Kniha Dva roky v zeleném je na první pohled jen další z mnoha knih popisujících život vojáků povinné vojenské služby v období socialistického Československa. Ale díky prostředí (velitelství protivzdušné obrany), kde se děj odehrává z ní činí velice zajímavý a napínavý příběh. Je zajímavé sledovat co vše zažívali mladí kluci v době ne zase tak nedávné. Zvládla by dnešní generace to samé?
Když Karel Koura nastupuje v roce 1979 povinnou základní vojenskou službu vůbec netuší jaká dobrodružství ho očekávají. Po počátečním výcviku v Brněnských Jaselských kasárnách skončí v Praze-Vidouli u protivzdušné obrany. Zde je svědkem běžné vojenské rutiny, ale i téměř neuvěřitelných případů, které se odehrály na velitelském sále při sledování nepřátelských špionážních letadel kroužících kolem našich státních hranic.
Ukázky z knihy:
.. „Soudruhu podplukovníku,“ upozornil Koráček Indrovského, který měl položenou hlavu na stole a klinbal. „Na planžetu se objevila U-dvojka. Zatím je u francouzských hranic.“ „Cože?“ procitnul Indrovský a podíval se upřeně na planžet. „No, zatím počkáme, kam poletí, potom uvidíme,“...
… S tím Sejmalem je to hrozný,“ začal desátník Terlický a pokračoval: „Von, když slouží, tak je tak nervózní, že vykouří nejmíň tři balíčky cigaret a vypije nejmíň patnáct kafí během celý služby. Kdybych místo něho nebyl za aparaturou, když letěla eserka, a neřídil činnost za něho, kdoví, jak by to dopadlo. Byl tak nervózní, že se celej třepal,“ dořekl desátník Terlický…
… Vojín Koura upil další hlt piva a ve flašce mu zbýval už jeden jediný hlt, když se podíval na hodinky a zjistil, že už je dvacet tři hodin a dvacet minut. Navíc od půlnoci mu začínala služba v kukaních.
„Kluci, tak čau, já už musím jít, od půlnoci sloužím. Ale to nebude asi pravda,“ odhadoval vojín Koura a dopil zbytek piva a flašku vrátil do velké polní …
