Je Babygirl spíš erotický thriller, nebo klišoidní vztahové drama?

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Nicole Kidman se nedáv­no roz­hod­la, že v rám­ci pod­po­ry žen­ských auto­rek v kine­ma­to­gra­fii nato­čí kaž­dých 18 měsí­ců film s žen­skou reži­sér­kou. Možná by si ale měla při výbě­ru scé­ná­řů dávat vět­ší pozor, do čeho to vlast­ně jde.

Halina Reijn je zná­má holand­ská pře­de­vším hereč­ka. V Česku mož­ná bude pub­li­ku pově­do­má pře­de­vším z fil­mu Černá kni­ha Paola Verhoevena, nebo z fil­mu Valkýra s Tomem Cruisem v hlav­ní roli. Málokdo ale asi ví, že je to i reži­sér­ka a film Babygirl je již jejím tře­tím celo­ve­čer­ním dílem. V roce 2019 debu­to­va­la fil­mem Instinkt, v roce 2022 pak navá­za­la sním­kem Hádej, kdo je vrah. Specifikem její­ho tře­tí­ho díla je ale to, že si k němu popr­vé sama psa­la scé­nář a že do titul­ní role neob­sa­di­la niko­mu nezná­mé holand­ské tvá­ře, ale holly­wo­od­skou super­star.

Vztahová dra­ma­ta mě vět­ši­nou pří­liš neza­jí­ma­jí. Na film jsem ale četl poměr­ně dob­ré odbor­né kri­ti­ky, a tak jsme se vydal o výji­meč­nos­ti fil­mu pře­svěd­čit. Bohužel, film byl pro mě jed­no vel­ké zkla­má­ní. Od sním­ku, kte­rý pro­du­ko­va­la slav­ná spo­leč­nost A24 jsem totiž čekal kva­lit­ní arto­vý pro­jekt, ale toto bylo někde na úrov­ni vel­mi špat­né­ho debu­tu. Respektive, když jsem se sna­žil kama­rád­ce popsat své poci­ty, vzpo­mněl jsem si na ška­tul­ku „whi­te ame­ri­can woman“. Protože to je pod­le mě přes­ný pří­klad toho, jak si bílá ame­ric­ká žena před­sta­vu­je vzta­ho­vé dra­ma. Takže dosta­ne­me poměr­ně dost ero­tic­kých scén, kte­ré půso­bí spíš trap­ně než vzur­ši­vě a spous­tu dlou­hých a nud­ných kon­ver­za­cí, ve kte­rých se autor­ka nimrá v psy­cho­lo­gii svých postav a sna­ží se tam najít něja­ké uvě­ři­tel­né moti­va­ce. Ve finá­le pak dosta­ne­me i ten ame­ric­ký pozi­tiv­ní konec. Protože jinak by ženy ve střed­ních letech, na kte­ré ten film evi­dent­ně cílí, nemě­ly o čem drbat v prá­ci a u vína.
Ale abych se vyjá­d­řil přes­ně: námět sám o sobě  vlast­ně není vůbec špat­ný. Špatný je ten způ­sob, jakým jej autor­ka vyprá­ví. Místo zají­ma­vých nara­tiv­ních postu­pů, kde by vyu­ži­la mož­nos­tí fil­mo­vé řeči, se ome­zu­je jenom na dlou­hé poví­dá­ní v čele s trap­ným a banál­ní sché­ma­tem „2 posta­vy na cigá­ru“. Na kon­ci pak mís­to toho, aby pří­běh v čas utnu­la a dala divá­ko­vi pro­stor pro ima­gi­na­ci a vlast­ní dotvo­ře­ní pří­bě­hu, uza­vře všech­ny dějo­vé lin­ky do více­mé­ně pozi­tiv­ní­ho kon­ce, pro­to­že pra­co­vat s divá­ko­vým myš­le­ním je pro začí­na­jí­cí reži­sér­ku asi až pří­liš nebez­peč­ná dis­ci­plí­na. Navíc díky tomu, že se v titul­ní roli obje­vu­je již zmí­ně­ná Nicole Kidman, kul­tu­ry zna­lý divák se neu­brá­ní srov­ná­ní s jiným podob­ným sním­kem – Spalující tou­ha od Stanleyho Kubricka. Protože těch spo­ji­tos­tí je tam poměr­ně dost – oba fil­my se ode­hrá­va­jí o Vánocích v New Yorku, obsa­hu­jí ero­tic­ké scé­ny, téma­ta vzta­ho­vé kri­ze, úspěš­né, finanč­ně zajiš­tě­né muže (kte­ré­ho u Kubricka ztvár­nil Tom Cruis), sním­ky mají podob­nou barev­nou pale­tu a samo­zřej­mě tu Nicole Kidman v jede­né z titul­ních rolí. Jenže Spalující tou­ha má prá­vě tře­ba ten ote­vře­ný konec, díky kte­ré­mu je tak mili­on­krát zají­ma­věj­ší než toto. Nehledě na to, že tam je Kidmanové o 25 let méně a když jí dnes vidí­te, jak se téměř v šede­sá­ti letech sna­ží las­civ­ně vzdychat na poste­li ved­le téměř sedm­de­sá­ti­le­té­ho Antonio Banderase, sko­ro je Vám za ní styd­no.

Nicol Kidman je beze­spo­ru výbor­ná hereč­ka, o čemž svěd­čí množ­ství oce­ně­ní na jejím kon­tě, a i tady se sna­ží, co může. Nicméně když už se roz­hod­la pod­po­ro­vat femi­nis­tic­ké myš­len­ky ve fil­mu, měla by se mož­ná pořád­ně zamys­let, k čemu se vlast­ně pro­půj­ču­je, aby si nako­nec nesha­zo­va­la svou žen­skou důstoj­nost. Po zhléd­nu­tí musím říci, že ten film evi­dent­ně necí­lí na mla­dé fil­mo­vé inte­lek­tu­á­ly mého typu, ale spíš na ženy ve střed­ních letech, kte­ré si na to zajdou po prá­ci s kama­rád­ka­mi (což bylo dost poznat už ze sklad­by pub­li­ka v sále). A těm se to asi i bude líbit. Ostatním, si mys­lím, posta­čí infor­ma­ce, že je to tako­vé typic­ké ame­ric­ké vzta­ho­vé dra­ma a když jej v kině minou vel­kým oblou­kem, o moc nepři­jdou.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře