Hunger Games: Vražedná pomsta/ Konečně lepší dystopie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Úspěch kniž­ní série ame­ric­ké spi­so­va­tel­ky Suzanne Collins dával tušit, že se s její­mi Hladovými hra­mi dří­ve nebo poz­dě­ji roz­hod­ně setká­me také na plát­ně. V roce 2012 se v kinech obje­vi­la adap­ta­ce prv­ní­ho dílu tri­lo­gie, kte­rý pojed­ná­vá o dysto­pic­ké budouc­nos­ti, ve kte­ré se ze Severní Ameriky stal jeden stát Panem roz­dě­le­ný do dva­nác­ti kra­jů, kte­rým vlád­ne hlav­ní měs­to Kapitol. Série při­ved­la na svět novou žen­skou hrdin­ku, kte­rá sto­jí někde mezi naiv­ní Bellou z Twilightu a ost­rovtip­nou Hermionou z Harryho Pottera. Katniss Everdeen, nebo­li Dívka v pla­me­nech je v kni­ze veli­ce zvlášt­ním způ­so­bem nesym­pa­tic­ká posta­va. Jennifer Lawrence se ovšem poda­ři­lo vytvo­řit z ní hrdin­ku, kte­ré je mož­né fan­dit a pro­ží­vat s ní všech­ny tra­ble spo­je­né s živo­tem pod neu­stá­lým tla­kem a drob­no­hle­dem Kapitolu. Právě neu­stá­lý dohled, stup­ňu­jí­cí se tyra­nie a dout­na­jí­cí rebe­lie v kra­jích jsou hlav­ní­mi hyba­te­li dru­hé­ho pokra­čo­vá­ní Hunger Games. Což zna­me­ná pono­ře­ní se do pří­bě­hu mno­hem hlou­bě­ji, než tomu bylo v prv­ním fil­mu, kte­rý se výraz­ně sou­stře­dil pře­de­vším na vizu­ál­ní strán­ku bojů v aré­ně a poli­tic­ký pod­text nechá­val vcel­ku neroz­vi­nu­tý.

Photo © Lionsgate

„Remember who the real ene­my is.“

Ne že by se v Catching Fire nějak výraz­ně pra­co­va­lo s pod­houbím celé­ho sys­té­mu, kte­rý drží Panem pohro­ma­dě. Ovšem to nelze dávat za vinu ani tak fil­mu, jako spí­še před­lo­hám, ve kte­rých toho o poli­tic­kém fun­go­vá­ní není řeče­no mno­ho a výraz­něj­ší pozor­nost se věnu­je milost­né­mu troj­ú­hel­ní­ku Katniss, Peeta a Gale. Knihy jsou psa­né v prv­ní oso­bě a výhrad­ní vypra­věč­kou je Katniss. V tom­to ohle­du jsou zfil­mo­va­né Hunger Games lep­ší než jejich kniž­ní před­lo­ha, kte­rou může lec­ko­mu zpro­ti­vit prá­vě Katnissino klac­ko­vá­ní.

V dru­hém pokra­čo­vá­ní už začí­ná být zřej­mé, že Hladové hry nekon­čí tím, že vyle­ze­te živí z aré­ny.
Stupeň tero­ru se zvy­šu­je a dokon­ce ani oby­va­te­lé Kapitolu nejsou tak barev­ní jako obvykle. Prezident Snow se nezdrá­há pou­ží­vat meto­dy, kte­ré byly zdo­mác­ně­lé tře­ba ve sta­li­nis­tic­kém Sovětském sva­zu – muče­ní, zaba­vo­vá­ní majet­ku, škr­ce­ní pří­su­nu potra­vin do bou­ří­cích se kra­jů a samo­zřej­mě veřej­né exe­ku­ce. Katniss Everdeen totiž není výji­meč­ná tím, že je vítěz­ka Her, její akt vzpou­ry v aré­ně při 74. hrách zapů­so­bil na oby­va­te­le Panemu jako záblesk nadě­je, že jejich živo­ty mož­ná nemu­sí být cen­t­rál­ně říze­ny.

Photo © Lionsgate

Důraz na sku­teč­ný dysto­pis­mus, kte­rý se však začí­ná uka­zo­vat jako dlou­ho­do­bě neu­dr­ži­tel­ný sys­tém, je v Catching Fire mno­hem výraz­něj­ší, ovšem podrob­něj­ší infor­ma­ce o his­to­rii Panemu opět neče­kej­te. Stejně jako v prv­ním díle zde pro ně není pří­liš mís­ta. Vyzrání celé­ho pří­bě­hu je pocho­pi­tel­né, pro­to­že jeho posta­vy dospí­va­jí a navíc musí čelit novým výzvám. Herecky se v hlav­ních rolích naštěs­tí nic nezmě­ni­lo. Jennifer Lawrence již v prv­ním díle doká­za­la, že je schop­ná z Katniss vytvo­řit plno­hod­not­nou posta­vu, přes­to­že její lite­rár­ní předob­raz roz­hod­ně není bez­chyb­ný.

V Hunger Games se zřej­mě záměr­ně pra­cu­je se ste­re­o­typ­ní­mi gen­de­ro­vý­mi oče­ká­vá­ní­mi, kte­ré by Katniss při­sou­di­ly roli pasiv­něj­ší zami­lo­va­né hol­či­ny, zatím­co Peeta by byl sebe­jis­tý a mož­ná tro­chu aro­gant­ní, ale vždy to byl on, kdo by při­šel s řeše­ním pro­blé­mo­vé situ­a­ce. Suzanne Collins ve svých kni­hách vytvo­ři­la ne zrov­na žen­skou hrdin­ku, ale spí­še neur­či­tý hyb­rid, kte­rý nemá ani pří­liš femi­nin­ní vlast­nos­ti, ale záro­veň není ani výraz­ně mas­ku­lin­ní. To vede k tomu, že je vel­mi snad­né způ­so­bit výraz­né anti­pa­tie ke Katniss na úkor mož­né­ho ado­ro­vá­ní Peety, kte­rý mno­hem více pra­cu­je se svý­mi emo­ce­mi, vyu­ží­vá intu­i­ci a chlad­ný prag­ma­tis­mus je mu spí­še cizí. Filmoví před­sta­vi­te­lé naštěs­tí nedu­hy svých lite­rár­ních před­loh netr­pí. Dokonce i milost­ný troj­ú­hel­ník Katniss, Peeta a Gale nepů­so­bí nijak uta­ha­ně či laci­ně a má v pří­bě­hu výraz­ně pod­stat­né mís­to.

Photo © Lionsgate

„You never get off this tra­in.“

Plochost prv­ní­ho dílu, kte­rý se sou­stře­dil výhrad­ně na samot­né hry a veš­ke­rou svou ener­gii si scho­val do aré­ny, se v dru­hém díle výraz­ně vytrá­cí. Atmosféra je mno­hem hut­něj­ší, z postav je cítit výraz­ně vět­ší odhod­lá­ní. Herecky je dvoj­ka také na lep­ší úrov­ni, což je ale dáno jed­nak vyspě­ním samot­ných ústřed­ních her­ců, tak změ­nou reži­sé­ra. Francis Lawrence lépe zvlá­dá jak vel­ké akč­ní sek­ven­ce, tak i intim­ní chví­le či oby­čej­né dia­lo­gy, zejmé­na mezi Katniss a Peetou (Galem). Romance je tady sku­teč­ně živá a intim­ní, ne ukři­če­ná a puber­tál­ní.
To samé pla­tí o roz­vi­nu­těj­ší psy­cho­lo­gii postav. Katniss opro­ti před­cho­zí­mu dílu výraz­ně dospě­la a mno­hem více si začí­ná uvě­do­mo­vat svou odpo­věd­nost. Její vzpou­ra v aré­ně totiž roz­je­la lavi­nu, kte­rou nemů­že zasta­vit. Vzpoura nejen vůči sys­té­mu, ale i jeho medi­ál­ní­mu obra­zu se začí­ná šířit napříč kra­ji, a to dokon­ce i tam, kde byl dosud rela­tiv­ní klid a pro­spe­ri­ta.
Prezident Snow se uspo­řá­dá­ním výroč­ních 75. her dotkl vel­mi cit­li­vé­ho mís­ta tím, že při­ve­dl do aré­ny splát­ce z řad žijí­cích vítězů. To je samo o sobě vel­mi výmluv­né ges­to, ale také výraz­ně nebez­peč­ný tah, kte­rý nemu­sí skon­čit tak, jak bylo plá­no­vá­no.

Druhé pokra­čo­vá­ní při­ná­ší množ­ství nových postav, z nichž zřej­mě nej­dů­le­ži­těj­ší je Plutarch Haevensbee (Philip Seymour Hoffman), nový hlav­ní tvůr­ce her, kte­rý zau­jal mís­to Seneci Cranea. Plutarch doko­na­le ztvár­ňu­je úspěš­né­ho medi­ál­ní mani­pu­lan­ta, kte­rý doká­že vyu­ží­vat obraz Katniss ne k tomu, aby vzpou­ru pod­po­ro­va­la, ale aby se sta­la samot­ným ztě­les­ně­ním zla, kte­ré se lidem děje.

Photo © Lionsgate

Jakkoli byly dojmy z prv­ních fil­mo­vých Hunger Games roz­ča­ro­va­né a vlaž­né, dru­hé pokra­čo­vá­ní je posou­vá mno­hem dál a roz­hod­ně vytvá­ří napja­té oče­ká­vá­ní na závě­reč­ný tře­tí díl, kte­rý se (jak je zrov­na v módě) dočká roz­dě­le­ní do dvou fil­mů.
Film běží v čes­kých kinech v něko­li­ka ver­zích – kla­sic­ká 2D ver­ze, vel­ko­for­má­to­vá IMAX ver­ze a komu by se zachtě­lo tro­chu více spek­ta­ku­lár­ní podí­va­né, může vyra­zit do 4DX kina na Smíchově. Akční scé­ny jsou v IMAXu „roz­ta­že­né“ a odha­lu­jí více akce, nicmé­ně veli­kost plát­na a rych­lost někdy nedo­vo­lu­jí se plně sou­stře­dit na cel­ko­vý obraz, tak­že zůstá­vá věcí názo­ru, jest­li je tako­vý efekt ku pro­spě­chu nebo spíš nao­pak.
Čtenáři knih zřej­mě nesto­jí před žád­ným dile­ma­tem. Ti, kte­ří s kni­ha­mi do sty­ku nepři­šli a vidě­li prv­ní díl, kte­rý je mož­ná poně­kud zkla­mal, budou zřej­mě tro­chu váhat, jest­li dát dru­hé­mu dílu šan­ci, ale strach tady roz­hod­ně není na mís­tě.
Dvojka je zvlád­nu­tá dob­ře a to nejen jako pokra­čo­vá­ní. Je vyspě­lá, dra­ma­tic­ká, emo­tiv­ní a pro­pra­co­va­ná.

Photo © Lionsgate

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře