El bar – Když řeknou, že v centru Madridu je terorista, lidé jsou tak blbí, že se na něj půjdou podívat.

ElBar

Režisér Álex de la Iglesia má na kontě už pěknou řádu solidních filmů, které se většinou vyznačují podivným černým humorem a jistou dávku bizáru (a to i na španělskou kinematografii). Čistě z omezeně žánrového hlediska lze jeho filmy šmahem odsoudit, nicméně myslím si, že by to byla velká škoda – mají totiž jednu poměrně podstatnou filmovou vlastnost, dokáží zaujmout pozoruhodnými charaktery a šikovně vystavěným příběhem.

Krásným důkazem je toho i snímek El bar.

Mám docela zálibu ve španělských filmech, které si šikovně pohrávají s atmosférou na rozhraní hororu. Osobně se domnívám, že výstavba napětí a práce se strachem jde na stříbrné plátno v této zemi o poznání autentičtěji než v zámoří. Ve filmu El bar se sice přímo s hororovým žánrem nepotkáváme, ale tajemnou atmosféru, kde si minimálně z počátku divák říká „co se sakra děje“ to má – a funguje.

V centru Madridu stojí malý bar, v němž se schází nesouradá skupina osob z rozličných sociálních vrstev. Nenadálá událost – smrt muže na ulici – spustí sled událostí dalších, které hlavní postavy vrhají do kolotoče mezních situací, které vyžadují často dost nepříjemné volby.

Přiznám se také, že mám rád ty snímky, které nakukují pod pozlátko naší civilizace, kdy jde o holou existenci a kdy všechny ty zbytečnosti typu „nový ájfoun, pěkné hadry“ jdou do kopru a z člověka se stává živočich bojující o přežití. El bar toto vše přináší, navíc za přítomnosti černočerného humoru, kde se dobře trefuje do paranoidní nálady dnešní doby.

Jako velké plus tako vidím to, že se tvůrcům povedl závěr, což u filmu, který se celý prakticky odehrává v jednom baru nemusí být automatické. Ano, film má několik dějových nelogičností, nicméně musíme vzít v potaz, že nějaká promyšlená dějová stavba a přesný popis a výčet toho co, jak a proč se stalo by atmosféru podle mě jen umrtvila. Pro výbornou filmovou tečku tak bohatě stačí nečekané shledání na přechodu pro chodce.