Jeden gól: Waititiho fotbalová komedie s pozitivním poselstvím a krapet zvláštním puncem

Fotbalový tým Americké Samoy v roce 2001 nechval­ně pro­slul drs­nou pro­hrou 31:0. S blí­ží­cí se kva­li­fi­ka­cí na mis­trov­ství svě­ta v roce 2011 tým najme smo­lař­ské­ho a své­ráz­né­ho tre­né­ra Thomase Rongena (Michael Fassbender), kte­rý dou­fá, že z nej­hor­ší­ho fot­balové­ho týmu na svě­tě udě­lá vítě­ze...

Novozélandský fil­mař Taika Waititi je vel­mi spe­ci­fic­ký. Z men­ších kome­dií jako Orel kon­tra žra­lok nebo Co dělá­me v tem­no­tách se díky režii Thora 3: Ragnarok rázem dostal do prv­ní holly­wo­od­ské ligy, kdy se pro mno­hé stal 17. film ze svě­ta Marvel Cinematic Universe jed­ním z jejich nej­ob­lí­be­něj­ších. Waititi násled­ně zís­kal Oscara za nej­lep­ší adap­to­va­ný scé­nář díky své­mu dal­ší­mu fil­mu s názvem Králíček Jojo. A pak se cho­pil režie Thor 4: Láska jako hrom, kte­rý způ­so­bil, že výrazná část fanouš­ků MCU by Waititimu nej­rad­ši zlo­mi­la nejen ruce. Waititi pořád tak nějak nazna­ču­je, že by se ješ­tě mohl cho­pit režie svých Star Wars, i kvů­li nepří­liš pozi­tiv­ním reak­cím na jeho čtvr­té­ho Thora se to ovšem stá­vá méně a méně prav­dě­po­dob­ným. Filmař, kte­rý­mi svý­mi fil­my zvlá­dá chví­le­mi evo­ko­vat vizu­ál fil­mů Wese Andersona, sází vět­ši­nou na vel­mi absurd­ní humor a při­tom všem pře­ci jen nějak zvlád­ne pra­co­vat s váž­něj­ší­mi emo­ce­mi, ovšem ve svém dal­ším fil­mu při­chá­zí ke svým komor­něj­ším počát­kům. A vylo­že­ný gól tato jeho kome­die vylo­že­ně není.

Na zákla­dě pří­bě­hu Thomase Rongena sna­ží­cí­ho se udě­lat z nej­hor­ší­ho fot­balové­ho týmu na svě­tě ale­spoň kra­pet uchá­ze­jí­cí tým již  vzni­kl doku­ment Next Goal Wins z roku 2014. Waititi si v původ­ním zně­ní pone­chá­vá název doku­men­tu, hned na začát­ku v roli kně­ze varu­je, že je pří­běh odvy­prá­věn přes­ně tak jak se stal s drob­nou for­mou při­krášle­ní, jak už tomu u fil­mů dle sku­teč­ných udá­los­tí bývá. Vyloženými ambi­ce­mi poté vlast­ně film nějak nechr­lí. Waititi si opět chví­le­mi neod­pus­tí nejap­ný humor, při­tom všem ovšem chce vlast­ně ser­ví­ro­vat film, kde se mísí názo­ry o tom, zda je fot­bal pou­ze hrou a nebo život­ně důle­ži­tým spor­tem. Waititi poté cel­kem dost drží na uzdě vizu­ál, samot­ná kopa­ná pře­ci jen nevy­bí­zí k tomu, aby šlo o kdo­ví­jak audi­o­vi­zu­ál­ně vta­hu­jí­cí sport. V tom ovšem pře­ci jen pra­vý zako­pa­ný pes netkví.

Kdyby se měl Jeden gól při­rov­nat k vlast­nos­tem něja­ké­ho fot­balové­ho hrá­če, ten­to fot­balový hráč by měl být nej­spíš tak tro­chu nemotor­ný, přes­to ne vylo­že­ně hroz­ný, kte­rý by měl oba polo­ča­sy ide­ál­ně strá­vit na kra­ji stří­dač­ky. Celý námět vlast­ně zní po celou dobu tak absurd­ně, že je celou dobu těž­ké vůbec uvě­řit, že se měl vůbec stát (ať už se při něm fil­mař­sky při­krašlo­va­lo coko­liv). Waititi poté humor dáv­ku­je opět vel­mi spe­ci­fic­ky a ten­to­krát dost mož­ná i na mís­tech, kdy to v pra­vý oka­mžik není dva­krát vhod­né.  Nějaký ten vizu­ál­ní gag umí Waititi opět pro­dat, něja­ký zase nao­pak vůbec. V souč­tu Waititi vlast­ně neto­čí kla­sic­ký spor­tov­ní film a vyvr­cho­le­ní celých ambic je vyprá­vě­no skr­ze poměr­ně hra­vé fla­shbac­ko­vé vyprá­vě­ní. Waititi si roz­hod­ně umí v něja­kých pří­pa­dech s fil­mem vyhrát, roz­hod­ně to ovšem chví­le­mi půso­bí jako­by sám nevě­děl, co si s lát­kou počít.

Diváky poté může vel­mi snad­no roz­dě­lit obsa­ze­ní Michaela Fassbendera do role Thomase Rongena. Fassbender je v mno­hých očích výteč­ný cha­rak­ter­ní herec, kte­rý si nejen prá­vem vyslou­žil nomi­na­ce na Oscara za výko­ny ve fil­mech 12 let v řetě­zech a Steve Jobs, nebo v mno­hých očích pře­ko­nal ztvár­ně­ní Magneta Iana McKellena v sérii X-Men. Fassbender ovšem vět­ši­nu své kari­é­ry sázel na váž­né role. A zrov­na kome­di­ál­ní polo­ha Fassbenderovi vylo­že­ně nese­dí. Do role Rongena se tak zdán­li­vě nej­ví­ce hodí v momen­tech, kdy je Rongen ješ­tě zahořk­lý tre­nér, kte­ré­mu ledo­vé srd­ce musí postup­ně roz­tát skr­ze pří­tom­nost na ost­ro­vě se spe­ci­fic­kým oby­va­tel­stvem. Jakmile poté dojde na jeden stě­žej­ní emo­ci­o­nál­ní moment, i Waititi rázem pro­je­ví, že v jeho fil­mech zvlá­dá pra­co­vat s váž­ný­mi emo­ce­mi.

Jeho fil­my už se del­ší dobu pro­lí­ná téma­ti­ka rodi­čov­ství, dojde na ní i tady skr­ze sym­bo­lic­ký vztah mezi Rongenem a fot­balist­kou Jaiyah Saelua v podá­ní Kaimany, kte­rá se sta­la prv­ní tran­se­xu­ál­ní fot­balist­kou kva­li­fi­ko­va­nou na Mistrovství svě­ta ve fot­bale. Právě postup­ný vývoj vzta­hu mezi Rongenem a Jaiyah má sílu, pře­de­vším pro­to, že Waititi spo­lu se spo­lusce­náris­tou Iainem Morrisem odkrý­va­jí poza­dí Rongenovi zahořk­los­ti postup­ně , i pro­to by se dalo do jis­té míry říct, že má závěr fil­mu něja­kou smy­sl­nou gra­da­ci. A jak je Rongen zpo­čát­ku až otrá­ven vše­ob­jí­ma­jí­cí pozi­ti­vi­tou oko­lí, nako­nec se jí sám nechá pohl­tit. A rázem mu dojde, že není hned nut­né vyhrát, ale někdy sta­čí jen účast­nit se a užít si ten pocit.

Dá se tak jis­tě říct, že Waititi ser­ví­ru­je něja­ký film s pozi­tiv­ním posel­stvím a o to mu šlo asi nej­ví­ce. Nevadí tak vlast­ně tolik, že podob­ných fil­mů vznik­lo již dost (pří­běh o out­si­de­rech snad­no evo­ku­je napří­klad 8 let staré­ho Orla Eddieho). Přeci jen nejde říci, že jde o tu nej­lep­ší kom­bi­na­ci kome­die, váž­něj­ších emo­cí a fot­balu do jed­no­ho. Specifické kul­tu­ry Americké Samoy je ve fil­mu ako­rát, růz­né ved­lej­ší posta­vy nějak nevy­ču­hu­jí, ve ved­lej­ších úlo­hách se ovšem obje­ví pár výraz­ných a pře­de­vším zábav­ných her­ců. Celé to díky stříd­mé dél­ce (104 minut) snad­no ute­če, při sle­do­vá­ní fil­mu divák nut­ně nemu­sí být fan­dou fot­balu (těž­ko sou­dit, zda výraz­něj­ší vztah k tomu­to spor­tu vzbu­dí při sle­do­vá­ní něja­ké vět­ší emo­ce), dá se vlast­ně říci, že Waititi v rám­ci mož­nos­tí doká­zal z fil­mu tak nějak vytřís­kat, co se dalo.

Nekonají se tu dal­ší Kokosy na sně­hu, i zmí­ně­ný Orel Eddie doká­zal mož­ná být inspi­ra­tiv­něj­ší.  Některé posta­vič­ky v pro­stře­dí Americké Samoy jsou vlast­ně tak zvlášt­ním způ­so­bem bizar­ní, že zamr­zí, že jich není troš­ku více. Jeden gól potvr­zu­je, že kopa­ná není pří­liš atrak­tiv­ní sport (sor­ry jako!) a finál­ní zápas vlast­ně dělá zají­ma­věj­ší tvůr­čí poje­tí než­li to, co se během něj děje. Michael Fassbender časem v roli půso­bí mno­hem pře­svěd­či­vě­ji, i pro­to výsled­ný film roz­hod­ně neza­bo­lí. Rozhodně se ovšem nedá ozna­čit za vrchol­nou Waititiho prá­ci a úpl­ně se po celou dobu nezba­ví poci­tu zby­teč­nos­ti. Především i díky exis­ten­ci zmí­ně­né­ho chvá­le­né­ho doku­men­tu, kte­rý nej­spíš má poten­ci­ál dodat vět­ší satis­fak­ci.

Taika Waititi nato­čil nepří­liš ambi­ci­óz­ní film, kte­rý ovšem sází na pozi­tiv­ní ener­gii, sna­hou o inspi­ra­tiv­ní odvy­prá­vě­ní zdán­li­vě absurd­ní­ho a přes­to reál­né­ho pří­bě­hu. Waititi v rám­ci mož­nos­tí uple­tl z lej­na bič, výsle­dek tak díky tomu neu­ra­zí i kdy­by měl pro divá­ka nej­vět­ší noč­ní můru pře­sta­vo­vat fakt, že by musel byť jen pár minut své­ho živo­ta věno­vat sle­do­vá­ní reál­né kopa­né. Michael Fassbender i přes kra­pet zvlášt­ní obsa­ze­ní nako­nec zvlád­ne v prů­bě­hu fil­mu v roli půso­bit více pře­svěd­či­vě. Waititi umí lépe a chví­le­mi je znát, že úpl­ně nezná balanc mezi emo­ce­mi. Přesto výsle­dek roz­hod­ně neza­bo­lí a Waititi pořád vylo­že­ně neskry­je cit pro audi­o­vi­zu­ál­ní vyprá­vě­ní, bizar­ní humor i sil­né emo­ce v momen­tě, kdy na ně má dojít. Nové Kokosy na sně­hu se neko­na­jí, neu­rá­že­jí­cí feel-good movie ano...

---

Verdikt: 60 %

---