Febiofest výběr – Pravda, Naděje a Corpus Christi

recenze filmu pravda

Hodnocení článku

(zatím nehodnoceno)

Načítám počet zobrazení...

Dne 24. září 2020 mělo v kinech premiéru hned pět snímků, které byly zároveň uvedeny v předpremiéře na filmovém festivalu Febiofest – francouzsko-italské drama Žaluji Romana Polanskiho, norské Disco, francouzsko-japonská Pravda režiséra Hirokazu Kore’edy, norsko-švédká Nadějerežisérky Marie Sødahl a polské Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Recenzi na film Žaluji jsem již před časem vydal zvlášť a snímek Discojsem neviděl, nicméně zbylým třem počinům bych se věnoval rád, a tudíž je v následujícím textu proberu všechny najednou.

Pravda (La Vérité) – 50%

Japonský režisér a mistr rodinných drobnokreseb Hirokazu Kore’eda (Po bouři, Zloději) natočil svůj první nejaponsky mluvený počin, i tentokrát se nicméně držel tématu rodiny. V jeho příběhu situovaném do podzimní Paříže se mluví francouzsky a anglicky, jeho hrdinkami jsou totiž slavná francouzská herečka Fabienne (Catherine Deneuve) a její dcera Lumir (Juliette Binoche), která žije coby úspěšná scenáristka v New Yorku. Když ale její matka vydá autobiografii, jede jí i s rodinou (Lumirina manžela hraje Ethan Hawke) osobně pogratulovat a vyjasnit si nějaké nepřesnosti, o nichž Fabienne do své knihy napsala. Návštěva se však neplánovaně prodlouží, přičemž na obě ženy dolehne tlak nikdy nevyřčených traumat a dávných křivd z rodinné minulosti.

Zahajovací snímek loňského festivalu v Benátkách se zabývá nejednoznačností a relativizací pravdy, přičemž Kore’eda hojně pracuje i s motivem nespolehlivé paměti, která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet. Od sociálně-kritických a poetických dramat o obyčejných lidech se oceňovaný režisér a scenárista přesunul do prostředí umělecké smetánky, jež sice stále dokáže zaplnit realistickými postavami a věrohodnými dialogy, ale to nic nemění na tom, že mu ta změna příliš neprospěla. Film stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami s trojúhelníky a vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem.

Postavy sice postupně odhalují víc a víc informací ze své minulosti, vzájemné spory ale nijak nevyřeší a spíš se jen utvrdí v nutnosti používat přetvářku, lži a manipulace, protože i to je podle nich funkční způsob, jak udržet rodinu pohromadě – a vedou k tomu pak i následující generace. Pokřivené sdělení snímku opírající se o to, že takovéto jednání je v pořádku, je bizarní i v souvislosti s tím, že ona soudržnost je v případě této rodiny jen iluzí, neb její členové po celou dobu během dočasného společného soužití spíš jen předstírají, že jsou rodina, zatímco na veřejnosti se naopak snaží působit dojmem, že k sobě vůbec nepatří, resp. tak to alespoň vyžaduje po ostatních matriarchální Fabienne. Navzdory Kore’edově citlivé režii a skvělým hercům tak po skončení Pravdy zůstává výrazně hořká pachuť, nejen ze samotného zpracování daného tématu, ale i z představy, o jak skvělý film by se mohlo jednat, kdyby se do problematiky vzájemných výčitek dominantní matky a její ukřivděné dcery pořádně obul.

Naděje (Håp)– 80%

Druhý celovečerní snímek norské režisérky a scenáristky Marie Sødahl je dramatem o Anje (Andrea Bræin Hovig), které žije s výrazně starším partnerem (Stellan Skarsgård) a se šesti dětmi. Děj začíná na konci adventu, kdy se Anja dozví, že její před rokem vyléčená rakovina plic se dostala do mozku a stala se nevyléčitelnou. Se špatnou zprávou, mizernými vyhlídkami do budoucnosti a slabou nadějí v podobě silných léků a rizikové operace se tak celá rodina musí vyrovnávat během vánočního a novoročního období, které jinak obvykle bývá časem svátečního veselí, a kdy se navíc doktoři shánějí podstatně hůř než kdykoli jindy.

Reakce dokonale věrohodných postav snímek pojímá zcela realisticky a civilně, přičemž jejich snahu nějak se zničující situací naložit a vypořádat se s ní zpracovává bez patosu a bez přílišného tlačení na pilu – a díky skvělému scénáři a vynikajícím hercům (jejichž výkony jsou místy až dechberoucí) dokáže nabídnout silné okamžiky jak v emocionálně vypjatých momentech, tak ve ztišenějších pasážích. Bezútěšné pobíhání po nemocnicích a konzultace s ne vždy soucitným personálem, dávkované v příběhu důsledně den po dni, však není jen propadem do deprese a chmur, snímek se totiž ve své druhé polovině začne stejně tak soustředit i na nadcházející pozitivní události, kdy se oba hrdinové pokusí v šibeničním termínu dohnat něco, co dlouhá léta odkládali.

S přibližujícím se závěrem, snažícím se vynahradit dosavadní smutek enormní dávkou dojímavého cukrkandlu, snímek paradoxně emocionálně již poněkud ztrácí, jinak jde ale o suverénně režírovanou a po všech stránkách precizní vztahovou studii, na níž je zajímavé (a možná též diskutabilní) i to, že zpočátku poněkud odcizená partnerská dvojice hlavních hrdinů k sobě znovu najdou cestu a jejich povadlá láska znatelně nabere druhý dech právě až díky vidině potenciální blízké smrti jednoho z nich.

Corpus Christi (Boże Ciało) – 80%

Držitel jedenácti polských filmových cen, včetně kategorie Nejlepší film, a zároveň loňský polský kandidát na Oscara, je příběhem dvacetiletého mladíka, jenž v nápravném zařízení dospěl k duchovní obrodě, leč v touze stát se knězem mu brání minulost trestance. Když má nastoupit do zaměstnání, začne se místo toho vydávat za vyučeného duchovního ve vesnici, kde ho nikdo nezná, a pak dokonce nastoupí jako náhradník za nemocného kněze, jenž odjede na léčení. Přes počáteční rozpaky ho nakonec místní obyvatelé přijmou a on dostane příležitost vyléčit jejich bolest, způsobenou nedávnou tragédií.

Snímek se drží poměrně zavedeného dějového schématu o nováčkovi v uzavřené a rozervané komunitě, který ji svým přičiněním mimoděk stmelí, ale své minulosti přesto neunikne – a i jeho forma je po většinu stopáže poměrně obvyklá. Co už tak obvyklé není, je neskutečně výrazný a až démonický Bartosz Bielenia, který podává v hlavní roli mimořádný výkon a táhne celý film na svých bedrech, a perspektiva jeho postavy, nahlížející na svět skrz Boha a poznávající přitom sebe sama.

Snímek kromě toho zaujme i komplexně zpracovaným tématem náboženské víry a statickou kamerou, která však v závěru v klíčovém momentu překvapí náhlou pohyblivostí, jenž má navíc své opodstatnění. Pozoruhodné drama vyniká i propracovaným scénářem a slouží jako další důkaz pro to, že i komorní film s nízkým rozpočtem a několika málo lokacemi lze natočit tak, aby se divákovi dostalo silného a výjimečně působivého zážitku.