Království - Mnoho diváků stále podléhá mylnému dojmu, že zazní-li ve filmu výstřel, jedná se automaticky o akční žánr.

Málokterý film se vyhne podob­né­mu divác­ké­mu (ale i recen­zent­ské­mu) při­je­tí. Království bohu­žel nepat­ří mezi tyto oje­di­ně­lé výjim­ky. Ale - všech­no má svůj čas.

Příběh agen­ta FBI Ronalda Fleuryho, jenž ztra­til během jed­no­ho z tero­ris­tic­kých úto­ků v Saudské Arábii kole­gu a pří­te­le, a tak se roz­ho­dl poru­šit veš­ke­ré poli­tic­ké záka­zy, aby mohl s malým týmem odbor­ní­ků odces­to­vat na mís­to úto­ku kvů­li vlast­ní­mu vyšet­řo­vá­ní, sice není doku­men­tem v pra­vém smys­lu toho­to slo­va, ale vidi­tel­ně se o doku­men­tár­ní styl pokou­ší.

Odpuzují snad jenom mís­ty neši­kov­né meta­fo­ry a zby­teč­né hla­ze­ní po hla­vě v poku­su uklid­nit – „Všechny je zabi­je­me.“ Možná, že to fun­gu­je po strán­ce psy­cho­lo­gic­ké, ale záro­veň kazí záži­tek po strán­ce umě­lec­ké. Nakonec i akč­ní scé­na v duchu „my čty­ři pro­ti vám dva­ce­ti“ doku­men­tár­ní­mu sty­lu nesvěd­čí.

Nicméně pře­střel­ky jsou nato­če­né se zna­los­tí věci. Nabízejí vel­mi dobrou podí­va­nou. Každou sekun­du v těch­to scé­nách vyu­ží­vá reži­sér s maxi­mál­ním mož­ným pří­no­sem pro divá­ka – roz­tře­se­ná kame­ra (ale nerozostře­ný obraz), půso­bi­vé explo­ze, rych­lé honič­ky v autech, růz­né mode­ly zbra­ní v akci, pár desí­tek mrt­vol. Zároveň se pří­liš nena­ru­šu­je onen doku­men­tár­ní nádech.

Co z toho vyplý­vá? Skvělé dílo, což? Ne. Jelikož samot­nou pří­bě­ho­vou kostrou je zdlou­ha­vé vyšet­řo­vá­ní agen­tů FBI na cizím úze­mí. Slovo zdlou­ha­vé je nut­no zdů­raz­nit.

Milovníky akč­ní podí­va­né oče­ká­vá pas­tva pro oči prv­ních 10 a posled­ních 20 minut. Po zby­tek času se mohou nudit, pro­to­že mís­to děje, kte­rý odsý­pá, sle­du­jí kupy ana­ly­ti­ků s těž­ko zapa­ma­to­va­tel­ný­mi jmé­ny, kterak zkou­ší po malých kro­cích posu­no­vat děj.

Království se roz­hod­ně nezavdě­čí všem. První reak­ce na fórech se nes­ly ve zna­me­ní odmí­ta­vé­ho posto­je k tomu­to fil­mu. Mluvilo se o nepo­ve­de­ném vlas­te­nec­kém akč­ním fil­mu. Až poz­dě­ji se zača­ly obje­vo­vat i rozum­něj­ší postře­hy, kte­ré odha­lo­va­ly pra­vou pod­sta­tu díla. Pomineme-li mód­ní názo­ro­vé prou­dy (s ten­den­cí k rych­lým změ­nám), nut­no říct, že se film pove­dl. Málokdy je sní­mek nato­lik upřím­ný, pokud jde o zahra­nič­ní, ale i vnitř­ní poli­ti­ku té země, odkud pochá­zí.

Z nedáv­ných poči­nů se vyba­ví Odstřelovač (Shooter). Rovněž se dotý­kal poli­tic­kých otá­zek, ale dělal to vel­mi povrch­ně. Jak se od tako­vé­ho fil­mu oče­ká­va­lo, kon­čil „Happy Endem“. Zkrátka všich­ni zlí trpí v Pekle, zatím­co ti hod­ní (nehle­dě na počá­teč­ní nevý­ho­du) pře­kra­ču­jí potok suchou nohou.

V Království se tato fin­ta nepo­u­ží­vá, což při­dá­vá na rea­lis­tič­nos­ti.Happy End jako tako­vý chy­bí. Ano – zabi­li, ano – vrá­ti­li se. Doma nezní fan­fá­ry, nejsou vidět ani jása­jí­cí davy. Hrdiny při­ví­tá pou­ze šéf, kte­rý vysvět­lí, co a jak se má říkat během výsle­chu.

Takové to pros­tě je – život­ní rea­li­ta.

---

Photo © Universal Pictures

---

---