(zatím nehodnoceno)
Loading...Když v roce 1890 vydal Oscar Wilde Obraz Doriana Graye, vyvolal tím rozruch a nevoli čtenářů, pohoršených nad amorálností románu. O rok později proto publikoval novou, mírně upravenou verzi doplněnou o předmluvu, v níž vysvětlil, že všechno umění je zároveň povrch a symbol, že kdo se rozhodne jít pod ten povrch, činí tak výhradně na vlastní nebezpečí, a že neexistuje nic jako morální nebo amorální kniha, protože jsou jen dobré či špatné knihy a zbytek závisí na čtenáři, neb umění zrcadlí diváka, nikoli život. To všechno je dost možná pravda, i když testovat to zrovna na novém filmu Larse von Triera Jack staví dům je zkouška vskutku zatěžkávací.
Snímek Jack staví dům totiž přichází do kin zároveň s pověstí, která se kolem něj buduje už od jeho premiéry na festivalu v Cannes, kdy z promítání předčasně odešlo více než sto pobouřených lidí, kteří se pak vyjadřovali o filmu před novináři a používali výrazy typu „nechutný, obscénní a skandální.“ Nicméně ti, co na filmu zůstali až do konce, pak tleskali ve stoje a hodnotili jej vesměs pozitivně. Je tedy zřejmé, že Lars von Trier budí se svým svérázným počinem různorodé reakce (ostatně jako vždy) a tím spíš se vyplatí vědět předem, do čeho jdete. Těm, co odcházeli v průběhu promítání, pravděpodobně vadilo především opakovaně vykonávané brutální násilí mimo jiné i na ženách a dětech, které je ve filmu ospravedlňováno coby umělecká činnost.
Hlavním anti-hrdinou filmu je Jack (Matt Dillon), zhruba padesátiletý stavební inženýr a architekt-samouk, který se snaží sám si navrhnout a postavit dům, ale nedaří se mu to, a tak se průběžně věnuje jiné své posedlosti, a sice zabíjení lidí. Snímek je rámován tím, že Jack je v Očistci na cestě do Pekla, doprovázen po vzoru Danteho Božské komedie průvodcem Vergiliem (Bruno Ganz), jemuž vypráví o svém vraždění prostřednictvím pětice náhodně vybraných historek, v nichž představuje své činy coby umělecky koncipované projekty a snaží se tak před Vergiliem obhájit jakožto rafinovaný autorský tvůrce. Film tím pádem sestává z pěti kapitol a Epilogu, během nichž Jack zároveň vysvětluje Vergiliovi, co ho k vraždění nutí, jaké s tím má komplikace a jak se to projevuje na jeho osobnosti.
Byla by však chyba čekat od filmu Jack staví dům pouhý psychologický thriller o masovém vrahovi, protože ten by pak šlo v této podobě skutečně vnímat jako samoúčelně sadistický, zvrácený a navíc i dost podivný (včetně střihových sekvencí, animovaných vsuvek, snových pasáží, výrazně zrychlených či zpomalených záběrů a scén odehrávajících se v Pekle). Zásadní je totiž nebrat film až tak vážně – koneckonců i na filmu samotném je znát, že ho Trier natáčel se záměrem docílit toho, aby diváci přistupovali k filmu s nadhledem.
Například některé sekvence Trier zřejmě zamýšlel pojmout vyloženě jako černou komedii (třeba když se Jack, trpící zpočátku obsedantně-kompulzivní poruchou, musí mnohokrát vracet do domu své oběti ujišťovat se, že opravdu nikde neopomenul vyčistit nějakou krvavou šmouhu) nebo jako absurdní nadsázku (třeba když Jack obdivně vypráví o Hitlerovi a Stalinovi jako o umělcích a hájí jejich dílo prostoupené estetikou rozkladu). Děj jednotlivých epizod z Jackova života je pak mnohdy poněkud přitažen za vlasy a mírně stylizován a Jack sám, relativizující každou chvíli své jednání, je spíš karikaturou vraha než realisticky věrohodnou postavou. Film jako celek působí podvratným dojmem a obsahuje řadu zvláštních filmařských postupů, citací i odkazů na slavná umělecká díla či popkulturu (mihne se zde v rychlém střihu i pár záběrů z režisérových starších snímků).
Příčina této zvláštní a ojedinělé formy se dá nalézt v interpretaci, která není ve filmu řečená naplno, ale viditelně z něj vyplývá – a sice že Lars von Trier vlastně natočil film sám o sobě. Jack staví dům je umělecký film, v němž se jeho režisér a scenárista přirovnává k inteligentnímu brutálnímu vrahovi, který si říká Pan Sofistikovaný, považuje své krvavé řádění za umění, leč trpí u toho autorskou úzkostí a nejistotou, srovnává se s geniálními klavíristy a malíři a pak se to všechno snaží obhájit před diváky a kritiky (resp. před Vergiliem). Trier se tudíž snaží obhájit sám sebe a svou filmografii a činí tak skrze sebereflexivně psychoanalytickou autoterapeutickou esej o těžkostech tvůrčího procesu, kterou pojal jako tradičně po svém – provokativně, samolibě a coby náročný umělecký (a pro kdekoho jistě i hraniční) divácký zážitek.
Celá ta zápletka s vražděním je tudíž metafora, kdy se v Očistci na cestě do Pekla ocitá vlastní zásluhou a z vlastního přičinění sám Lars von Trier, který léta natáčel filmy převážně o ženách (Nymfomanka, Dogville, Manderlay, Melancholia…), a proto Jack vraždí převážně ženy (mimo jiné Umu Thurman či Riley Keough). Jeho filmy jsou reprezentovány Jackovými oběťmi, které si vrah aranžuje do bizarních poloh a různě je upravuje a pak je po desítkách skladuje v obřím mrazáku. Sám o svém údělu pochybuje a vysmívá se mu i Vergilius, třeba když označuje jeho ženské oběti za přehnané naivky. Jack pak s každou další mrtvolou víc a víc riskuje, piluje svůj styl (a pozvolna roste i jako umělec) a občas je tak odvážný, až to hraničí s hloupostí. A je u toho i sarkastický, ironický, chytrý, tajemný, temný, násilnický a zábavný.
Lars von Trier přitom předvádí režijní a scenáristickou extraligu, i tak jsou však některé aspekty jeho tvůrčích úmyslů přinejmenším sporné – třeba snímání na digitální kameru s výrazným zrněním, ošklivě znatelným zejména ve tmavých scénách, záměrné protahování některých segmentů, případně i užívání citací, působících poněkud samoúčelně. Třeba když Jack stojí v garáži a ukazuje divákům cedule se slovy (několikrát během filmu), tak je to přímý odkaz na videoklip písně Subterranean Homesick Blues od Boba Dylana, ale není úplně zřejmé, jak to souvisí se zbytkem filmu kromě toho, že se Trierovi ten klip patrně líbil.
To, že film Jack staví dům je osobitou retrospektivu jeho režiséra, ohlížejícího se s řádnou porcí nadsázky a analytické sebereflexe za vlastní kariérou na pozadí příběhu o masovém vrahovi, je zásadním poznatkem, který vám sice nepomůže obrnit se před zobrazovaným násilím (jistá otrlost je rozhodně potřeba), ale pomůže vám orientovat se v řadě metaforických pasáží a zkousnout některé (pravděpodobně schválně) nevěrohodné momenty. Jde o nesmírně výrazný počin, na který se vyplatí jít jako na umělecký snímek, nikoli na snímek žánrový. Avšak určitě ne z popudu nějakého bulvárního titulku, označujícího film za šokující svou neuvěřitelnou brutalitou, protože Jack staví dům nezachází o moc dál za hranu ani v rámci Trierovy filmografie (viz Antikrist, u nějž ty zvěsti o extrémním násilí a omdlévajících divácích byly také spíš důsledkem pokřivené mediální masáže), natožpak aby byl srovnatelný se sérií Saw nebo jinými morbidními horory podobného typu.
Nejnovější komentáře