Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Jak byste popsal svoji postavu, kterou v této pohádce hrajete?
Je to majitel panoptika, který na své postavě a krátkém prostoru, co v příběhu má, ukazuje, jak nemilosrdný může být showbyznys. A zároveň tím poukazuje na to, že ne vždy to dobrosrdeční lidé v showbyznysu vyhrají.
Když jste si přečetl scénář, co vás na něm nejvíce zaujalo?
Jak může má velmi dobrá známá Jitka Rudolfová tak pohádkově vidět? Nevyvádí mě z míry její citlivost, ale to její pohádkové vidění je pro mě překvapivé. Nicméně pohádka má rozhodně svou svébytnost a líbí se mi na ní bezčasé ukotvení. I když pravdou je, že se dle kostýmů odehrává nejspíš někdy koncem 19. století. To je výtvarně moje oblíbená epocha, takže mi dělá moc dobře potácet se v tom, co architekt stvořil. A doufám, že to bude na diváky působit stejně dobře, jako v těch starých českých filmových pohádkách, kde je výtvarno také součástí nějaké komplexní výpovědi.
Jak se Vám spolupracovalo s Jitkou Rudolfovou na place?
Báječně. Když měla svůj celovečerní debut, tak mě obsadila do mé první větší role, za což jsem jí velice vděčný. A už tehdy jsme v sobě našli zalíbení a já doufám, že Jitce vydrží, protože si myslím, že je perspektivní režisérka. A já bych moc rád hrál i v jejích dalších filmech.
Na jakou scénu z natáčení nejraději vzpomínáte?
Určitě na svůj první natáčecí den, kdy jsem se s pohádkovou režií Jitky setkal. Byl jsem vhozen do trojlístku s Jardou Pleslem a Vaškem Neužilem, kdy jsme se potkali v hospodě. Měl jsem hrát podnapilého, což mi dá poměrně velkou práci, protože nepiju. Vaškovi to ale jde lépe, protože se občas napije, takže má ty potřebné zkušenosti. Tak jsem od něj dost okoukal a vlastně jsem se hodně naučil. Od Vaška, jak hrát opilého, a od Jardy, jak to přežít. Vzhledem k tomu, že hráli siamská dvojčata, mě ta jejich dvojjedinost trošku naklonila k tomu, že možná i pít občas zase budu.
Jak se vám líbil váš kostým a jak dlouho jste strávil v kostymérně/ maskérně?
Na kostýmních zkouškách jsem strávil poměrně dost času. Byl jsem také u toho, když se vymýšlely různé varianty. Pak jsem byl rád, že jsem se v tom kostýmu neviděl - že mě neovlivňoval z vnějšku. Ke své roli jsem tak mohl přistupovat z vnitřku. Je pravda, že když mě někdo potkal na place v kostýmu, leckdy si myslel, že jsem vodník nebo vandrák, který se dostal na natáčení a chtěl by se zadarmo najíst v cateringu. Tím jsem se ale nenechal zmást a žil jsem si svůj život takového Františka Janečka 19. století.
(4,91 z 5)