IVA K. JESTŘÁBOVÁ (scenáristka)

„Byla to čirá radost“

 Postavy vaše­ho pří­bě­hu zachy­cu­je­me v neleh­ké život­ní situ­a­ci. Přesto je pří­běh plný humo­ru a opti­mis­mu. Je to i váš pohled na zvlá­dá­ní obtí­ží?

Rozhodně. Právě v neleh­kých chví­lích je humor nej­víc potře­ba.

Co pro vás bylo inspi­ra­cí k napsá­ní scé­ná­ře?

Prvním impul­sem byla smrt mého dědy, kte­rou jsem si v sobě řeši­la. Ale byl to oprav­du jen prv­ní impuls, pro­to­že celý pří­běh je fik­ce, navíc je mno­hem víc o živo­tě než o smr­ti. Ostatně posta­va otce, jehož náh­lý odchod celý pří­běh spus­tí, se ve fil­mu vlast­ně ani neob­je­ví. Přesto ale pří­tom­ný je – ve vzpo­mín­kách své ženy a dce­ry, ale pře­de­vším skr­ze onu titul­ní volhu, své­ho ope­čo­vá­va­né­ho vete­rá­na, ve kte­rém se Eva s Terezou vydá­va­jí na ces­tu za jeho vel­kým tajem­stvím.

Od úpl­né­ho začát­ku ne, ale Jirka Vejdělek už ho s ním dostal a já mám hroz­nou radost, že se ho s pro­du­cen­tem roz­hod­li zacho­vat. Myslím, že má v sobě urči­té tajem­ství a dráž­di­vost a záro­veň film dob­ře vysti­hu­je.

Měla jste před oči­ma her­ce, kte­ří by jed­not­li­vé role moh­li hrát?

Na to se lidé čas­to pta­jí a musím říct, že vůbec. Asi to sou­vi­sí i s tím, že nepíšu pod­le reál­ných předob­ra­zů. V Evě je sice něco z prd­los­ti mojí mamin­ky, ale roz­hod­ně to není ona, stej­ně jako Tereza má něja­ké vlast­nos­ti, kte­ré znám ze své­ho oko­lí, ale nikdo kon­krét­ní se v ní neskrý­vá. Já si pros­tě v hla­vě vytvo­řím úpl­ný ori­gi­nál, kte­rý nemá jas­né kon­tu­ry, dokud se ho neuj­me kon­krét­ní herec. Někomu jas­ná před­sta­va o her­cích při psa­ní pomá­há, mě by spíš ome­zo­va­la.

O údě­lu sce­náris­tů se někdy říká, že napí­šou krás­ný scé­nář a pak už jen při­hlí­že­jí, jak jim ho někdo upra­vu­je a pře­dě­lá­vá. Je to tak?

Scenárista, kte­rý má před­sta­vu, že do jeho scé­ná­ře by nikdo neměl zasa­ho­vat, si ako­rát zadě­lá­vá na žalu­deč­ní vře­dy. Je ale potře­ba svě­řit svůj scé­nář něko­mu, v jehož zámě­ry máte důvě­ru a s nímž jste na stej­né vlně, což já jsem v tomhle pří­pa­dě udě­la­la. Přestože Jirka Vejdělek těch změn udě­lal hod­ně, bylo to dob­ře, pro­to­že díky nim film lépe fun­gu­je a o to jde pře­de­vším – mít dob­rý film, ne otroc­ky nato­če­ný scé­nář. A vidět potom, jak se moje před­sta­va o posta­vách zhmot­ni­la tře­ba do Elišky Balzerové nebo Martina Myšičky, to byla čirá radost.

Kdybyste měla pozvat divá­ky do kina, na co bys­te je nalá­ka­la?

Nalákala bych je na sil­ný pří­běh, napros­to výji­meč­né herec­ké obsa­ze­ní a humor, kte­rý není prvo­plá­no­vý, což se zas tak čas­to v sou­čas­ných čes­kých fil­mech nevi­dí.