Hunger Games: Vražedná pomsta/ Konečně lepší dystopie

hg2

Hodnocení článku

(zatím nehodnoceno)

Načítám počet zobrazení...

Úspěch knižní série americké spisovatelky Suzanne Collins dával tušit, že se s jejími Hladovými hrami dříve nebo později rozhodně setkáme také na plátně. V roce 2012 se v kinech objevila adaptace prvního dílu trilogie, který pojednává o dystopické budoucnosti, ve které se ze Severní Ameriky stal jeden stát Panem rozdělený do dvanácti krajů, kterým vládne hlavní město Kapitol. Série přivedla na svět novou ženskou hrdinku, která stojí někde mezi naivní Bellou z Twilightu a ostrovtipnou Hermionou z Harryho Pottera. Katniss Everdeen, neboli Dívka v plamenech je v knize velice zvláštním způsobem nesympatická postava. Jennifer Lawrence se ovšem podařilo vytvořit z ní hrdinku, které je možné fandit a prožívat s ní všechny trable spojené s životem pod neustálým tlakem a drobnohledem Kapitolu. Právě neustálý dohled, stupňující se tyranie a doutnající rebelie v krajích jsou hlavními hybateli druhého pokračování Hunger Games. Což znamená ponoření se do příběhu mnohem hlouběji, než tomu bylo v prvním filmu, který se výrazně soustředil především na vizuální stránku bojů v aréně a politický podtext nechával vcelku nerozvinutý.

Photo © Lionsgate

„Remember who the real enemy is.“

Ne že by se v Catching Fire nějak výrazně pracovalo s podhoubím celého systému, který drží Panem pohromadě. Ovšem to nelze dávat za vinu ani tak filmu, jako spíše předlohám, ve kterých toho o politickém fungování není řečeno mnoho a výraznější pozornost se věnuje milostnému trojúhelníku Katniss, Peeta a Gale. Knihy jsou psané v první osobě a výhradní vypravěčkou je Katniss. V tomto ohledu jsou zfilmované Hunger Games lepší než jejich knižní předloha, kterou může leckomu zprotivit právě Katnissino klackování.

V druhém pokračování už začíná být zřejmé, že Hladové hry nekončí tím, že vylezete živí z arény.
Stupeň teroru se zvyšuje a dokonce ani obyvatelé Kapitolu nejsou tak barevní jako obvykle. Prezident Snow se nezdráhá používat metody, které byly zdomácnělé třeba ve stalinistickém Sovětském svazu – mučení, zabavování majetku, škrcení přísunu potravin do bouřících se krajů a samozřejmě veřejné exekuce. Katniss Everdeen totiž není výjimečná tím, že je vítězka Her, její akt vzpoury v aréně při 74. hrách zapůsobil na obyvatele Panemu jako záblesk naděje, že jejich životy možná nemusí být centrálně řízeny.

Photo © Lionsgate

Důraz na skutečný dystopismus, který se však začíná ukazovat jako dlouhodobě neudržitelný systém, je v Catching Fire mnohem výraznější, ovšem podrobnější informace o historii Panemu opět nečekejte. Stejně jako v prvním díle zde pro ně není příliš místa. Vyzrání celého příběhu je pochopitelné, protože jeho postavy dospívají a navíc musí čelit novým výzvám. Herecky se v hlavních rolích naštěstí nic nezměnilo. Jennifer Lawrence již v prvním díle dokázala, že je schopná z Katniss vytvořit plnohodnotnou postavu, přestože její literární předobraz rozhodně není bezchybný.

V Hunger Games se zřejmě záměrně pracuje se stereotypními genderovými očekáváními, které by Katniss přisoudily roli pasivnější zamilované holčiny, zatímco Peeta by byl sebejistý a možná trochu arogantní, ale vždy to byl on, kdo by přišel s řešením problémové situace. Suzanne Collins ve svých knihách vytvořila ne zrovna ženskou hrdinku, ale spíše neurčitý hybrid, který nemá ani příliš femininní vlastnosti, ale zároveň není ani výrazně maskulinní. To vede k tomu, že je velmi snadné způsobit výrazné antipatie ke Katniss na úkor možného adorování Peety, který mnohem více pracuje se svými emocemi, využívá intuici a chladný pragmatismus je mu spíše cizí. Filmoví představitelé naštěstí neduhy svých literárních předloh netrpí. Dokonce i milostný trojúhelník Katniss, Peeta a Gale nepůsobí nijak utahaně či lacině a má v příběhu výrazně podstatné místo.

„You never get off this train.“

Plochost prvního dílu, který se soustředil výhradně na samotné hry a veškerou svou energii si schoval do arény, se v druhém díle výrazně vytrácí. Atmosféra je mnohem hutnější, z postav je cítit výrazně větší odhodlání. Herecky je dvojka také na lepší úrovni, což je ale dáno jednak vyspěním samotných ústředních herců, tak změnou režiséra. Francis Lawrence lépe zvládá jak velké akční sekvence, tak i intimní chvíle či obyčejné dialogy, zejména mezi Katniss a Peetou (Galem). Romance je tady skutečně živá a intimní, ne ukřičená a pubertální.
To samé platí o rozvinutější psychologii postav. Katniss oproti předchozímu dílu výrazně dospěla a mnohem více si začíná uvědomovat svou odpovědnost. Její vzpoura v aréně totiž rozjela lavinu, kterou nemůže zastavit. Vzpoura nejen vůči systému, ale i jeho mediálnímu obrazu se začíná šířit napříč kraji, a to dokonce i tam, kde byl dosud relativní klid a prosperita.
Prezident Snow se uspořádáním výročních 75. her dotkl velmi citlivého místa tím, že přivedl do arény splátce z řad žijících vítězů. To je samo o sobě velmi výmluvné gesto, ale také výrazně nebezpečný tah, který nemusí skončit tak, jak bylo plánováno.

Druhé pokračování přináší množství nových postav, z nichž zřejmě nejdůležitější je Plutarch Haevensbee (Philip Seymour Hoffman), nový hlavní tvůrce her, který zaujal místo Seneci Cranea. Plutarch dokonale ztvárňuje úspěšného mediální manipulanta, který dokáže využívat obraz Katniss ne k tomu, aby vzpouru podporovala, ale aby se stala samotným ztělesněním zla, které se lidem děje.

Jakkoli byly dojmy z prvních filmových Hunger Games rozčarované a vlažné, druhé pokračování je posouvá mnohem dál a rozhodně vytváří napjaté očekávání na závěrečný třetí díl, který se (jak je zrovna v módě) dočká rozdělení do dvou filmů.
Film běží v českých kinech v několika verzích – klasická 2D verze, velkoformátová IMAX verze a komu by se zachtělo trochu více spektakulární podívané, může vyrazit do 4DX kina na Smíchově. Akční scény jsou v IMAXu „roztažené“ a odhalují více akce, nicméně velikost plátna a rychlost někdy nedovolují se plně soustředit na celkový obraz, takže zůstává věcí názoru, jestli je takový efekt ku prospěchu nebo spíš naopak.
Čtenáři knih zřejmě nestojí před žádným dilematem. Ti, kteří s knihami do styku nepřišli a viděli první díl, který je možná poněkud zklamal, budou zřejmě trochu váhat, jestli dát druhému dílu šanci, ale strach tady rozhodně není na místě.
Dvojka je zvládnutá dobře a to nejen jako pokračování. Je vyspělá, dramatická, emotivní a propracovaná.

Podívejte se na hodnocení Hunger Games: Vražedná pomsta na Kinoboxu.