„Chtěli jsme obhájit pozitivní mužství“
Jaké to bylo hrát po boku všech těch úžasných hereček?
Díky natáčení jsem se mohl po dosti letech znovu osobně setkat s Eliškou Balzerovou. Kdysi jsem jí hrál v jedné inscenaci syna. Velice si této dámy vážím. A i když už nejsem úplný začátečník, je pro mě výbornou školou vidět ji při práci a být přímo vedle ní, takové velezkušené vynikající kolegyně. Takto jsem se při natáčení mohl setkat i s paní Emilií Vášáryovou, Bolkem Polívkou a nejvíce
samozřejmě s Táňou Vilhelmovou. Ta je sice mladší, ale velezkušená je vlastně taky. Strávili jsme společně několik velice příjemných dní a mohli si tak toho hodně říci. Rád na ta setkání vzpomínám. S Táňou se známe velmi dlouho, hráli jsme spolu již před dvaadvaceti lety ve filmu Šeptej, pak jsem se potkali v Národním divadle a pak samozřejmě i několik sezón v Dejvickém divadle. Táňa je opravdu všestranně talentovaná herečka, divadelní i filmová, výborně i zpívá a tančí, má v sobě velkou sílu, až mám před ní vlastně trochu ostych, ale hraje se mi s ní výborně a jsem rád, že jsme se takto mohli potkat.
Vyžadovaly nějaké speciální zacházení?
Ony to nevyžadovaly ve smyslu, že by si o to nějak říkaly, ale bylo samosebou, že ta setkání měla v sobě jakousi nevyřčenou noblesu a vzájemný respekt.
Jaká byla vaše spolupráce s Jiřím Vejdělkem? Říká se o něm, že je to režisér, co opakuje, dokud nedostane, co chce…
S Jiřím Vejdělkem jsem pracoval poprvé a byla to práce velmi tvůrčí. Nejprve jsme dost diskutovali o rolích, o vztahu Petra a Terezy, i jsme společně upravovali text především jednoho klíčového dialogu. A musím říci, že natáčení s ním je sice tvůrčí, on v každém záběru usiluje o nějaké zlepšení, dává nám zpětnou vazbu, hledá varianty vnitřních obsahů, ale je zároveň velice náročné. A to především proto, že některé scény se natáčí téměř v nespočetném množství záběrů.
V posledních letech jdete z role do role, překvapilo vás přesto něco při natáčení?
Asi to bylo právě natáčení toho zásadního dialogu Petra a Terezy, který měl několik stran textu,
a který byl emotivně dosti náročný. Jeli jsme to určitě víc než padesátkrát. Dokonce jsem zaslechl, až se mi tomu nechce věřit, že jsme měli devadesát klapek. Tedy myslím tím ten jeden dialog, ale
z různých postavení kamery a v kombinaci s různými objektivy a v kombinaci s různými hereckými podtexty.
Vaše postava má překvapivý vývoj. Jak jste k jejímu ztvárnění přistupoval?
Petra vidíme ve filmu především pohledem hlavní hrdinky, takže pro mne bylo náročné ho tzv. obhájit. Ale myslím, že mezi řádky je ukryta jeho síla. Petr o Terezu pečuje, a i když se mu nedostává vděku, pokračuje v tom, protože vztah vnímá i jako rozhodnutí a práci.
S Jirkou Vejdělkem jsme stále řešili, jak objevit v Petrovi nějaké pozitivní mužství. Aby pro diváka nebyl jenom nepříjemný a necitlivý slaboch. Nechtěli jsme, aby vyznění vztahu Petra a Terezy bylo černobílé. A naopak jsme chtěli, aby jejich vztah měl nějakou naději, i když prochází krizí.
Patříte mezi ty lidi, kteří se snaží smutné životní okamžiky překlenout pozitivnem, nebo jim naopak propadáte?
Smutek je často způsoben tím, že nás opouští něco nebo někdo, co nám bylo drahé a je těžké se od
toho odpoutat. Je to těžké, ale již ze zkušenosti vím, že za tím přijatým a prožitým smutkem, tedy za tou ztrátou, se ukrývá něco nového. Něco, co stojí za to vpustit do života.
Kdybyste měl diváky pozvat do kina, na co byste je nalákal?
Je to neobvyklá road movie s velmi neobvyklým, ale o to více krásným autem. Ale ta mnohem zajímavější cesta se odehrává v symbolické rovině. Je to vlastně několik cest najednou. Matka
s dcerou pátrají po tajemství otce, ale především hledají cestu k sobě. Tereza zároveň hledá cestu ke své vnitřní svobodě. Petr s Terezou se ocitnou na životní křižovatce a hledají, zda jejich další cesta bude společná nebo ne. Ale to vše se odehrává způsobem, který není trýznivý, ani ponurý, nýbrž s lehkým pousmáním a snad i hřejivým pocitem na srdci. Přijďte do kina a uvidíte, a já věřím, že nebudete litovat.
