John Wick – čistokrevný akční balet

Mám rád žánro­vé sty­lov­ky. Mám rád fil­my, kte­ré se zamýš­le­jí nad růz­ný­mi otáz­ka­mi. Mám rád fil­my, kte­ré pře­kra­ču­jí svo­je hra­ni­ce a zasa­hu­jí do více žánrů. Ale musí to fun­go­vat. A pro­to mám obec­ně vel­mi rád fil­my, kte­ré si na nic nehra­jí a nesna­ží se před­stí­rat, že jsou něco víc, než co oprav­du obsa­hu­jí.

Titul John Wick mě zau­jal díky Keanu Reevesovi. Poslední, co jsem s ním viděl, byl Constantin, a moje pově­do­mí o jeho herec­kých akti­vi­tách se od té doby cel­kem vytra­ti­lo. U Wicka mě zau­ja­la „obál­ka“, kte­rá při­po­mí­ná spíš něja­ké dra­ma jed­no­ho muže a přes­to­že náboj­ni­ce po natá­če­ní muse­li asi odvá­žet kami­o­nem, není na ní ani jed­na bou­chač­ka.

Dějová linie je napros­to jed­no­du­chá a není důvod v ní hle­dat coko­li navíc. Nájemný vrah na odpo­čin­ku prá­vě pohřbil svou man­žel­ku a chce si uží­vat živo­ta v ústra­ní. Nicméně samo­li­bý syná­tor zlo­či­nec­ké­ho rus­ké­ho bos­se mu ukrad­ne auto, s par­tič­kou dá Wickovi přes hubu a zabi­je jeho psa, kte­ré­ho dostal jako posmrt­ný dárek od man­žel­ky.

Od toho­to bodu by se moh­la roz­vi­nout nor­mál­ní dějo­vá linie zabi­já­ka, kte­rý jde pro­ti stov­kám dal­ších zabi­já­ků, aby puber­ťá­ko­vi uštědřil pořád­nou lek­ci.

John Wick tak činí. Prvním plu­sem je absen­ce jaké­ko­li milost­né záplet­ky, kte­rá by naše­mu hrdi­no­vi zastí­ra­la úsu­dek. Protože má obdo­bí smut­ku, nepů­so­bí to nijak umě­le. Co ale film vyzdvi­hu­je z prů­mě­ru akč­ních náře­zů, je pří­tom­nost obrov­ské spous­ty drob­ných nápa­dů a situ­a­cí, kte­ré z něj děla­jí pre­cis­ní sty­lo­vou jízdu, kte­rou si může akč­ní fanou­šek pouš­tět ne kvů­li poin­tě, ale kvů­li ono­mu zvlád­nu­tí jed­not­li­vých sek­cí fil­mu. Navíc si sní­mek vtip­ně hra­je s nej­růz­něj­ší­mi klišé akč­ních fil­mů a díky tomu­to nad­hle­du se zase posou­vá někam tro­chu dál.

Nebudu spo­i­le­ro­vat a zmi­ňo­vat ony drob­nůst­ky. Každý si asi najde tro­chu jiné – je jich tam oprav­du hod­ně. A když si u jed­no­ho fil­mu vzpo­me­nu na prv­ní­ho Bladea, Equilibrium (od té doby mám rád Ch. Balea), Leona, Ronina, Kurýra a mno­ho dal­ších, tak už to o něčem vypo­ví­dá.

Někomu může vadit to, jak je John Wick po celou dobu fil­mu glo­ri­fi­ko­ván jako nesku­teč­ně obá­va­ný nájem­ný vrah. Ovšem jeho peč­li­vě stři­že­ný hitman v šedé ves­tič­ce, oble­ku a s vou­sem si to zaslou­ží. Tohle není rutin­ní bou­chač, se kte­rým se sejde­te v bis­tru na tře­tí uli­ci. Tohle je aris­to­krat. John Wick, seznam­te se.

Photo © Lionsgate