Filmovou adaptaci stejnojmenné knihy Já, legenda je těžké uchopit v její podstatě. Je to žánrový chameleon, který navíc vizuálně evokuje počítačovou hru. Vášnivý diskurz a rozporné názory nasvědčují tomu, že režisér Francis Lawrence natočil velezajímavý druhý film.
Prvním byla komiksová adaptace Constantine, která sklidila slušný úspěch u kritiky. Druhý Lawrencův film jednoznačně kladný ohlas nemá. Důvod tkví jednak ve zklamání z nenaplněného očekávání, jednak právě v jeho žánrovému rozpětí (rozklížení).
Děj filmu je rozlomen na dva časové úseky, které se prolínají, resp. jeden se vkliňuje do druhého. Vkliňujícím úsekem je vzpomínání hlavního hrdiny Roberta Nevilla na nedávnou minulost. Dovídáme se o příčinách náhlé katastrofy v New Yorku a o Nevillově situaci během ní. Hlavní dějovou linii tvoří úsek současného času, líčící události odehrávající se po třech letech od katastrofy. Neville je jediný, kdo přežil působení smrtícího viru, je Robinzonem uprostřed velkoměsta. Jeho schopnosti a odolnost přežít z něj učinily legendu, lidského hrdinu s vlastnostmi bohů.
Mnozí diváci po shlédnutí upoutávky a po přečtení synopsí (zcela logicky) nabyli dojmu, že půjde o akční katastrofický velkofilm se spoustou triků – odtud vyplývá jejich (pochopitelné) zklamání. Film má sice od každé trochu, ale mimo akci a triky obsahuje také prvky psychologického filmu. Jeho první třetina je parafrází robinzonské tematiky, v závěru se objevuje motiv vykupitelství.
Přestože film myšlenkově dosti redukuje svou předlohu, není typickým blockbusterem. A přestože exceluje v technických, či lépe řečeno umělecko-technických kategoriích (střih, kamera, zvuk) není ani zábavným produktem na jedno použití. Několik ryze komorních scén, přesvědčivý herecký výkon Willa Smithe a působivá vizuální stránka jej povyšují nad běžnou úroveň současných komerčních filmů.
Já, legenda je v prvé řadě vizuálně podmanivé dílo. Tematicky má blízko ke snímkům Potomci lidí a Sunshine (hrdina v odcizeném prostředí, vykupitelský motiv), vizuálně jde však zcela jinou cestou (je známo, že Lawrence se proslavil hudebními videoklipy). Na rozdíl od zmíněných snímků, které snímají dění realisticky až dokumentárně, vypadá Já, legenda chvíli jako videoklip, chvíli jako počítačová hra.
Některé scény připomínají dokonce konkrétní „gamesy“ nebo přinejmenším jejich žánry a lákají tak diváka ke vstoupení dovnitř filmu. Vrcholný zážitek v tomto směru přináší vyobrazení vylidněného New Yorku. Výrazně počítačově-herní design a pohyby mají i Nevillovy protivníci, tedy nákazou zmutovaní Newyorčani. Recenzenti nejsou zajedno, zda se jedná o technický nedostatek, nebo autorský záměr. Těžko říct, ale do očí bijící ne-lidskost nakažených by měla v příběhu o hrozícím zániku civilizace své opodstatnění.
Režisér Lawrence zdaleka nevyčerpal možnosti tématu, ani se mu přes veškerou snahu nepodařilo natočit komplexní film. Celkem dobře funguje sevřený příběh s klasickým dramatickým rámcem, ale nadhozený psychologický přesah bohužel zůstal nedotažen. Druhé půli filmu dominují napínavé a akční pasáže, posunující řídký děj kupředu.
Verdikt: Zredukovaná myšlenková rovina je završena kýčovitým epilogem (na DVD je k dispozici alternativní konec). Zatímco prology a neherní příběhové sekvence v současných počítačových hrách vypadají jako úseky filmu, Já, legenda místy sugeruje dojem (nehratelné) počítačové hry. Film je třeba doporučit primárně těm, kteří se chtějí především dobře bavit. Tento komiksově prostý film není určen pro intelektuály.
