Jak jsem se účastnila Zájezdu

Máte rádi kni­hy Michala Viewegha? Já ano. Snad pro­to jsem se moc těši­la na jeho Účastníky zájez­du. Filmové zpra­co­vá­ní v režii Jiřího Vejdělka mě cel­kem uspo­ko­ji­lo.Jedná se o vla­hou kome­dii. (I když jinak slu­níč­ka je doce­la dost.) Herecké obsa­ze­ní hlav­ních postav (E. Holubová, B. Klepl, P.Liška, K. Fialová),  mě utvr­di­lo, že to bude film, kte­rý popr­vé na sto pro­cent neo­slo­ví, nepro­bu­dí ve mě záchva­ty smí­chu, co pro­pa­da­jí u kuřá­ků v dávi­vý kašel, ale s chu­tí se na něj podí­vám zno­vu.

Příběh začí­ná nástu­pem do auto­bu­su směr Jadran. Na dovo­le­nou vyrá­ží sku­pin­ky ces­tu­jí­cích s růz­nou mate­ri­ál­ní i dušev­ní výba­vou: Klasická rodin­ka, roz­to­mi­lé postar­ší dámy (J. Štěpánková, K. Fialová), poho­do­vá Jolana (A. Polívková) s roz­há­da­ný­mi rodi­či (E. Holubová, B. Klepl), dvo­ji­ce gayů a jejich hete­ro­suk­nič­kář Max a hlav­ně naiv­ní blon­dý­na Pamela (J. Kocůrová) v pozi­ci prů­vod­ky­ně.

Během vyčer­pá­va­jí­cí ces­ty auto­bu­sem postup­ně pozná­vá­me cha­rak­te­ry ces­tu­jí­cích. Musím pozna­me­nat, že i oba řidi­či (P. Liška, M. Krobot) sto­jí za povšim­nu­tí. Už na začát­ku fil­mu jsem leh­la smí­chy při jejich neza­po­me­nu­tel­né pod­šál­ko­vé eti­dě, kte­rá ješ­tě pokra­ču­je ke kon­ci fil­mu.

Celý zájezd pro­bí­há cel­kem v kli­du. Šarlota z dvo­ji­ce star­ších dam se už těší, až najde s Helgou mís­to své dáv­né lás­ky. Jolana dou­fá, že se rodi­če usmí­ří. Její mat­ka věří, že si Jolana koneč­ně něko­ho najde (např. Maxe). Max si zřej­mě odpo­či­ne od dotěr­ných fany­nek. Dříve jme­no­va­ná rodin­ka si asi maxi­mál­ně uži­je dovo­le­nou (Jídlo mají s sebou.) A Pamela to jako prů­vod­ky­ně i s kyta­rou a šíle­ný­mi pís­ně­mi zvlád­ne na jed­nič­ku. Každopádně to musí­te posou­dit sami.

Já musím kon­sta­to­vat, že jsem od Účastníků zájez­du čeka­la troš­ku víc, ale i tak jsem byla spo­ko­je­ná. Matka v podá­ní Evy Holubové byla přes­ná, Kleplův otec pře­svěd­či­vý, Pamela Jitky Kocůrové „blon­ďa­tá“.  

Anně Polívkové (Jolaně) jsem ze začát­ku nemoh­la při­jít na chuť, ale postup­ně jsem obje­vi­la hloub­ku její posta­vy.  Téměř na závěr fil­mu, při jejím roz­ho­vo­ru s mat­kou, jsem téměř zamáčk­la slzu. Někteří her­ci hra­jí i oči­ma a ona to oprav­du doká­že.

V Účastnících se občas najdou „hlu­chá“ mís­ta. V tu chví­li se zkus­te zapo­slou­chat do hud­by. Tóny Oskara Petra mě uchvá­ti­ly. Myslím, že jsem neby­la sama.

A na závěr: Ale jo, dá se. Běžte na ten film. Určitě tam kaž­dý z Vás něco pro sebe najde.