sku­teč­ný“ baron zís­ká pozor­nost sálu a pro­střed­nic­tvím retrospek­ti­vy vyprá­ví o jed­nom ze svých dob­ro­druž­ství, o sáz­ce s Velkým Turkem na život a na smrt, kdy mlad­ší­mu baro­no­vi zachrá­ní život jen jeho úžas­né štěs­tí plus pomoc jeho pozo­ru­hod­ných spo­leč­ní­ků: Berthold, nej­rych­lej­ší běžec na svě­tě, Adolf, stře­lec s nad­lid­ským zra­kem, Gustav, kte­rý má mimo­řád­ný sluch a dosta­teč­nou sílu plic, aby výde­chem sra­zil armá­du, a fan­tas­tic­ky sil­ný Albrecht.

Když střel­ba naru­ší vyprá­vě­ní postar­ší­ho baro­na, Jackson kvů­li baro­no­vi zru­ší smlou­vu s herec­kou sku­pi­nou. Baron zablou­dí do záku­li­sí, kde se ho Anděl smr­ti poku­sí při­pra­vit o život, ale Sally Saltová, mla­dá dce­ra vedou­cí­ho diva­del­ní­ho sou­bo­ru, ho zachrá­ní a pře­svěd­čí, aby zůstal naži­vu. Sally běží ke zdi a kři­čí, aby turec­ká armá­da ode­šla, a baron se omy­lem vystře­lí do nebe pomo­cí mino­me­tu a vrá­tí se na dělo­vé kou­li, při­čemž opět jen o vlá­sek unik­ne Andělu smr­ti. Baron trvá na tom, že jen on sám může zachrá­nit měs­to, a uni­ká přes měst­ské hrad­by v hor­ko­vzduš­ném baló­nu zkon­stru­o­va­ném z dám­ské­ho spod­ní­ho prádla, dopro­vá­zen Sally jako čer­ným pasa­žé­rem.

Výprava baló­nem pokra­ču­je na Měsíc, kde omlád­lý Baron najde své­ho staré­ho spo­leč­ní­ka Bertholda, ale rozzlo­bí Krále Měsíce, obra s oddě­le­nou mys­lí v hla­vě a těle, kte­rý Baronovi zazlí­vá jeho roman­tic­kou minu­lost s Královnou Měsíce. Smrt Králova těla a zpac­ka­ný útěk z Měsíce při­ve­de tro­ji­ci zpět na Zemi a do sop­ky řím­ské­ho boha Vulkana. Ten sku­pi­nu hos­tí jako své hos­ty a pro­zra­dí, že Albrecht pra­cu­je jako jeho slu­ha. Baron a Vulkánova žena Venuše se poku­sí o roman­tic­ké inter­mez­zo, když tan­čí val­čík ve vzdu­chu, ale tím je pohos­tin­nost pře­ru­še­na a Vulkán čtve­ři­ci vyže­ne ze své­ho krá­lov­ství do již­ních moří.

Cestovatelé, kte­ré spolk­ne obrov­ský moř­ský tvor, najdou Gustava, Adolfa a baro­no­va věr­né­ho koně Bucefala. Baron (kte­rý se po „vyhná­ní ze sta­vu bla­že­nos­ti“ opět jeví jako sta­řec) se počtvr­té setká­vá s Andělem smr­ti. Nakonec se jim poda­ří unik­nout tak, že do jes­kyn­ní­ho nit­ra moř­ské­ho tvo­ra vyfouk­nou „tro­chu tabá­ku“, což způ­so­bí, že hrdi­no­vé vysmr­ka­jí jeho velry­bě podob­ným výdu­chem ven. Baron, opět mla­dý, odplou­vá do míst, kde se nachá­zí turec­ká armá­da, ale baro­no­vi spo­leč­ní­ci jsou pří­liš sta­ří a una­ve­ní na to, aby moh­li bojo­vat.

Baron je důraz­ně pou­čí, ale bez­vý­sled­ně, a odplu­je s úmys­lem vzdát se Velkému Turkovi. Jeho spo­leč­ní­ci se shro­máž­dí, aby baro­na zachrá­ni­li, a díky řadě fan­tas­tic­kých činů turec­kou armá­du odve­dou pryč a osvo­bo­dí měs­to. Během slav­nost­ní­ho prů­vo­du měs­tem je baron zastře­len Jacksonem a napo­sle­dy se obje­ví Anděl smr­ti, aby baro­na při­pra­vil o život. Koná se emo­tiv­ní veřej­ný pohřeb, ale rozuz­le­ní odha­lí, že jde pou­ze o závě­reč­nou scé­nu dal­ší­ho pří­bě­hu, kte­rý baron vyprá­ví stej­ným návštěv­ní­kům diva­dla ve měs­tě. Baron nazý­vá výše uve­de­né „jen jed­nou z mno­ha pří­le­ži­tos­tí, při nichž jsem se setkal se smr­tí“, a uza­ví­rá svůj pří­běh slo­vy: „Každý, kdo k tomu měl talent, žil šťast­ně až do smr­ti.“

Baron vede obča­ny k měst­ským bra­nám a odha­lu­je, že měs­to bylo sku­teč­ně zachrá­ně­no, i když není jas­né, zda se udá­los­ti bitvy ode­hrá­ly v pří­bě­hu, nebo ve sku­teč­nos­ti. Sally se zeptá: „Nebyl to jen pří­běh, že ne?“ „Ne,“ odpo­ví baron. Baron se ušklíb­ne, odje­de na Bucefalovi a zmi­zí.

Výroba

Pozadí

Pohádky vol­ně vychá­ze­jí­cí z němec­ké­ho dob­ro­dru­ha Hieronyma Karla Friedricha Freiherra von Münchhausena nebo­li baro­na Prášila sesta­vil Rudolf Erich Raspe a pro ang­lic­ké čte­ná­ře vydal v roce 1785 pod názvem The Surprising Adventures of Baron Munchausen (aneb Vyprávění baro­na Prášila o jeho podi­vu­hod­ných cestách a taže­ních v Rusku). Příběhy dále při­krášlil a v roce 1786 pře­lo­žil do něm­či­ny Gottfried August Bürger. Tyto pří­běhy byly v prů­bě­hu 19. sto­le­tí čas­to roz­ši­řo­vá­ny a pře­klá­dá­ny, v roce 1901 byly dále belet­ri­zo­vá­ny v ame­ric­kém romá­nu Pan Prášil.

Příběhy se dočka­ly růz­ných fil­mo­vých zpra­co­vá­ní, napří­klad Sen baro­na Prášila (1911, Georges Méliès), Münchhausen (1943, Josef von Báky pod­le scé­ná­ře Ericha Kästnera), Báječný baron Prášil (1961, Karel Zeman) a prá­vě tako­vý Prášil (1979) v režii Marka Zacharova, kte­rý zob­ra­zil Prášila jako tra­gic­kou posta­vu, boju­jí­cí pro­ti kon­for­mi­tě a pokry­tec­tví okol­ní­ho svě­ta.

Rozpočet

Film pře­kro­čil roz­po­čet; původ­ně plá­no­va­ných 23,5 mili­o­nu dola­rů se roz­rost­lo na údaj­ných 46,63 mili­o­nu dola­rů. Gilliam při­znal, že roz­po­čet pře­kro­čil, ale uve­dl, že koneč­né nákla­dy se ani zda­le­ka neblí­ži­ly 40 mili­o­nům dola­rů.

V kni­ze The Madness and Misadventures of Munchausen (obsa­že­né na bonu­so­vém DVD k 20. výroč­ní edi­ci Prášila) pro­du­cent Thomas Schühly uve­dl, že v rám­ci doho­dy s 20th Century Fox před­tím, než skon­čil u Columbie, byl sta­no­ven roz­počto­vý plán na 35 mili­o­nů dola­rů, „a je to zvlášt­ní, koneč­né nákla­dy [fil­mu] byly 35 [mili­o­nů]. ... Vždycky jsme měli roz­po­čet 34 nebo 35 mili­o­nů, pro­blém byl v tom, že když jsem o tom začal jed­nat s Columbií, Columbia nechtě­la jít nad 25. ... Všichni od začát­ku vědě­li, že to vystři­ho­vá­ní je jen faleš­né. ... Problém byl v tom, že Davida Puttnama vyho­di­li a všech­ny ty doho­dy byly úst­ní. ... Nová gene­rál­ní ředi­tel­ka Columbie Dawn Steelová řek­la: „Cokoli David Puttnam [řekl] před­tím, mě neza­jí­má“.“

Pokud jde o zjev­nou nevra­ži­vost nové­ho reži­mu vůči všem Puttnamovým pro­jek­tům a Prášilovi, Gilliam ve stej­ném doku­men­tu dodal: „Velmi jsem se sna­žil pře­svěd­čit Dawn Steelovou, že to není film Davida Puttnama, ale Terryho Gilliama.“ Podobně Kent Houston, šéf spo­leč­nos­ti Peerless Camera, kte­rá děla­la spe­ci­ál­ní efek­ty k fil­mu, v kni­ze Šílenství a neštěs­tí uve­dl, že jim byla slí­be­na pré­mie, pokud efek­ty dokon­čí včas, ale když se na dotyč­né­ho obrá­ti­li zno­vu, když byli hoto­vi, setkal se s odpo­vě­dí: „Nebudu vám pla­tit, pro­to­že nechci, aby to vypa­da­lo, že dělám něco, z čeho by mohl mít pro­spěch Terry Gilliam.“

Zkušenosti

Prášil je tře­tím pří­spěv­kem do Gilliamovy „tri­lo­gie fan­ta­zie“, kte­ré před­chá­ze­ly fil­my Lupiči času (1981) a Brazil (1985). Všechny jsou o „šílen­ství naší trap­ně uspo­řá­da­né spo­leč­nos­ti a tou­ze unik­nout jí jaký­mi­ko­liv pro­střed­ky“. Gilliam vysvět­lu­je, že „jedi­ným téma­tem, kte­ré pro­chá­zí vše­mi tře­mi těmi­to sním­ky, je důsled­ně váž­ný boj mezi fan­ta­zií a tím, co lidé vní­ma­jí jako rea­li­tu“. Všechny tři fil­my se zamě­řu­jí na tyto boje a poku­sy unik­nout jim pro­střed­nic­tvím fan­ta­zie: V tom­to pří­pa­dě se jed­ná o fil­my: Zloději času oči­ma dítě­te, Brazil oči­ma tři­cát­ní­ka a Prášil oči­ma star­ší­ho muže.

Když se insce­na­ce koneč­ně zdár­ně uza­vře­la, něko­lik her­ců se vyjá­d­ři­lo k uspě­cha­né sevře­nos­ti celé­ho pro­jek­tu. Eric Idle řekl: „Až do Prášila jsem byl z fil­mů Terryho Gilliama vždyc­ky vel­mi chyt­rý. Nikdy v nich [nechce­te] hrát. V kaž­dém pří­pa­dě na ně jdě­te a podí­vej­te se na ně - ale být v nich, to je kur­va šílen­ství!!!“

Sarah Polleyová, kte­ré bylo v době natá­če­ní devět let, ho popsa­la jako trau­ma­tic­ký záži­tek. „Rozhodně mi to zane­cha­lo pár jizev... Bylo to pros­tě straš­ně nebez­peč­né. Bylo tam tolik výbuchů, kte­ré vybucho­va­ly tak blíz­ko mě, což je pro dítě trau­ma­ti­zu­jí­cí, ať už je to nebez­peč­né nebo ne. Být dlou­ho v ledo­vé vodě a pra­co­vat neko­neč­né hodi­ny. Bylo to fyzic­ky vyčer­pá­va­jí­cí a nebez­peč­né.“ Své zážit­ky dále roz­ved­la ve svých pamě­tech z roku 2022 Run Towards the Danger, kde napsa­la: „Ačkoli byl (Gilliam) kou­zel­ný a geni­ál­ní a vytvo­řil obra­zy a pří­běhy, kte­ré budou žít ješ­tě dlou­ho, dlou­ho, je těž­ké spo­čí­tat, zda stá­ly za cenu pek­la, kte­rým si tolik lidí během let pro­šlo, aby mu je pomoh­li vytvo­řit.“

Přesto 30. říj­na 2022 napsa­la na Twitter: „máte mé bez­pod­mí­neč­né svo­le­ní, abys­te tenhle film stá­le milo­va­li“ lidem, kte­ří se pta­li, zda se jim „tenhle film může stá­le líbit poté, co sly­še­li o [jejích] straš­ných zážit­cích z prá­ce na něm v dět­ství“, a v dru­hém twee­tu doda­la: „Ano, bylo to pro mě trau­ma­ti­zu­jí­cí. Ano, mělo se to řešit úpl­ně jinak. Ano, stá­le je to skvě­lý film. Radost, kte­rou z něj mám, je radost, kte­rou si doká­žu odnést stej­ně jako ty hroz­né vzpo­mín­ky. Takže se zbláz­ně­te. Užijte si to. Máte mé požeh­ná­ní.“

Produkční Dante Ferretti poté při­rov­nal Gilliama ke své­mu býva­lé­mu reži­sé­ro­vi: „Terry je duchem vel­mi podob­ný Fellinimu. Fellini je divo­čej­ší lhář, ale to je jedi­ný roz­díl! Terry není ani tak reži­sér, jako spíš autor fil­mů. Je ote­vře­ný kaž­dé­mu nápa­du a kaž­dé mož­nos­ti, aby koneč­ný výsle­dek fun­go­val. Často ty nej­lep­ší nápa­dy vze­šly z toho, že něco nefun­go­va­lo správ­ně, a v důsled­ku toho při­šel s novým kon­cep­tem. Je vel­mi pruž­ný a to je jed­na z vlast­nos­tí reži­sé­ra, kte­rou obdi­vu­ji nej­ví­ce.“

Vydání

Když byla Dobrodružství baro­na Prášila koneč­ně dokon­če­na, byl David Puttnam, kte­rý pro Columbia Pictures zís­kal prá­va na ame­ric­kou dis­tri­buci fil­mu, vymě­něn na postu gene­rál­ní­ho ředi­te­le spo­leč­nos­ti Columbia; spo­lu s Gilliamovými před­cho­zí­mi spo­ry s vel­ký­mi stu­dii kvů­li Brazílii se film dočkal v USA jen vel­mi ome­ze­né dis­tri­buce a v ame­ric­kých poklad­nách vydě­lal 8 mili­o­nů dola­rů. Ve Velké Británii dosá­hl kasov­ní zisk 1 917 499 liber.

Robin Williams v kni­ze Madness and Misadventures komen­to­val níz­ký počet kopií, kte­ré Columbia vyro­bi­la, slo­vy: „Puttnamův režim odchá­zel, nový si tím pro­chá­zel a oni řek­li: „Tohle byl jejich film, teď bude­me dělat naše fil­my! Bylo to tro­chu jako nový lev, kte­rý při­jde a zabi­je všech­na mlá­ďa­ta toho před­cho­zí­ho.“

V roz­ho­vo­ru pro IGN v roce 2000 Gilliam o dobo­vém vní­má­ní fil­mu jako finanč­ní kata­stro­fy v tis­ku řekl: „Zdálo se mi vlast­ně vhod­né, aby se Prášil - nej­vět­ší lhář na svě­tě - stal obě­tí jed­něch z nej­vět­ších lhá­řů na svě­tě.“ Problémy s roz­poč­tem fil­mu při­rov­nal k ješ­tě závaž­něj­ším pro­blé­mům fil­mu Nejsme žád­ní andě­lé, kte­ré se běž­ně nezmi­ňu­jí, a dále pro­hlá­sil, že jeho potí­že jsou smě­si­cí „odbor­né­ho tis­ku“, kte­rý byl stá­le roz­či­le­ný kvů­li Gilliamově bitvě s Universalem o Brazílii, nepo­tis­mu a intrik jmé­nem Raye Starka, kte­rý se úspěš­ně sna­žil odstra­nit Puttnama z Columbie, spo­lu s tím, že stu­dio bylo v té době pro­dá­vá­no:

Negativní zprá­vy o natá­če­ní, kte­ré se obje­vo­va­ly v holly­wo­od­ském tis­ku, pochá­ze­ly, jak jsme se poz­dě­ji dozvě­dě­li, od zdro­je z Film Finances - což byla spo­leč­nost, kte­rá na fil­mu zajiš­ťo­va­la dokon­če­ní dlu­ho­pi­sů. Jejich práv­ník se jme­no­val Steve Ransohoff, jehož otcem byl Martin Ransohoff - což byl pří­tel a part­ner Raye Starka. [...] Přišlo mi to dost zvlášt­ní, pro­to­že ty his­tor­ky děla­ly dvě věci - děla­ly ze mě a z celé­ho pro­jek­tu něco, jako že se to úpl­ně vymklo kon­t­ro­le a že je to všech­no moje vina, a že Film Finance, ruči­te­lé za dokon­če­ní, byli to jedi­né, co to drže­lo pohro­ma­dě - lidé, kte­ří se sna­ži­li dostat to pod kon­t­ro­lu... sku­teč­nost byla tako­vá, že byli úpl­ně k niče­mu.

Konečným fak­tem bylo, že když byl film nako­nec uve­den do kin, bylo vyro­be­no pou­ze 117 kopií pro Ameriku - tak­že nebyl nikdy sku­teč­ně uve­den do kin. 117 kopií! ...umě­lec­ký film jich dosta­ne 400. Nakonec jsme se sta­li obě­tí toho, že Columbia Tri-Star byla pro­dá­na Sony, pro­to­že v té době se sna­ži­li jen o to, aby kni­hy vypa­da­ly co nej­lé­pe. Nebyli jsme jedi­ný film, kte­rý tím utr­pěl, ale byli jsme nej­vi­di­tel­něj­ší. A co se sta­lo - abychom dokon­či­li pří­běh úhled­ně a čis­tě -, bylo to, že neutrá­ce­li žád­né pení­ze na rekla­mu, aby pro­pa­go­va­li jaký­ko­li z fil­mů, kte­ré zahá­jil před­cho­zí režim - Putnamův režim. Pohřbívali fil­my nale­vo napra­vo a upro­střed tím, že na ně neutrá­ce­li žád­né pení­ze - a kni­hy na kon­ci toho vše­ho vypa­da­ly oprav­du dob­ře.

Vtip je v tom, že když se podí­vá­te zpát­ky, měli jsme nej­lep­ší recen­ze a v prv­ních týd­nech jsme děla­li nej­lep­ší obcho­dy ze všech fil­mů, kte­ré uved­li od dob Posledního císa­ře. Ve vel­kých měs­tech jsme sku­teč­ně ote­vře­li dob­ře - ote­vře­li jsme oprav­du dob­ře. Kamarád, kte­rý kou­pil prá­va na video, říkal, že nikdy nevi­děl nic tak div­né­ho - Columbia celou dobu hle­da­la prů­zkumy veřej­né­ho míně­ní, aby doká­za­la, že film na před­měs­tích neu­spě­je, a tak by bylo zby­teč­né dělat dal­ší kopie. „Nikdy jsem nic tako­vé­ho nevi­děl,“ řekl. A bylo to tady. Pak se z toho sta­la tako­vá legen­da - kte­rou si zaslou­ží být... i když je to špat­ná legen­da.

Recepce

Dobrodružství baro­na Prášila má na agre­gá­to­ru recen­zí Rotten Tomatoes 91% hod­no­ce­ní na zákla­dě 57 recen­zí s váže­ným prů­mě­rem 7,3/10. Konsenzus na této strán­ce zní: „Všichni divá­ci jsou spo­ko­je­ni s tím, co se děje: „Tento pří­běh o prav­dě­po­dob­ně vyši­nu­tém baro­no­vi, kte­rý vyprá­ví o svém pohnu­tém životě, je oká­za­lou a vtip­nou vizu­ál­ní lahůd­kou, kte­rá pře­ky­pu­je typic­kou ima­gi­na­cí Terryho Gilliama. Na ser­ve­ru Metacritic zís­kal film na zákla­dě hod­no­ce­ní 15 kri­ti­ků 69 bodů ze 100, což zna­me­ná „obec­ně pří­z­ni­vé hod­no­ce­ní“.

Co se týče zjev­né­ho roz­po­ru mezi pro­ble­ma­tic­kou pro­duk­cí fil­mu a jeho koneč­ným tri­um­fem este­tic­ké fil­mo­vé for­my na plát­ně, napsal Jeff Swindoll ve své recen­zi DVD Prášil pro mon­stra a kri­ti­ky z roku 2008: „Na to, jakým peklem se pro­duk­ce fil­mu sta­la, na plát­ně oprav­du není vidět žád­né z těch­to napě­tí. ... film je fan­tas­tic­kou, roz­mar­nou lahůd­kou. ... Baron Prášil je plný roz­ma­rů, fan­ta­zie, pes­t­rých barev a báječ­ných postav. Žádná z nich není tak fan­tas­tic­ká jako sám baron, kte­ré­ho s jis­krou v oku hra­je vel­ko­le­pý John Neville.“

Roger Ebert udě­lil fil­mu 3 ze 4 hvěz­di­ček a kon­sta­to­val, že je „vyprá­věn s vese­los­tí a leh­kos­tí, kte­ré nikdy nezra­dí čas a pení­ze, jež si jejich vytvo­ře­ní vyžá­da­lo“, a oce­nil „šibal­ský vtip a sati­ru, kte­ré se tu a tam vkrá­da­jí od reži­sé­ra Terryho Gilliama a jeho spo­lu­pra­cov­ní­ků, kte­ří byli vět­ši­nou kova­ní ve mlýni­ci Monty Pythonů“. Ebert sice pova­žu­je spe­ci­ál­ní efek­ty fil­mu za „ohro­mu­jí­cí“, ale záro­veň tvr­dí, že „film se poma­lu roz­jíž­dí“ a „někdy selhá­vá na základ­ní rovi­ně objas­ně­ní. Nejsme si vždy jis­ti, kdo je kdo, jak spo­lu sou­vi­sí nebo proč by nás to mělo zají­mat“. Ale „připustíme-li nepo­ve­de­né pasá­že, je zde mno­ho cen­né­ho“ a Ebert cel­ko­vě uza­vřel, že „jde o roz­sáh­lé a kome­di­ál­ní dílo“, „vtip a podí­va­ná na Barona Prášila jsou znač­ným úspě­chem“. Navíc Ebert pova­žo­val výkon Johna Nevilla v titul­ní roli za „rozum­ný a věc­ný, jak by to udě­lal kaž­dý, kdo si celý život zvy­ká na neu­vě­ři­tel­né“.

Washington Post ozna­čil film za „podi­vu­hod­ný výkon před­sta­vi­vos­ti“, ačko­li „kro­mě Williamse nejsou her­ci nikdy víc než detail v Gilliamových kom­po­zi­cích“.

Richard Corliss napsal:

Všechno v Prášilovi si zaslou­ží vykřič­ní­ky, a to nejen pro­to, aby se vzduch očis­til od zápa­chu kor­po­rát­ní­ho pro­pa­dá­ko­vé­ho potu. Takže tady to je! Opulentní pohád­ka pro bys­tré děti všech věko­vých kate­go­rií! Důkaz, že výstřed­ní fil­my mohou pře­žít i v dneš­ním Hollywoodu mimo mísu! Nejnápaditější fan­ta­sy od dob, no, Brazil Možná tomu nebu­de­te věřit, dámy a páno­vé, ale je to prav­da.

Vincent Canby ozna­čil film za „důsled­ně nápa­di­tý“ a za „podí­va­nou, [kte­rá] je vskut­ku vel­ko­le­pá a sto­jí za vstup­né a zápla­ty nudy“; pod­le něj „hlav­ní záslu­hu na tom mají Giuseppe Rotunno, kame­ra­man, Dante Ferretti, scé­no­graf, Richard Conway, kte­rý dělal spe­ci­ál­ní efek­ty, a Peerless Camera Company Ltd., zod­po­věd­ná za optic­ké efek­ty. Bez nich by Baron Prášil vypa­dal asi tak vel­ký a zají­ma­vý jako poš­tov­ní znám­ka za 25 cen­tů.“

---

Zdroj: Anglická Wikipedie

---

---