John Wick: Kapitola 4

(4 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

John Wick (Keanu Reeves) odha­lí ces­tu, jak pora­zit Nejvyšší radu. Než se mu však poda­ří zís­kat svo­bo­du, musí čelit nové­mu nepří­te­li, moc­né­mu mar­ký­zi Vincentu de Gramontovi (Bill Skarsgård). Bude to o to těž­ší, že nová spo­je­nec­tví mění sta­ré přá­te­le v nepřá­te­le...

Mnoho oblí­be­ných akč­ních fil­mů se po čase dočka­lo pokra­čo­vá­ní, pří­pa­dy kdy si ovšem tyto pro­jek­ty zvlá­da­ly udr­žo­vat kva­li­tu a nedě­lat původ­ním fil­mům ostu­du bylo méně a méně, kdy čas­to dochá­zí i k pří­pa­dům video seque­lů, kte­ré čas­to půso­bi­ly až laci­ným způ­so­bem a čas­to navíc kvů­li absen­ci pří­liš dra­hých původ­ních hlav­ních hvězd muse­lo dochá­zet k situ­a­cím, že se nový­mi hlav­ní­mi posta­va­mi čas­to stá­va­li ved­lej­ší pěšá­ci. Zrovna úpa­dek kva­li­ty a maxi­mál­ní sna­ha o podo­je­ní ovšem roz­hod­ně nejde v ruku v ruce se sérii John Wick. Jedničku z roku 2014 jde i po letech vní­mat jako v pod­sta­tě malé akč­ní béč­ko, kaž­dým dal­ším dílem se ovšem měřít­ko zvět­šo­va­lo, kdy již troj­ka měla vylo­že­né bloc­kbuste­ro­vé para­me­t­ry. A John Wick: Kapitola 4 v tom­to ohle­du zachá­zí ješ­tě o kus dál. Nejenom, že se reži­sér Chad Stahelski a jeho tvůr­čí tým zvlád­li nevy­čer­pat a Johna Wicka: Kapitolu 4 posta­vit na sérii vrchol­ných akč­ních sek­ven­cí. Stahelski totiž nesto­jí jen za akč­ním mil­ní­kem, ale dost mož­ná i za jed­ním z nej­lep­ších akč­ních fil­mů všech dob.

Jestli by měl Avatar: The Way of Water do budouc­na fun­go­vat jako tako­vý ide­ál­ní vzo­ro­vý pří­klad, jak pra­co­vat s bloc­kbus­te­ry s vel­kou mírou digi­tál­ních tri­ků, John Wick 4 může v tom­to ohle­du fun­go­vat jako vzo­ro­vý pří­klad toho, jak do budouc­na pra­co­vat s akč­ní­mi fil­my. S odstu­pem času jde o jas­ný důkaz toho, že by v Hollywoodu nemě­lo dochá­zet k pod­ce­ňo­vá­ní kaska­dé­rů, kdy prá­vě býva­lý kaska­dér Chad Stahelski a jeho zápal tvo­ří jeden ze základ­ních důvo­dů, proč série John Wick tolik fun­gu­je. Očividně za ní totiž sto­jí tvůr­ci, kte­ří mají rádi akč­ní fil­my, nad akcí samot­nou pře­mýš­le­jí, rádi odka­zu­jí k holly­wo­od­ské i asij­ské akč­ní fil­mo­vé tvor­bě, oči­vid­ně se poté pokou­ší nadá­le zvy­šo­vat měřít­ko. Už po závě­ru Johna Wicka: Kapitoly 3 moh­lo snad­no dochá­zet k deba­tám nad tím, zda lze vůbec s Babou Yogou ješ­tě něčím ohro­mit. Kdyby Kapitola 4 měla lid­skou duši, ihned by vám řek­la, že jí máte podr­žet pivo.

Jak na samot­ném počát­ku moh­la stra­šit dél­ka fil­mu číta­jí­cí 169 minut (vypla­tí se počkat do jejich závě­ru díky po-titulkové scé­ně), už po pár minu­tách si Kapitola 4 zvlá­dá své téměř tři hodi­ny bez pro­blé­mu obhá­jit. John Wick 4 je film, kte­rý nemu­sí zpo­ma­lo­vat, nechce zpo­ma­lo­vat a taky ve finá­le nezpo­ma­lu­je, i tím posou­vá sérii ješ­tě o kus dál. Výsledkem je lás­ky­pl­ná pocta akč­ní­mu žán­ru, kte­rá má hned něko­lik akč­ních sek­ven­cí, kte­rý nene­cha­jí ani na sekun­du niko­ho dýchat. Všemu navíc pro­spí­vá fakt, že Stahelski za kame­rou zra­je, tím pádem půso­bí Kapitola 4 jako audi­o­vi­zu­ál­ně nej­pů­so­bi­věj­ší film z celé série, pře­de­vším díky fak­tu, že chví­le­mi sku­teč­ně vypa­dá jako z jiné­ho svě­ta. Jakmile poté dojde na pře­střel­ku ve for­mě pta­čí per­spek­ti­vy, divák se nemů­že zba­vit poci­tu, že jsou Stahelski a jeho tvůr­čí tým v dob­rém slo­va smys­lu jin­de.

Čtyřka fun­gu­je jako závěr tetra­lo­gie, kdy dochá­zí k zjev­né­mu vyu­ží­vá­ní vzor­ců z minu­lých fil­mů. Nemůže pocho­pi­tel­ně chy­bět Gun-Fu, nebez­peč­ný pes, pra­co­vá­ní s legen­dár­ním sta­tu­sem titul­ní­ho zabi­já­ka, pře­de­vším prá­ce s cha­rak­te­rem samot­né­ho Johna. Sám Keanu Reeves na samém počát­ku roli obdr­žel pře­váž­ně díky tomu, že není znám jako herec, kte­rý by byl scho­pen pro­je­vo­vat kdo­ví­ja­ké expre­siv­ní emo­ce, prá­vě pro­to se Reeves pro roli Johna Wicka ovšem hodí. V rám­ci budo­vá­ní něja­ké fran­ší­zy je vždy ide­ál­ní když se moti­vy cyk­lí, přes­ně to se zde stá­vá. Prim tak pořád hra­je pře­de­vším absen­ce Wickovi ženy v jeho živo­tě, stej­ně tak se nadá­le pra­cu­je s úva­ha­mi nad tím, zda je Wickova duše sku­teč­ně posed­lá zabí­je­ním, zda by se Wick nemu­sel dočkat pra­vé­ho vysvo­bo­ze­ní v podo­bě smr­ti, zda pokud po všem, co se v rám­ci celé série sta­lo, může exis­to­vat něco jako šťast­ný konec s odcho­dem do zápa­du slun­ce. Série John Wick je i přes všech­ny dosa­vad­ní mož­né nelo­gic­ké fak­to­ry pořád více­mé­ně zakot­ve­na v rea­lis­mu, kdy prá­vě rea­lis­tič­těj­ší pří­stup k ústřed­ní­mu anti­hr­di­no­vi pomá­há k tomu, aby se jeho pouť sta­la více zají­ma­vou. Baba Yaga lom­cu­je na hra­ně mezi nebem a peklem, Keanu Reeves mezi­tím zůstá­vá ve skvě­lé akč­ní for­mě a zvlá­dá pro­dat zlo­me­né­ho člo­vě­ka, kte­rý snad ve svém živo­tě sku­teč­ně už má mož­nost najít pocit napl­ně­ní maxi­mál­ně skr­ze mož­nost něko­mu ublí­žit.

Klíčové při­tom je, že se tady neutrá­ce­ly sta­mi­li­o­ny.  Takové Rychle a zbě­si­le 10 se může chlu­bit s roz­poč­tem 340 mili­o­nů dola­rů, kdy nabíd­ne pře­de­vším digi­tál­ní vele­bor­del, kte­rý nej­spíš v souč­tu poba­ví pou­ze ty, kte­ří již sérii dáv­no pro­kouk­li. Krapet odliš­ná a přes­to výrazná akč­ní kouz­la již pár let skr­ze svou sérii Mission: Impossible pro­vá­dí Tom Cruise, smy­sl­nost této série ovšem tkví v tom, že Cruise naru­šu­je před­sta­vy o tom, co může snést prů­měr­ný člo­věk, pře­de­vším i díky svou vlast­ní účas­tí bez kaska­dé­rů. I té se to ovšem s roz­poč­tem oko­lo 300 mili­o­nů dola­rů machru­je snad­no. Ani roz­po­čet Johna Wicka 4 neměl pře­kro­čit část­ku 100 mili­o­nů dola­rů, přes­to vypa­dá peč­li­vě­ji a hod­not­ně­ji rea­li­zo­ván, než vět­ši­na akč­ní sou­čas­né kon­ku­ren­ce. Tam, kde se u Netflixu utrá­cí nesmy­sl­né část­ky, si jin­de Stahelski a Reeves vysta­čí s „drob­ný­mi“ a přes­to vyhrát. Ať už to je v rám­ci sek­ven­ce v Japonsku, sek­ven­ce v němec­kém klu­bu a nebo v rám­ci sek­ven­ce na fran­couz­ském kulaťá­ku. Samotné finá­le se vlast­ně sklá­dá z tří vět­ších akč­ních sek­ven­cí, kdy síla kaž­dé­ho libo­vol­né­ho aktu vždy tkví v něčem zce­la odliš­ném, pře­de­vším si ovšem Stahelski a jeho tým z 87Eleven Action Design zvlád­nou vyhrá­vat s pro­sto­rem, paleb­ným arze­ná­lem i momen­ty, kte­ré svá­dí k drob­né­mu uta­ho­vá­ní si z nasta­ve­ných pra­vi­del. Výsledek přes­to není nikdy pře­pá­le­ný, nej­ví­ce stej­ně vyni­ká komor­ní vyvr­cho­le­ní.

John Wick 4 poté nemu­sí stát pou­ze na titul­ním zabi­já­ko­vi, ale i dal­ších posta­vách. Donnie Yen se tu jako vždy před­sta­vu­je ve skvě­lé for­mě, kdy je jeho Caine sle­pý, dá se ovšem snad­no říci, že John Wick nikdy v rám­ci svých kole­gů zabi­já­ků nepo­tkal něko­ho, kdo by se mu doká­zal v růz­ných ohle­dech vyrov­nat. Caine má smys­lu­pl­nou moti­va­ci, Yen zvlá­dá u své posta­vy pro­dat i humor, záro­veň není vztah mezi ním a Wickem tolik čer­no­bí­lý, kdy v rám­ci jejich nevy­hnu­tel­né kon­fron­ta­ce dochá­zí i k deba­tám nad posmrt­ným živo­tem. Působivě se před­sta­ví posta­va „Nikoho“ v podá­ní Shameira Andersona, kde i tady dochá­zí k zají­ma­vé dyna­mi­ce mezi ním a Wickem, pře­de­vším ohled­ně toho, že Wick není jedi­ným zabi­já­kem, kte­rý má sla­bost pro němé tvá­ře.  Z nových tvá­ří přes­to nej­ví­ce zaujme Bill Skarsgård. Škoda, že si Skarsgård nej­spíš ztvár­ně­ním Pennywise v adap­ta­ci TO zaří­dil fakt, že si nikdy neza­hra­je Jokera. V roli de Gramonta totiž Skarsgård před­vá­dí mani­a­kál­ní­ho soci­o­pa­ta, kte­rý má stří­da­vé nála­dy a zvlá­dá půso­bit jako nej­vět­ší zlo, se kte­rým se Wick za celou dobu série potkal. Jak ovšem mimo Winstona Iana McShanea, Charona (čer­s­tvě zesnu­lé­ho) Lance Reddicka či Bowery Kinga Laurence Fishburnea vět­ši­nu času série na kdo­ví­jak výraz­něj­ší cha­rak­te­ry mimo zápo­rá­ků nesá­ze­la, prá­vě v podo­bě Cainea a „Nikoho´´ se uka­zu­je, že se série sku­teč­ně může s ide­ál­ní péčí k posta­vám dočká­vat dal­ší­ho roz­ší­ře­ní (již nyní se chys­tá spin-off Ballerina s Anou de Armas) a série nut­ně nemu­sí do budouc­na stát pou­ze na Keanu Reevesovi. I to má ovšem celé jeden háček.

Pokud se Jardani Jovanovich tím­to fil­mem sku­teč­ně roz­lou­čí (mimo jeho při­slí­be­né cameo v Ballerině), dá se vel­mi snad­no říct, že Boogeyman ode­šel na vrcho­lu a jeho ces­ta v závě­ru fil­mu dochá­zí k důstoj­né a schop­ně vysta­vě­né teč­ce. Nával emo­cí z finá­le se dá těž­ce popi­so­vat, jsou ovšem jed­no­du­še sil­né, při zacykle­ní všech udá­los­ti od prv­ní­ho fil­mu ješ­tě více. Necelé 3 hodi­ny může divák sle­do­vat špič­ko­vě pro­pra­co­va­nou cho­re­o­gra­fii, peč­li­vě vysta­vě­né akč­ní scé­ny, jeden z jas­ných vrcho­lů akč­ní­ho žán­ru, aby v závě­ru bylo snad­né bre­čet jako žel­va. Dá se oče­ká­vat, že John Wick 4 kra­pet roz­dě­lí divá­ky, pře­de­vším je auto­ma­tic­ky zapo­vě­zen těm, kte­ří nema­jí rádi akč­ní fil­my. Dochází ovšem k dal­ší­mu roz­ši­řo­vá­ní myto­lo­gie (pořád více­mé­ně záha­da­mi zaha­le­ný svět zabi­já­ků má nově i vlast­ní rádi­o­vou sta­ni­ci), per­fekt­ní­mu atmo­sfé­ric­ké­mu soun­d­trac­ku dua Tyler Bates a Joel J. Richard, pře­de­vším se ovšem uka­zu­je, že výji­meč­ný akč­ní film musí mít i nevy­hnu­tel­ně po vzo­ru cibu­le vrst­vy (jako Terminátor 2 nebo Hard Boiled). Ani jedi­ný moment nevy­vo­lá­vá dojem, že měl radě­ji skon­čit na pod­la­ze střiž­ny a jen nevy­hnu­tel­ně pro­dlu­žu­je ces­tu k feno­me­nál­ní­mu finá­le. John Wick 4 totiž feno­me­nál­ní finá­le jako tako­vé nemá. Protože již od prv­ních nára­zu pěs­tí začí­ná být feno­me­nál­ní a nikdy jim být nepře­stá­vá.

Série John Wick ušla dlou­hý kus ces­ty, čtyř­ka poté není jen nej­lep­ším dílem série, ale pla­tí i za vrchol v rám­ci akč­ní­ho fil­mu jako tako­vé­ho mini­mál­ně v rám­ci 21. sto­le­tí. Silný záži­tek, kte­rý by měl do budouc­na fun­go­vat jako pří­ruč­ka k tomu, jak v Hollywoodu do budouc­na při­stu­po­vat  k akč­ním fil­mům. Díky Chade. Díky Keanu!

Verdikt: 100 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře