Možná si řeknete, co to ten Libor jen čte za knihy, co? Hm... a budete mít pravdu.
Po skvělé poslední (doufejme, že jen zatím) knize T. Pratchetta „Nadělat prachy“ a Kohákově „Průvodci po demokracii“ se mi do rukou dostala kniha značně kontroverzního charakteru. Kniha, která byla za minulého režimu bezbřeze adorována a to až do takové míry, že ty pozitivní, kladné věci na ní nám už dnes přes veškerý ten pathos a ideologický nános nemohou vytanout na myslí.
Julda Fučík byl novinář, jazykově velmi kvalitní, leč ideově značně neobjektivní. Nebál bych se jej s trochou lehké nadsázky označit i za fanatika, člověka víry. Víry v Sovětský svaz, komunismus a bůhvíco ještě. Během svého relativně krátkého života měl Julek několikrát možnost podívat se do zemí, kde „fáze budování komunismu“ notně oproti „reakčně buržoaznímu“ Československu první republiky pokročila. Při své nesporné inteligenci a vnímavosti musel Julek vědět, že v SSSR se dějí hrozné a nespravedlivé věci. Nicméně jeho víra, fanatismus v něm přebyla veškeré sociální cítění a smysl pro „fair play“, což je věc, kterou mu odpustit nemohu (i když, co nějakému Fučíkovi záleží na mém názoru, že? :-)). Reportáž psanou na oprátce Julek sepisoval v pražském vězení Pankrác. Jedná se o poměrně krátké a čtivé vylíčení jeho zatčení a pobytu ve vězení. Některé pasáže jsou velmi sugestivní, např. ty, jež popisují brutální metody nacistických věznitelů (které si ovšem v ničem nezadaly s těmi sovětskými, napadlo to Julka vůbec, když tak seděl ve vězení?).
Samotný „příběh“ začíná zatčením a pokračuje sérií výslechů a úvah z věznění. Samozřejmě se tu také objevuje hodně komunistické agitky. V podstatě celou tuto knihu bych s hodně velkou nadsázkou přirovnal k jakémusi komunistickému evangeliu. Fučík tu takřka vystupuje v roli Krista. Je mučen, trpí pro dobrou věc a věří v nápravu poměrů. Docela úsměvné (pro mě) byly pasáže, ve kterých Fučík vyčítá svým věznitelům, že fanaticky věří ve vítězství nacistického Německa. On sám na tom nebyl přeci zase o moc jinak...
Velmi zajímavou část knihy tvoří rozbor některých postav, které (ať již z řad věznitelů, či vězněných) Fučík na Pankráci potkal. Jejich popis je velmi dobrý, plastický, navíc musím poznamenat, že ne všechny nacisty Fučík zcela odsuzuje. Ve vězení se vykrystalizovaly charaktery a Fučík je schopen připsat i několik pozit některým svým bachařům (na konci války jim to mohlo docela pomoci..).
Druhou stránkou věci je kompletnost celého díla. Na edici knihy dohlížela po válce Gusta Fučíková, jež se snažila utvořit z nebožtíka člověka mravního, ctnostného (Fučík byl vyhlášený děvkař, o manželství si myslel, že je to buržoazní přežitek,...), prostě hrdinu každým coulem. Do vydání které jsem četl (z roku 1952) se tak tedy nedostaly některé Julkovy pasáže o tom, jak při výslechu promluvil. Neodsuzoval bych však Fučíka za to. Výslechy v Petschkově paláci byly velmi kruté a i leckterý trénovaný voják podlehl a promluvil. Ke cti Fučíka je nutno přiznat, že po několik dní při výsleších odolával a nikoho neprozradil a ani dnes není známo, že by jeho protokol vedl přímo k zatčení nějakých dalších lidí, což by se o každém pochopitelně říci nedalo.
Julius Fučík zůstává i dnes osobností značně kontroverzní, které bych se však nebál přiznat i určité zásluhy. Koneckonců každý, kdo se tehdy postavil nacistickému Německu musel v sobě mít určité penzum odvahy a hrdinství. Důvody, jež k tomu Fučíka ale vedly jsou však jasné.
