(zatím nehodnoceno)
Loading...Nicole Kidman se nedávno rozhodla, že v rámci podpory ženských autorek v kinematografii natočí každých 18 měsíců film s ženskou režisérkou. Možná by si ale měla při výběru scénářů dávat větší pozor, do čeho to vlastně jde.
Halina Reijn je známá holandská především herečka. V Česku možná bude publiku povědomá především z filmu Černá kniha Paola Verhoevena, nebo z filmu Valkýra s Tomem Cruisem v hlavní roli. Málokdo ale asi ví, že je to i režisérka a film Babygirl je již jejím třetím celovečerním dílem. V roce 2019 debutovala filmem Instinkt, v roce 2022 pak navázala snímkem Hádej, kdo je vrah. Specifikem jejího třetího díla je ale to, že si k němu poprvé sama psala scénář a že do titulní role neobsadila nikomu neznámé holandské tváře, ale hollywoodskou superstar.
Vztahová dramata mě většinou příliš nezajímají. Na film jsem ale četl poměrně dobré odborné kritiky, a tak jsme se vydal o výjimečnosti filmu přesvědčit. Bohužel, film byl pro mě jedno velké zklamání. Od snímku, který produkovala slavná společnost A24 jsem totiž čekal kvalitní artový projekt, ale toto bylo někde na úrovni velmi špatného debutu. Respektive, když jsem se snažil kamarádce popsat své pocity, vzpomněl jsem si na škatulku „white american woman“. Protože to je podle mě přesný příklad toho, jak si bílá americká žena představuje vztahové drama. Takže dostaneme poměrně dost erotických scén, které působí spíš trapně než vzuršivě a spoustu dlouhých a nudných konverzací, ve kterých se autorka nimrá v psychologii svých postav a snaží se tam najít nějaké uvěřitelné motivace. Ve finále pak dostaneme i ten americký pozitivní konec. Protože jinak by ženy ve středních letech, na které ten film evidentně cílí, neměly o čem drbat v práci a u vína.
Ale abych se vyjádřil přesně: námět sám o sobě vlastně není vůbec špatný. Špatný je ten způsob, jakým jej autorka vypráví. Místo zajímavých narativních postupů, kde by využila možností filmové řeči, se omezuje jenom na dlouhé povídání v čele s trapným a banální schématem „2 postavy na cigáru“. Na konci pak místo toho, aby příběh v čas utnula a dala divákovi prostor pro imaginaci a vlastní dotvoření příběhu, uzavře všechny dějové linky do víceméně pozitivního konce, protože pracovat s divákovým myšlením je pro začínající režisérku asi až příliš nebezpečná disciplína. Navíc díky tomu, že se v titulní roli objevuje již zmíněná Nicole Kidman, kultury znalý divák se neubrání srovnání s jiným podobným snímkem – Spalující touha od Stanleyho Kubricka. Protože těch spojitostí je tam poměrně dost – oba filmy se odehrávají o Vánocích v New Yorku, obsahují erotické scény, témata vztahové krize, úspěšné, finančně zajištěné muže (kterého u Kubricka ztvárnil Tom Cruis), snímky mají podobnou barevnou paletu a samozřejmě tu Nicole Kidman v jedené z titulních rolí. Jenže Spalující touha má právě třeba ten otevřený konec, díky kterému je tak milionkrát zajímavější než toto. Nehledě na to, že tam je Kidmanové o 25 let méně a když jí dnes vidíte, jak se téměř v šedesáti letech snaží lascivně vzdychat na posteli vedle téměř sedmdesátiletého Antonio Banderase, skoro je Vám za ní stydno.
Nicol Kidman je bezesporu výborná herečka, o čemž svědčí množství ocenění na jejím kontě, a i tady se snaží, co může. Nicméně když už se rozhodla podporovat feministické myšlenky ve filmu, měla by se možná pořádně zamyslet, k čemu se vlastně propůjčuje, aby si nakonec neshazovala svou ženskou důstojnost. Po zhlédnutí musím říci, že ten film evidentně necílí na mladé filmové intelektuály mého typu, ale spíš na ženy ve středních letech, které si na to zajdou po práci s kamarádkami (což bylo dost poznat už ze skladby publika v sále). A těm se to asi i bude líbit. Ostatním, si myslím, postačí informace, že je to takové typické americké vztahové drama a když jej v kině minou velkým obloukem, o moc nepřijdou.
Nejnovější komentáře