Jana Plodková - Lichoradka

Vaše posta­va pat­ří mezi ty zápor­né, jak bys­te ji popsa­la?

Říká se, že Lichoradka je obec­ně zlá posta­va, já bych ji spíš spe­ci­fi­ko­va­la jako hod­ně zákeř­nou. Je to sest­ra Rodovoje a Rodovíta a jejím úko­lem je vytvo­řit co nej­ví­ce pře­ká­žek do živo­ta. Vždycky, když se jde před­po­ví­dat budouc­nost novo­ro­zen­cům, je to prá­vě ona, kdo při­pra­ví tu nej­pe­pr­něj­ší.

Jak se vám zápor­ná pohád­ko­vá posta­va hrá­la?

Hrála se mi moc dob­ře. Po domluvě s Jitkou Rudolfovou jsme usou­di­ly, že Lichoradce bude slu­šet i něja­ký druh humo­ru, že to není jenom o tom být zlý a nepří­jem­ný, ale taky zábav­ný. I díky tomu hle­dá­ní vtip­ných situ­a­cí mě ta role moc bavi­la.

Jak se vám líbil váš kos­tým? Cítila jste se v něm poho­dl­ně? Taky jste měla čer­né vla­sy – doká­za­la bys­te si sama sebe takhle před­sta­vit i v reá­lu?

Kostýmní výtvar­ník Marek Cpin odve­dl nesku­teč­nou prá­ci. Díky zpra­co­vá­ní kos­tý­mů doká­zal vystih­nout kaž­dou posta­vu, kte­rá se ve fil­mu mih­ne. Ten můj se mi moc líbil. A vzhle­dem k tomu, že jsem čer­né vla­sy už asi dva­krát měla, tak si na sobě doká­žu před­sta­vit snad už úpl­ně všech­no.

Když jste si scé­nář pře­čet­la, jak na vás zapů­so­bil?

Moc hez­ky. Já jsem původ­ně měla být Morana a Živa, ale sho­dou okol­nos­tí je ze mě nako­nec Lichoradka. Takže když jsem čet­la scé­nář popr­vé, tak jsem si říka­la, jaká je to ško­da, že nebu­du mít těch scén víc. Ten scé­nář je hez­ký, chyt­rý a pros­tě to sed­lo. Nebylo co řešit a nako­nec se mé přá­ní spl­ni­lo.

Vašimi fil­mo­vý­mi bra­t­ry jsou Jaroslav Plesl a Václav Neužil, jak se vám s nimi spo­lu­pra­co­va­lo? Přeci jen jste se na pla­ce nepo­tka­li popr­vé…

To je spl­ně­ný sen, hrát s nimi. Vždycky jsme se na natá­če­ní potka­li zvlášť. Vím, že když jsou ti dva spo­lu, tak je z nich vel­mi sil­ná dvoj­ka, kte­rá jede na stej­né vlně humo­ru. A tako­vé to špič­ko­vá­ní mezi námi je dost přes­né jak v reá­lu, tak i v pohád­ce. Určitě bych si je doká­za­la před­sta­vit jako vlast­ní bra­t­ry, ale bylo by to pak asi všech­no ješ­tě hor­ší.

Jak bys­te pohád­ku popsa­la, na co se mohou divá­ci těšit?

V kaž­dé pohád­ce by mělo dob­ro zví­tě­zit nad zlem, a tak je to i v té naší. Ale tím nad­stan­dar­dem, kte­rý Hodinářův učeň má, je jeho výprav­nost, nád­her­ná archi­tek­tu­ra, kos­týmy a loka­ce. Taky je potře­ba dodat, že pří­běh je napí­na­vý, není to tako­vá ta slad­ká pohád­ka. Je v něm napě­tí i legra­ce – vše tak, jak má být.