John Fowles - Mág

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

O Johnu Fowlesovi se s obli­bou tvr­dí, že to byl autor (zemřel v roce 2005), kte­rý se pohy­bo­val na (křeh­ké) hra­ni­ci mezi moder­nou a post­mo­der­nou. Může být, podob­né děle­ní je dob­ré zejmé­na pro sys­te­ma­ti­za­ci pře­čte­né­ho, ale o kni­ze samot­né nám to sku­teč­ně důle­ži­té říci nemů­že.

A co že je tím sku­teč­ně důle­ži­tým?

Že je to po čer­tech skvě­lá kni­ha! 🙂

Mága (v ori­gi­ná­le Magus) začal Fowles psát už v polo­vi­ně pade­sá­tých let, ale do finál­ní podo­by (v níž jsem jej četl) ho dostal až v roce 1976. Je to tako­vé Fowlesovo „opus mag­num“ kte­ré čte­ná­řům na rela­tiv­ně vel­ké plo­še před­sta­vu­je lehce para­no­id­ní před­sta­vu svě­ta, ve kte­rém není nic jis­té. I když pří­běh sám o sobě má cel­kem sluš­ný spád a tem­po, tak v kni­ze není to hlav­ní (a mož­ná i pro­to nefun­go­va­la fil­mo­vá ver­ze Mága, kte­rou jsem - mož­ná bohu­dík - nevi­děl). Hlavním je - pod­le mého názo­ru - onen neu­stá­le pří­tom­ný pocit nejis­to­ty a nedů­vě­ry spo­je­ný s nut­nos­tí si domýš­let, co že se to vlast­ně vůbec děje. Autor vám tu při­ha­zu­je sto­pu smě­řu­jí­cí k jed­no­mu vyús­tě­ní, tu sto­pu smě­řu­jí­cí ke zce­la jiné­mu. Čtenář si tak v hla­vě může nezá­vis­le na kni­ze samot­né slo­žit obraz toho, co se asi na ost­ro­vě Fraxos udá­lo.

Fowles navíc vel­mi dob­ře pra­cu­je s jazy­kem (jak jen mohu z čes­ké­ho pře­kla­du posou­dit), kni­ha je pro­stou­pe­na odka­zy na různá umě­lec­ká díla a doká­že strh­nout i v oka­mži­cích, kdy se autor jak­si roz­hod­ne zvol­nit tem­po a odchý­lí směr vyprá­vě­ní, nebo se zrov­na věnu­je popi­su oko­lí.

Interpretovat tako­vé dílo je vel­mi obtíž­né, z čás­ti i pro­to, že jed­not­ná inter­pre­ta­ce asi ani nemů­že exis­to­vat (osob­ně si mys­lím, že klí­čem k jaké­musi pocho­pe­ní je pohád­ka o prin­ci a kou­zel­ní­ku).

I když jsem si čte­ní kni­hy užil v míře nebý­va­lé (už si ani nevzpo­mí­nám, kdy mě napo­sle­dy něco tak chyt­lo a záro­veň inte­lek­tu­ál­ně satu­ro­va­lo), tak psát teď o ni mi nejde zrov­na lehce. Působí to na mě, jako bych se pokou­šel něko­mu před­sta­vit staré­ho zná­mé­ho a nevě­děl odkud (a zda vůbec) začít... Vtělit se však do posta­vy Nicholase a pro­ží­va s ním všech­nu tu ini­ci­a­ci, hru, tera­pii (?), či snad jen kra­to­chví­li jed­no­ho bohá­če, je nad­mí­ru pod­ma­ni­vé a kou­zel­né.

A od kou­zel tu snád mágo­vé jsou, ne? 🙂

Tak snad aspoň něko­lik pasá­ží na ukáz­ku z této „bož­ské hry bez Boha“:

„V našem věku neu­ka­zu­je svou ohav­nou tvář sex, ale lás­ka.“

„Muži milu­jí vál­ku, pro­to­že jim umož­ňu­je vypa­dat důstoj­ně. Protože si před­sta­vu­jí, že prá­vě díky ní se jim ženy pře­sta­nou smát. Za vál­ky si muž může ženu redu­ko­vat na pou­hý objekt. To je jeden z důle­ži­tých roz­dí­lů mezi obě­ma pohla­ví­mi. Muži vidí objek­ty, ženy vzta­hy mezi objekty...Válka je psy­chó­za vyvo­la­ná neschop­nos­tí vidět vzta­hy.“