Jeden život (One Life) – Recenze – 70 %

O brit­ském huma­ni­tár­ním pra­cov­ní­ko­vi Nicholasi Wintonovi (1909-2015), jenž před vypuk­nu­tím dru­hé svě­to­vé vál­ky v roce 1939 sti­hl zachrá­nit 669 čes­ko­slo­ven­ských židov­ských dětí a vyvézt je z nacis­ty oku­po­va­né země do Anglie, vznik­lo již něko­lik fil­mů. Český fil­mař Matěj Mináč nato­čil hned tro­ji­ci celo­ve­čer­ních poči­nů mapu­jí­cích Wintonovy skut­ky, nej­pr­ve hra­né dra­ma Všichni moji blíz­cí a poté i doku­men­ty Síla lid­skosti – Nicholas Winton a Nickyho rodi­na. Z brit­ské pro­duk­ce zas nelze opo­me­nout doku­men­tár­ní sní­mek Do cizí náru­če, sesta­ve­ný z výpo­vě­dí sku­teč­ných účast­ní­ků trans­por­tů dětí do Velké Británie. Celá kolek­ce, číta­jí­cí i množ­ství tele­viz­ních doku­men­tů, se nyní roz­rost­la o brit­ský hra­ný film Jeden život, v němž posta­vu Nicholase Wintona ztvár­ni­li v růz­ných fázích jeho živo­ta her­ci Johnny Flynn a Anthony Hopkins.

Photo © Warner Bros. Pictures

 

Film Jeden život, jenž nato­čil tele­viz­ní a pře­váž­ně seri­á­lo­vý reži­sér James Hawes pod­le scé­ná­ře Lucindy Coxon (Dánská dív­ka), je vyprá­věn ve dvou para­lel­ně se odví­je­jí­cích pří­bě­ho­vých lini­ích. V té prv­ní sle­du­je­me mla­dé­ho Nicholase, jak odhod­la­ně při­jíž­dí pomá­hat do židov­ských tábo­rů do Československa a po odha­le­ní tam­ních šoku­jí­cích život­ních pod­mí­nek se roz­hod­ne aktiv­ně anga­žo­vat ve sna­ze pře­su­nout co nej­víc židov­ských dětí do bez­pe­čí mimo dosah nacis­tic­kých spá­rů. Zpět v Anglii se pak sna­ží pro tyto děti zajis­tit ces­tov­ní víza, pěs­toun­ské rodi­ny i finanč­ní pro­střed­ky nut­né na pře­pra­vu, v čemž mu pomá­ha­jí kole­go­vé v Československu, přá­te­lé i empa­tic­ká mamin­ka (Helena Bonham Carter).

Ve dru­hé linii, ode­hrá­va­jí­cí se o 50 let poz­dě­ji, se téměř osm­de­sá­ti­le­tý Nicholas Winton sna­ží při vyklí­ze­ní pra­cov­ny najít nový domov pro své album s foto­gra­fie­mi zachrá­ně­ných dětí a s lis­ti­na­mi, kte­ré jsou cen­ným his­to­ric­kým svě­dec­tvím o pro­běh­lých udá­los­tech. Tato část pří­bě­hu vrcho­lí účas­tí Nicholase ve dvou epi­zo­dách tele­viz­ní­ho pořa­du That’s Life z roku 1988, v nichž se o jeho zapo­je­ní v záchra­ně židov­ských dětí popr­vé dozvě­dě­la širo­ká veřej­nost, a kte­ré se řadí k nejdo­jem­něj­ším oka­mži­kům v his­to­rii tele­viz­ní­ho vysí­lá­ní.

 

Linie zasa­ze­ná do 80. let tak tvo­ří tu význam­něj­ší část fil­mu, zatím­co vzpo­mín­ko­vá rovi­na z roku 1939 má spí­še pod­půr­nou funk­ci a Wintonovu pří­bě­hu dodá­vá potřeb­ný kon­text. Prezentuje sice jen před­ví­da­tel­né udá­los­ti, kte­ré niko­ho nepře­kva­pí, a mla­dý Nicholas je v ní vylí­čen jako psy­cho­lo­gic­ky nepro­kres­le­ný a poně­kud jed­no­roz­měr­ný morál­ní vzor defi­no­va­ný pou­ze neo­chvěj­nos­tí, roz­hod­nos­tí a sna­hou za kaž­dou cenu konat dob­ro, záro­veň je ale její pří­tom­nost ve scé­ná­ři nut­ná z jiných důvo­dů.

Ukazuje totiž, že Nicholas nebyl na ono zachra­ňo­vá­ní dětí sám, ale že šlo o spo­lu­prá­ci s něko­li­ka čes­ko­slo­ven­ský­mi dob­ro­vol­ní­ky a akti­vis­ty, kte­ří se však pozd­ní medi­a­li­za­ce celé akce již nedo­ži­li. V této čás­ti děje je navíc pou­ka­zo­vá­no i na množ­ství byro­kra­tic­ké­ho papí­ro­vá­ní, jež bylo pro Nicholase a jeho mat­ku u nepří­liš ochot­ných brit­ských úřed­ní­ků nut­né pod­stou­pit, a dochá­zí zde též k sezná­me­ní divá­ků s něko­li­ka klí­čo­vý­mi posta­va­mi dětí, jejichž jmé­na poz­dě­ji zazní i ve finá­le fil­mu. Přidanou hod­no­tou pro čes­ké pub­li­kum je, že sní­mek byl natá­čen v čes­kých loka­cích a zní v něm tudíž hoj­ně češ­ti­na.

Pozdější část pří­bě­hu hod­ně sází na cha­risma a skvě­lé herec­ké schop­nos­ti Anthonyho Hopkinse, jenž Nicholase Wintona pojí­má coby skrom­né­ho život­ní­ho opti­mis­tu, jenž bere svou huma­ni­tár­ní prá­ci jako samo­zřej­most a ostý­chá se při­jí­mat za ni jaký­ko­li vděk nebo uzná­ní. V této fázi je hlav­ní hrdi­na již o pozná­ní pro­kres­le­něj­ší a zají­ma­věj­ší a díky Hopkinsově herec­ké­mu roz­sa­hu u něj vystu­pu­jí na povrch bar­vi­těj­ší pova­ho­vé vlast­nos­ti. Nestojí o slá­vu, se svým alma­na­chem obchá­zí dáv­né přá­te­le i his­to­ri­ky v pod­sta­tě pro­to, že nechat na něj dál jen padat prach by byla ško­da. Důsledky toho­to počí­ná­ní nako­nec výraz­ně pře­ros­tou jeho oče­ká­vá­ní.

 

Když pak v závě­ru dojde na rekon­struk­ci ono­ho srd­ce­ryv­né­ho oka­mži­ku zná­mé­ho z tele­viz­ní obra­zov­ky, tak nezů­sta­ne jedi­né oko suché navzdo­ry tomu, že tatáž situ­a­ce již ždí­ma­la slzy nesčet­ně­krát, když byla ve for­mě archiv­ních mate­ri­á­lů pou­ži­ta v jiných fil­mech o Nicholasi Wintonovi a je kvů­li tomu již dáv­no zpro­fa­no­va­ná. Leckdo by mohl ozna­čit záměr vybu­do­vat sní­mek oko­lo této snad­no dojí­ma­vé scé­ny coby emo­ci­o­nál­ní­ho těžiš­tě fil­mu za laci­ný kal­kul, k vyvr­cho­le­ní vyprá­vě­ní o Nicholasi Wintonovi to ale tak nějak pat­ří.

Film Jeden život je totiž fil­mař­sky veskr­ze rutin­ním a vypra­věč­sky stan­dard­ním dra­ma­tem, jehož tvůr­ci se sna­ží oslo­vit co nej­šir­ší pub­li­kum, a nepouš­tě­jí se pro­to do žád­ných for­mál­ních ani nara­tiv­ních expe­ri­men­tů. Ani se pří­liš nepo­kou­še­jí vytvá­řet para­le­ly se situ­a­cí kolem sou­čas­ných váleč­ných uprch­lí­ků a sou­stře­dí se jen na vyprá­vě­ní pří­bě­hu Nicholase Wintona jako tako­vé­ho. A činí tak pro­střed­nic­tvím kon­zer­va­tiv­ně vysta­vě­né­ho fil­mu, jehož civil­ní a pokor­né zpra­co­vá­ní sice může být oby­čej­né a nená­pad­né, nicmé­ně prá­vě díky tomu k cha­rak­te­ru své­ho hlav­ní­ho hrdi­ny tref­ně sed­ne.

 

---

---