Karel May – fakta nebo fikce? - 4. Řeč & 5. Struktura společenství a jeho ráz & 6. Toponyma a hydronyma & 7. Morálka a náboženství

KarelMay

4. Řeč

Záznam někte­rých jazy­ků – apač­ský, navaž­ský – vyža­du­jí spe­ci­ál­ní zna­ky (tona­li­ta, nezně­lé l, zado­pa­t­rov­ka gh), a těmi tis­ka­ři dob­ro­druž­ných knih nedis­po­no­va­li. Vyjma ten­to pocho­pi­tel­ný nedo­sta­tek je Karel May přes­ný (džo­naí, kliunaí – Slunce, Měsíc – Vinnetou I. ) Zkontroloval jsem i dal­ší apač­ské věty, a pokud mi zna­los­ti sta­čí, všech­ny jsou v pořád­ku. A někte­ré dia­lo­gy zpro­střed­ku­jí i zákla­dy apač­ské gra­ma­ti­ky. Třeba výraz ozna­ču­jí­cí nepří­te­le – to-sikis-ta (Supové Mexika I) – nás pou­čí o tom, že pod­stat­né jmé­no se vždy pojí s posesi­vem, při­vlast­ňo­va­cím zájme­nem, a o tom, jak se dělá zápor. „Si nebo ši je můj, kis je pro chlap­ce bra­tr a pro dív­ku sest­ra, si/ši-kis je pří­tel. Zápor slo­va nebo věty se tvo­ří tak, že před slo­vo nebo větu se dá to- a za ně -ta , pří­pad­ně nářeč­ně do- a -da. Samotné „da“ zna­me­ná „ne“. Takže „sikis“ je pří­tel a „to-sikis-ta“ nepří­tel.

Vinnetou I str. 338 – „Nšo-či uči­la mne náře­čí Mescalerů, Inču-čuna LLanerů a Vinnetou Navajů“. Moderně řeče­no západ­ní, východ­ní a navaj­ský dia­lekt jsou přes­ně ty tři dia­lek­ty, s nimiž bys­te se doro­zu­mě­li s kaž­dým již­ním Athapaskem. Beze zbyt­ku však nelze sou­hla­sit s tvr­ze­ním „Jelikož jsou řeči ty pří­buz­ny, a nema­jí vel­ké bohat­ství výra­zů, pokra­čo­val jsme vel­mi rych­le“. My Češi jsme pyš­ní na dva vidy, Apači jich mají osm, nemluvě o dru­hém množ­ném čís­le, tona­li­tě (ko – oheň, kó – voda – Llanerové, ši-lo – babič­ka a ši-ló – děde­ček navaj­sky, čár­ka ozna­ču­je ne dlou­hý, ale vyso­ký tón), dále mají růz­né zado­pa­t­rov­ky jako tře­ba ve slo­vě „hathun­gha“ (proč ?) a tak dále a tak podob­ně. Jazykový génius George Wratten se nau­čil západ­ní, čiri­kav­ské a mim­breň­ské náře­čí, je ovšem prav­da, že jsou si podob­ny, lidé bez při­ro­ze­né­ho talen­tu k tomu stej­ně potře­bo­va­li i 30 let živo­ta mezi Indiány.

5. Struktura společenství a jeho ráz

Jestliže Old Shatterhand vyprá­ví, že v pue­blu žil Vinnetou a Inču-čuna jen s něko­li­ka rodi­na­mi nej­bliž­ší­mi jejich srd­cím, je to dob­rý popis toho, co antro­po­lo­go­vé líčí jako čtyř­stup­ňo­vou soci­ál­ní struk­tu­ru Apačů: rodi­na – roz­ší­ře­ná rodi­na – tlu­pa – kmen.

Rodina byla mat­ri­lo­kál­ní, muž se tedy stě­ho­val za man­žel­kou, jedi­nou výjim­kou byli patri­lo­kál­ní Mimbreňové. V pue­blu by tedy žila roz­ší­ře­ná rodi­na, maxi­mál­ně tlu­pa. Jak už jsme zmí­nil, Karel May vychá­zel ze star­ších knih, pro­to je jeho Apačerie málo pro­tknu­tá pev­nost­mi a osa­da­mi a cel­ko­vě lidu­prázd­ná, opět odpo­ví­dá době kolem roku 1800 jako Cortézův a Corderův seznam. Jediné, co lze vytknout je opo­mí­je­ní Hispánců – jed­no­du­chou špa­něl­šti­nou hovo­řil téměř kaž­dý Apač. Náčelníci měli vět­ši­nou špa­něl­ská jmé­na, civi­li­zo­va­ní Nedniové i pří­jme­ní (Juan José Compá). Potkat špa­něl­sky mlu­ví­cí­ho bylo pra­vi­dlem. Apačérie měla (a dodnes má) hispán­ský ráz. U Karla Maye je to běž­né jen pokud děj pro­bí­há v Sonoře a Chihuahuě, ale ne v Novém Mexiku a Arizoně, Texasu, tam je jen pan Cortesio exo­tem byd­lí­cím v texaském La Grange, kte­rý nabí­zí a popí­jí víno a kou­ří dout­ní­ky.

6. Toponyma a hydronyma

Zeměpisná jmé­na jsou napros­to v pořád­ku. I dvě hory Hancock (v Yellowstonském par­ku v seve­ro­zá­pad­ním cípu Wyomingu a v Montaně v Bears Paw Mountains, jak se o nich zmi­ňu­je Vinnetou krát­ce před svou smr­tí ve III. díle) lze dodnes najít, což je div, neboť v USA se čas­to mění země­pis­ná jmé­na. V rela­tiv­ně malé oblas­ti se stej­né jmé­no dáva­lo více loka­cím, napří­klad v Apačerii máme 4x Bílé Hory a 2x San Carlos a 3x Rio Colorado, 2x Las Vegas, mini­mál­ně 2x Sierra Guadelupe. Příklady přes­ných iti­ne­rá­řů: seňor Cortesio dává Old Deathovi návod, jak se dosta­ne do Chihuahuy (Vinnetou II). Celou ces­tu lze sle­do­vat na mapě Arrowsmithe z roku 1841. Dalším tako­vým iti­ne­rá­řem je ces­ta paci­fic­kou želez­ni­cí na západ (Vinnetou III). Jediný omyl: lot­ři Morganové v Novém Mexiku poblíž Sierra Guadelupe se pohy­bu­jí v sou­sed­ství Sierra Rianca, Rio Suanca, Skettel a Head Pike, kte­ré nelze zto­tož­nit, což nezna­me­ná, že neby­ly, v USA se topo­ny­ma čas­to měni­la. Vytknout lze jen, že pod­le tex­tu se má Rio Pecos točit na západ při odcho­du ze Sierra Rianca, ale střed­ní Rio Pecos nikde poho­ří nekři­žu­je a ani tako­vé jmé­no poho­ří není na sta­rých mapách. Překlepem „Sierra Blanca“ se to nevy­svět­lí, Pecos teče opo­dál Sierry Blancy. Soudí se na pře­kle­py v tis­kár­nách, nakla­da­te­lé také čas­to text své­vol­ně upra­vo­va­li a Karel May se s nimi sou­dí­val.

Pochyby budí mož­ná způ­sob, jakým se Karel May obí­rá pouš­tí Llano Estacado. Líčí ji oprav­du děsu­pl­ně a my při pohle­du na mapu na ní najde­me i vel­ko­měs­to, jako je Amarillo. Z inter­ne­tu zjis­tí­me, že půda Llana Estacada je země­děl­sky vyu­ží­vá­na. Problém spí­še spo­čí­val v nedo­stat­ku ori­en­tač­ních bodů a říd­kém a nepra­vi­del­ném roz­mís­tě­ní vod­ních zdro­jů, což dohro­ma­dy dáva­lo vzni­kat mož­nos­ti točit se doko­leč­ka bez vody. Poušť hos­tí děj v mini­mál­ně čtyřech pří­bě­zích: Supové Mexika II, Vinnetou III, Duch Llana Estacada, Old Surehand I. Sluší pozna­me­nat, že v Llanu Estacadu žili Indiáni, najmě Komanči, na před­měs­tí Amarilla odha­li­li arche­o­lo­go­vé ves­ni­ci z dře­vě­ných chý­ší, pod­le kera­mi­ky zde žili Faraoni, jeden z kme­nů, kte­rý se roz­pus­til v Mescalerech.

7. Morálka a náboženství

Vinnetou se ve II díle roz­hor­lí na adre­su bílých křes­ťa­nů. Pochvalně při­tom mlu­ví o prv­ní gene­ra­ci špa­něl­ských misi­o­ná­řů. I tady má May prav­du. Situace je dob­ře zdo­ku­men­to­va­ná, řím­sko­ka­to­lic­ká cír­kev stá­la čas­to pro­ti poli­tic­ké moci dvo­ra ve pro­spěch Indiánů. Kolem roku 1760 se situ­a­ce mění, mar­kýz de Rubí navr­hu­je geno­ci­du Apačů, cír­kev je v té době sla­bá a dění neo­vliv­ňu­je.

Manitoua jako oso­bu Indiáni pré­rií nezna­li. To je pojem Algonkinů ozna­ču­jí­cí neo­sob­ní sílu. Apačské nábo­žen­ství má v cen­t­ru tzv. vyku­pi­tel­ský mýtus – Tu-ba-i-čin (Dítě vod) je pro­to­ty­pem bojov­ní­ka pro­ti zlu, vyku­pi­te­le, jeho mat­ka (Išdzánnadléšé) je vzor žen­ství, je jakousi apač­skou Marií. Bůh stvo­ři­tel je jeden, je osob­ní a lze se k němu mod­lit a má se tak činit. Zajímavé je tvr­ze­ní, že had je pro­kle­tý a ryba (-la) se nemá jíst, pro­to­že to je sko­ro­had. Tabu zví­ře­tem je med­věd (šaš). Kulturním hrdi­nou je kojot (Mbayé arch., mes­ca­ler­sky Tsékeščie – „Kálí na kámen“), šibal, kte­rý kaž­dé­ho přelstí. Apači se bavi­li vyprá­vě­ním, hud­bou a tan­cem. Nadaní jedin­ci sklá­da­li pís­ně, vět­ši­nou s nábo­žen­ským obsa­hem. Navažská Ešdzannadlehi je opro­ti tomu „žena prů­běž­ně se omla­zu­jí­cí“, tedy pří­ro­da. Byli Navajové spí­še pan­te­is­té vli­vem pue­blan­ských kul­tů? Kulturní vliv Pueblanů na Navaje byl vel­mi sil­ný i v jiných oblas­tech.

Hodně se dis­ku­to­va­lo o tom, jest­li Apači vůbec uzná­va­jí něja­kou morál­ku. Ze zna­los­tí vnitř­ní­ho fun­go­vá­ní tlup může­me řící, že ačko­liv byli nave­nek kru­tí, smě­rem dovnitř tlu­py byli vel­mi soli­dár­ní. Nejvyšší hod­no­tou pro ně byla rodi­na, pro ni byli ochot­ni obě­to­vat coko­li. Staří lidé nekon­či­li v zapo­mně­ní, soci­ál­ní soudrž­nost byla mno­hem vyš­ší než je tomu zvy­kem v dneš­ních spo­leč­nos­tech. Tělesná čis­to­ta byla důle­ži­tá, mís­to pro vyko­ná­ní potře­by bylo vole­no nejmé­ně 3 km od tábo­ra. Pohlavní morál­ka uklá­da­la v někte­rých bodech i tvrd­ší ome­ze­ní než judais­mus a křes­ťan­ství, na roz­díl od jiných Indiánů. Apači netr­pě­li ber­dache (transves­tit­ní homose­xu­ál) a nepěs­to­va­li homose­xu­a­li­tu. Bojovník nesměl pod­lé­hat váš­ním, jinak byl v opo­vr­že­ní. Ženy byly s muži rov­no­práv­né, vliv­né, schop­né zaní­ce­ně bojo­vat za rodi­nu a tlu­pu. Metodisté (sou­čas­ní) v jed­né pří­ruč­ce popi­su­jí apač­ský ide­ál žen­ské krá­sy. Uspořádali vol­bu miss a tvr­dě si naběh­li, pro­a­me­ric­ké posta­vy se Apačům nelí­bi­ly. Jejich ide­á­lem je, aby žena měla tělo rov­no­měr­ně vál­co­vi­té, tedy žád­ných 90-60-90, ňad­ra malá a hla­vu kula­tou.

Karel May byl lute­rán po rodi­čích, ve věze­ní poznal vel­mi nábo­žen­sky živé­ho kato­lic­ké­ho kap­la­na Johanesa Kochtu, kte­rý se zají­mal o jeho vnitř­ní svět a osu­dy, Karel May se při­m­kl k jeho víře. Ve 20. sto­le­tí sla­vi­la misij­ní úspě­chy Holandská refor­mo­va­ná cír­kev mezi nej­tvrd­ší­mi Apači – Čirikavy a Mescalery, děti slav­ných osob­nos­tí (Juha, Chihuahuy) může­me najít na pre­zenč­ních lis­ti­nách cír­kev­ních výbo­rů jako funk­ci­o­ná­ře. Dlouholetý pře­dák Mescalerů Wendel Chino byl ordi­no­va­ný meto­dis­tic­ký kaza­tel (dnes je vrch­ním náčel­ní­kem Alan Houser). Asa Datluží (Nedni) zane­chal půvab­né inter­view, kde rozu­mu­je nad křes­ťan­ský­mi dogma­ty a srov­ná­vá je s apač­ský­mi. Dospívá k názo­ru, že je to vel­mi podob­né, jen ta lás­ka k nepřá­te­lům by se nemě­la pře­há­nět. Z doby asi před 100 lety máme zázna­my roz­to­mi­lých his­to­rek: „Jak sis dovo­lil pozvat mne na med­vě­dí maso? Jsem křes­ťan z refor­mo­va­né církve, ale před­ně jsem Apač“ (kte­ří med­vě­da neje­dí).

Závěr

Možná si řek­ne­te, že není moc co obdi­vo­vat na spi­so­va­te­li, kte­rý si zjis­tí fak­ta a vtě­lí je do svých fabu­la­cí. Představte si ale sami sebe bez inter­ne­tu, full­tex­to­vé­ho vyhle­dá­vá­ní, rejstří­ků, nápo­věd a rešer­ší, odká­zá­ni jen sami na sebe bys­te muse­li umět pro­hle­dá­vat tisí­ce strá­nek knih, nebo ale­spoň klást ty správ­né otáz­ky správ­ným lidem, aby Vás navi­go­va­li ke zdro­jům infor­ma­cí, kte­ré uči­ní Vaše dílo více pře­svěd­či­vým. Je to oprav­du samo­zřej­mos­tí mezi auto­ry dob­ro­druž­né lite­ra­tu­ry? Já mys­lím, že ne vždy, a to ani mezi těmi nej­ví­ce uzná­va­ný­mi. Mayovská fak­to­gra­fie je kva­lit­ní, pro­bou­zí hlub­ší zájem a čet­ba ame­ric­ké řady romá­nů a poví­dek Karla Maye je pro pocho­pe­ní antro­po­lo­gic­kých, his­to­ric­kých a země­pis­ných rea­lit jed­no­znač­ně pří­no­sem.