Já, legenda: Vizuálně poutavý snímek s nejistou identitou žánru

Filmovou adap­ta­ci stej­no­jmen­né kni­hy Já, legen­da je těž­ké ucho­pit v její pod­sta­tě. Je to žán­ro­vý cha­me­le­on, kte­rý navíc vizu­ál­ně evo­ku­je počí­ta­čo­vou hru. Vášnivý dis­kurz a roz­por­né názo­ry nasvěd­ču­jí tomu, že reži­sér Francis Lawrence nato­čil vele­za­jí­ma­vý dru­hý film.

Prvním byla komik­so­vá adap­ta­ce Constantine, kte­rá skli­di­la sluš­ný úspěch u kri­ti­ky. Druhý Lawrencův film jed­no­znač­ně klad­ný ohlas nemá. Důvod tkví jed­nak ve zkla­má­ní z nena­pl­ně­né­ho oče­ká­vá­ní, jed­nak prá­vě v jeho žánro­vé­mu rozpě­tí (roz­klí­že­ní).

Děj fil­mu je roz­lo­men na dva časo­vé úse­ky, kte­ré se pro­lí­na­jí, resp. jeden se vkli­ňu­je do dru­hé­ho. Vkliňujícím úse­kem je vzpo­mí­ná­ní hlav­ní­ho hrdi­ny Roberta Nevilla na nedáv­nou minu­lost. Dovídáme se o pří­či­nách náh­lé kata­stro­fy v New Yorku a o Nevillově situ­a­ci během ní. Hlavní dějo­vou linii tvo­ří úsek sou­čas­né­ho času, líčí­cí udá­los­ti ode­hrá­va­jí­cí se po třech letech od kata­stro­fy. Neville je jedi­ný, kdo pře­žil půso­be­ní smr­tí­cí­ho viru, je Robinzonem upro­střed vel­ko­měs­ta. Jeho schop­nos­ti a odol­nost pře­žít z něj uči­ni­ly legen­du, lid­ské­ho hrdi­nu s vlast­nost­mi bohů.

Mnozí divá­ci po shléd­nu­tí upou­táv­ky a po pře­čte­ní synop­sí (zce­la logic­ky) naby­li dojmu, že půjde o akč­ní kata­stro­fic­ký vel­ko­film se spous­tou tri­ků – odtud vyplý­vá jejich (pocho­pi­tel­né) zkla­má­ní. Film má sice od kaž­dé tro­chu, ale mimo akci a tri­ky obsa­hu­je také prv­ky psy­cho­lo­gic­ké­ho fil­mu. Jeho prv­ní tře­ti­na je parafrá­zí robin­zon­ské tema­ti­ky, v závě­ru se obje­vu­je motiv vyku­pi­tel­ství.
Přestože film myš­len­ko­vě dosti redu­ku­je svou před­lo­hu, není typic­kým bloc­kbus­te­rem. A přes­to­že exce­lu­je v tech­nic­kých, či lépe řeče­no umělecko-technických kate­go­ri­ích (střih, kame­ra, zvuk) není ani zábav­ným pro­duk­tem na jed­no pou­ži­tí. Několik ryze komor­ních scén, pře­svěd­či­vý herec­ký výkon Willa Smithe a půso­bi­vá vizu­ál­ní strán­ka jej povy­šu­jí nad běž­nou úro­veň sou­čas­ných komerč­ních fil­mů.

Já, legen­da je v prvé řadě vizu­ál­ně pod­ma­ni­vé dílo. Tematicky má blíz­ko ke sním­kům Potomci lidí a Sunshine (hrdi­na v odci­ze­ném pro­stře­dí, vyku­pi­tel­ský motiv), vizu­ál­ně jde však zce­la jinou ces­tou (je zná­mo, že Lawrence se pro­sla­vil hudeb­ní­mi video­kli­py). Na roz­díl od zmí­ně­ných sním­ků, kte­ré sní­ma­jí dění rea­lis­tic­ky až doku­men­tár­ně, vypa­dá Já, legen­da chví­li jako video­klip, chví­li jako počí­ta­čo­vá hra.
Některé scé­ny při­po­mí­na­jí dokon­ce kon­krét­ní „game­sy“ nebo při­nejmen­ším jejich žán­ry a láka­jí tak divá­ka ke vstou­pe­ní dovnitř fil­mu. Vrcholný záži­tek v tom­to smě­ru při­ná­ší vyob­ra­ze­ní vylid­ně­né­ho New Yorku. Výrazně počítačově-herní design a pohy­by mají i Nevillovy pro­tiv­ní­ci, tedy náka­zou zmu­to­va­ní Newyorčani. Recenzenti nejsou zajed­no, zda se jed­ná o tech­nic­ký nedo­sta­tek, nebo autor­ský záměr. Těžko říct, ale do očí bijí­cí ne-lidskost naka­že­ných by měla v pří­bě­hu o hro­zí­cím záni­ku civi­li­za­ce své opod­stat­ně­ní.

Režisér Lawrence zda­le­ka nevy­čer­pal mož­nos­ti téma­tu, ani se mu přes veš­ke­rou sna­hu nepo­da­ři­lo nato­čit kom­plex­ní film. Celkem dob­ře fun­gu­je sevře­ný pří­běh s kla­sic­kým dra­ma­tic­kým rám­cem, ale nad­ho­ze­ný psy­cho­lo­gic­ký pře­sah bohu­žel zůstal nedo­ta­žen. Druhé půli fil­mu domi­nu­jí napí­na­vé a akč­ní pasá­že, posu­nu­jí­cí říd­ký děj kupře­du.

Verdikt: Zredukovaná myš­len­ko­vá rovi­na je zavr­še­na kýčo­vi­tým epi­lo­gem (na DVD je k dis­po­zi­ci alter­na­tiv­ní konec). Zatímco pro­lo­gy a neher­ní pří­bě­ho­vé sek­ven­ce v sou­čas­ných počí­ta­čo­vých hrách vypa­da­jí jako úse­ky fil­mu, Já, legen­da mís­ty suge­ru­je dojem (nehra­tel­né) počí­ta­čo­vé hry. Film je tře­ba dopo­ru­čit pri­már­ně těm, kte­ří se chtě­jí pře­de­vším dob­ře bavit. Tento komik­so­vě pros­tý film není určen pro inte­lek­tu­á­ly.

---