(zatím nehodnoceno)
Loading...Do slavného žižkovského kina Aero chodím poměrně často a rád. V jejich programu se v poslední době objevili dvojprojekce filmů na pokraji braku a kultovna, čehož jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Jejich poslední projekce mi pak vnukla nápad na téma tohoto článku. Dneska bych se tedy rád zaměřil na tvorbu slavného italského režiséra Sergia Leoneho, zejména pak na jeho tzv. dolarovou trilogii. Ale vememe to hezky od začátku.
Sergio Leone se narodil v roce 1929 v Římě do rodiny jednoho z průkopníků italské kinematografie. Otec Vincenzo Leone byl herec, scénárista a režisér mnoha filmů němé éry a v podobných rolích se angažovala i jeho matka. Bylo tak jen otázkou času, kdy mladý Sergio zběhne od studia práv k filmu. Jako většina autorů, začínal jako asistent u amerických a italských štábů, které vytvářely většinou podprůměrné epochální filmy z dob římského impéria. Tím začal i Leone a v roce 1959 vstupuje do světa filmu svým první snímkem Poslední dny Pompejí (1959). Na tento historický epos pak ještě o tři roky později navázal dalším podobným kouskem Rhodský kolos (1961), ovšem nedá se říci, že by to byla nějak významná díla. Jedná se prostě o historické hrdinské eposy, kde každá mužská postava vypadá jako kulturista a každé ženské postavě by každá ta mužská postava padla k nohám. Řemeslně dobré, ale Leone se nakonec vydal jiným směrem.
Zlom v jeho kariéře přichází v roce 1964, kdy položí základy toho, pro co si jej lidé vryjí do paměti. Natáčí totiž první snímek své dolarové trilogie Pro hrst dolarů (1964). Abychom byli fér, ten snímek je v mnoha ohledech v inspirován asijskými filmy. Leone si z tamních akčňáků vypůjčil například ostré zoomy, velké detaily na tváře herců, decentní humor nebo případně rychlou střihovou akci po napínavých minutách ticha (tyto postupy pak vygradují v závěrečné přestřelce ve třetím pokračování). U tohoto prvního filmu si navíc vypůjčil celý scénář, protože se jedná o nepřiznaný remake filmu Akiry Kurosawy Yojimbo (překládáno také jako Tělesná stráž, 1961). Příběh o nájemném zabijákovi, který se rozhodne poštvat proti sobě dva gangy, aby zbavil městečko jejich přítomnosti, Leone pouze přesadil na divoký západ a nejspíš jej i o pár minut zkrátil. Taky se zde objevuje hlavní spojovník celé trilogie - postava blonďáka, tedy flegmatického, chladnokrevného pistolníka s tvrdým výrazem ve tváři a doutníčkem v levém koutku úst. Tento frajírek, v zeleném ponču s neomylnou muškou, nezapomenutelně ztvárněn Clintem Eastwoodem, se tak stává jedním z dalších výrazových prostředků, které Leone ve svých filmech začal používat (tedy postava chladnokrevného bandity). A není divu, celá trilogie vznikla v šedesátých letech, tedy v době, kdy všude kolem v řádily evropské nové vlny a tak muselo dojít k vývoji i tak banálního žánru jako je western. A Leonemu se podařilo kombinací klasických postupů akčních filmů a westernového prostředí vytvořit autorský styl, kterým položil základy moderního westernu. Jak už jsme si řekli, jedná se o remake a i přes to, sklidil film poměrně velký ohlas. Pravda, našlo se pár kritiků, kteří se na tu dobu jeho podivnému vyprávěcímu stylu posmívali a vymysleli pro něj posměšný název spaghetti western, a nepříliš pozitivní ohlas pak sklidil i u autora původního filmu. Kurosawa na Leonem pak vysoudil nějaká ta procenta ze zisku (zlí jazykové tvrdí, že na tomto remaku Kurosawa vydělal, víc než na původním snímku, ale kdo ví).
Nicméně, studio bylo úspěchem tohoto snímku nadšeno a tak hned o rok později přichází Leone s volným pokračováním - Pro pár dolarů navíc (1965). Jak se říká, druhá pokračování u trilogií většinou bývají slabší a dle mého názoru to platí i zde. Je to zejména proto, že Leone se zde naprosto utrhl ze řetězu a oproti prvnímu dílu, tady výrazně přibyl počet postav, lokací i akčních sekvencí. Do jisté míry se na kvalitě scénáře podepsalo i to, že ho autoři museli zplodit za pár měsíců a na smysluplný děj tak nezbylo moc času. Pravda, stále se drží svého stylu, jenže mám pocit, že tak od druhé půlky se ten film dost táhne, protože Leone jen vedle sebe vrší nesmyslné akce, místo toho, aby to rozumně ukončil (dvojka je o celou půlhodinu delší, než první díl). Nicméně je zde zachována postava blonďáka a autor mu přidává kolegu - plukovníka, nebo chcete - li krásnoočka fantasticky představovaného hercem Lee Van Cleefem (ten se mimochodem objevil už v jednom z prvních, dnes už klasických westernů V pravé poledne). Tento zkušený pistolník se nakonec ukáže jako nepostradatelný pomocník pro řešení všemožných problémů a na konec i jako velký lidský charakter. Nicméně i přesto, že je film velmi dlouhý sklidil opět značný úspěch a třetí pokračování tak na sebe nenechalo dlouho čekat.
O rok později tak Leone přichází s dnes již opět legendárním snímkem Hodný, zlý a ošklivý (1966). I když zase vzniká jen pár měsíců po dvojce, je z mého pohledu třetí pokračování opět trochu na úrovni. Leone se ve svém stylu trochu usadil a již nám nesype akční přestřelku co dva záběry, ale dává si záležet i na samotném příběhu. K postavě blonďáka a krásnoočka přidává ještě banditu Tuca a do děje vtahuje i některé momenty z americké historie (válka Severu proti Jihu). Fantastická hra tří postav na kočku a myš pak vyvrcholí v jedné z nejnapínavějších scén, kde můžeme sledovat dle mého názoru jednu z nejlepších akčních střihových montáží. Leone zde uzavírá osudy jak blonďáka, tak krásnoočka a tento film se tak stává posledním z dolarové trilogie.
Než se ale přesuneme k závěru, nemohu tu nezmínit ještě jedu věc - hudbu. Hudba je pro Leoneho dalším ze zásadních výrazových prostředků a již od Pro hrst dolarů mu ji vytvářel jeden muž - Ennio Morricone. Tento geniální italský skladatel zde předvádí dle mého názoru jeden z nejlepších orchestrálních soundtracků, jaké můžou být. U Leoneho westernů pak ještě více vynikne jeho minimalistický styl a užití nestandartních nástrojů, ze kterých tvoří motivy k jednotlivým postavám i prostředí. Nejlépe si lze asi všimnout motivu blonďáka, který je do jisté míry totožný i s hlavním tématem a lze ho slyšet většinou tehdy, když tato postava vstoupí na plátno.
Po úspěchu dolarové trilogie si Leone dává krátkou pauzu, během které jej osloví americké studio Paramount, které mu nabídne natáčení westernů na opravdovém americkém západě. Leone tak započne práci na tzv. Americké trilogii a vykopne ji v roce 1968 dalším kultovním filmem Tenkrát na západě (1968). Po něm přijde s dnes již asi ne tolik známým filmem Kapsy plné dynamitu (1971), ve kterém se mnohem hlouběji noří do americké historie a v jejím kontextu rozehrává propracované příběhy o gangsterech a banditech (mimochodem všiměme si, že se v jeho westernech nikde neobjevují indiáni a příběh se vždy točí kolem osadníků). Kromě kvality scénáře je to pro Leoneho také velký krok, co se týká obsazení, protože si může dovolit oslovovat všechny známé tváře, po kterých toužil již od dob dolarů. V těchto filmech se tak objeví jména jako Henry Fonda, Charles Bronson apod. S profesionální kariérou a de facto i s životem se pak Leone rozloučí monumentální téměř čtyřhodinovou ságou o životě židovských gangsterů v době prohibice nazvanou Tenkrát v Americe (1984). I zde se objeví mnoho známých jmen v čele s Robertem de Nirem a Leone po jeho dokončení sice ještě rozpracuje další snímek (mělo se jednat o film Leningrad, velkou historickou koprodukci se Sovětským svazem), ovšem na jeho realizaci už nedojde. V roce 1989 umírá filmový génius v Římě na infarkt. Zbyde po něm dědictví v podobě základů moderního westernu a minimálně 6 dnes již kultovních filmů tohoto žánru. I přesto, že se nejspíše nejedná o díla světového významu, která by sbírala ceny na festivalech, jejich divácký úspěch jasně dokazuje, že jejich vznik nebyl zbytečný.
Nejnovější komentáře