Kill Bill - Co pak se může stát, když se nevěsta vdává?

Quentin Tarantino při­chá­zí po šes­ti­le­té odml­ce se svým čtvr­tým celo­ve­čer­ním fil­mem. Ve vel­ko­le­pé podí­va­né se Nevěsta (Uma Thurmann) vydá­vá na ces­tu pomsty a běda tomu, kdo jí zkří­ží ces­tu!

Těžko odha­do­vat, co přes­ně Nevěsta komu udě­la­la (mož­ná v tom bylo jenom to, že pře­sta­la chtít být čle­nem zabi­jác­ké­ho koman­da), ale jis­té je, že byla při své svat­bě zavraž­dě­na i se svým man­že­lem, dítě­tem v sobě, svěd­ky, reve­ren­dem a dal­ší­mi sva­teb­ča­ny. Když se po čtyřech letech v kóma­tu pro­bu­dí v nemoc­ni­ci, ví, že se chce pomstít a při­pra­ví si seznam pěti lidí, kte­ré chce zabít. Během prv­ní­ho dílu zvlád­ne prv­ní dva z nich. Billa, šéfa gan­gu, si zařa­dí na páté mís­to jako zla­tý hřeb pro­gra­mu.

Kill Bill je vyprá­věn v kapi­to­lách. Kapitoly na sebe chro­no­lo­gic­ky nena­va­zu­jí, ale jsou posklá­dá­ny s citem. Například na začát­ku zabi­je Nevěsta dvoj­ku ze své­ho sezna­mu, ale tepr­ve potom se dozví­me, co se vůbec sta­lo na začát­ku. Ve chví­li, kdy se sezná­mí­me s O-Ren, jed­nou ze čle­nek koman­da, může­me v kapi­to­le násle­du­jí­cí sle­do­vat ani­mo­va­ný pří­běh z její­ho dět­ství.

V Kill Bill se setká­te s kla­sic­ký­mi Tarantinovským humo­rem. Protože se jed­ná o akč­ní film, nalez­ne­me jich v celém fil­mu méně než tře­ba v Gaunerech. Přesto bych scé­ny jako úvod­ní sou­boj Nevěsty s Vernitou Green, udá­los­ti z nemoc­nič­ní­ho poko­je nebo nešťast­ný pro­slov pana Tanaky ozna­čil za bri­lant­ní.

Tarantino si také hra­je s barva­mi. Působivé jsou scé­ny, kdy se šer­mu­jí jen silu­e­ty na mod­rém poza­dí nebo kdy, v době nej­vět­ších jatek, pře­jde obraz barev­ný do čer­no­bí­lé­ho. Nejefektnější scé­nou pro mě byla závě­reč­ná bitva v japon­ské zahra­dě pokry­té sně­hem. O-Ren nastu­pu­je k sou­bo­ji v bílém hábi­tu a Nevěsta pro­ti ní ve žlu­té kom­bi­né­ze pokry­té krví. A abych dokon­čil výčet plu­sů: kame­ra je skvě­lá, cho­re­o­gra­fie bojo­vých scén výbor­ná a hud­ba? Vždy přes­ně dokres­lu­je to, co se děje na plát­ně.

Můžete mož­ná namít­nout, že ve fil­mu krev stří­ká prou­dem a že usek­nu­té kon­če­ti­ny a hla­vy líta­jí vzdu­chem na všech­ny stra­ny. Ano, to je fakt. A taky asi stě­ží uvě­ří­te, že někdo bude žít i když z něho vystřík­ne asi tak 20 lit­rů krve a že hlav­ní hrdin­ku pus­tí na palu­bu leta­dla se svým samu­raj­ským mečem, že ano. Ale (jest­li teda oprav­du neomdlí­vá­te při pohle­du na krev) zkus­te se na to všech­no podí­vat s nad­hle­dem. Tolik nási­lí je už spí­še k smí­chu a když se k tomu při­čtou ješ­tě výše uve­de­né plu­sy, je film skvě­lou podí­va­nou. Koneckonců, mís­to krve stej­ně Tarantino pou­žil ředě­ný kečup a her­cům taky nebyl zkři­ven ani vlá­sek.

Kill Bill měl být pod­le vyjá­d­ře­ní samot­né­ho Quentina Tarantina nej­lep­ším fil­mem všech dob. To je samo­zřej­mě vel­ko­hubé pro­hlá­še­ní. Počkejme si do 4. břez­na na to, co reži­sér vymys­lel pro dru­hou polo­vi­nu. Když zhod­no­tím prv­ní díl, jsem pře­svěd­čen, že pro někte­ré fil­mo­vé divá­ky může být Kill Bill 1 vrcho­lem letoš­ní­ho roku. Pro mě je to mini­mál­ně pří­jem­né osvě­že­ní letoš­ní­ho pod­zi­mu a prav­dě­po­dob­ně i nej­lep­ší Tarantinův film.

Recenze napsá­na: 10. 11. 2003

---