KVIFF 2019 – Třetí nálož dojmů z Karlových Varů, bilancování, vítězný Otec i vizionářská Naše doba

Letos bylo v Karlových Varech opro­ti loň­sku o pozná­ní méně lidí, tak­že fron­ty před sály byly mnoh­dy vidi­tel­ně krat­ší a na někte­rých před­sta­ve­ních sem tam dokon­ce zůstá­va­ly prázd­né sedač­ky. Také fil­mů bylo méně – letos „jen“ 177, zatím­co loni jich bylo 236 (nicmé­ně počet pro­jek­cí byl naštěs­tí i tak sko­ro stej­ný). Nově vypadlo let­ní kino, kte­ré měs­to Karlovy Vary plá­nu­je zru­šit. Kupodivu letos v pro­gra­mu chy­bě­ly nové fil­my Terrence Malicka, Xaviera Dolana či Fatiho Akina, před­sta­ve­né letos na fes­ti­va­lech v Cannes a Berlíně, a to přes­to, že tito tvůr­ci mají v Karlových Varech boha­tou his­to­rii své­ho půso­be­ní. I tak ale nabíd­ka pro­jek­cí číta­la vel­ké množ­ství zda­ři­lých sním­ků, jimž s pře­hle­dem kra­lu­je Parazit jako zda­le­ka nej­lep­ší film letoš­ních Varů (pod­le mě) a něko­lik dal­ších pozo­ru­hod­ných sním­ků, mezi něž se řadí i nový počin mexic­ké­ho reži­sé­ra Carlose Reygadase  Naše doba (o něm více níže).

V Hlavní sou­tě­ži vyhrál Velkou cenu – Křišťálový glo­bus bul­har­ský film Otec(o něm též níže), Zvláštní cenu poro­ty zís­kal němec­ký sní­mek Lara a Cena za režii puto­va­la k bel­gic­ké­mu tvůr­ci Timovi Mielantsovi za film Patrick. Herecké ceny obdr­že­li Corinna Harfouch za Larua Milan Ondrlík za slovensko-české dra­ma Budiž svět­lo. Zvláštní uzná­ní za film si vyslou­ži­la špa­něl­ská Srpnová mado­na a za herec­ký výkon mla­dá hereč­ka Antonia Giesen za roli v chilsko-francouzském fil­mu Muž budouc­nos­ti. V Soutěži Na východ od Západu zís­kal Velkou cenu rus­ký sní­mek Býk, Zvláštní cenu poro­ty obdr­žel ukra­jin­ský počin Mé tiché myš­len­ky. Nejlepším doku­men­tem se stal estonsko-lotyšský doku­ment Nesmrtelní, Zvláštní cena poro­ty ve stej­né kate­go­rii byla udě­le­na doku­men­tu Konfuciánský sen. Diváckou cenu dení­ku Právo udě­li­li hla­su­jí­cí divá­ci doku­men­tu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s živo­tem se prát (o němž také píši více níže).

A nyní již k fil­mům:

 

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

 

Chata (The Lodge) – Americký thriller s horo­ro­vý­mi prv­ky je situ­o­ván do pro­stor­né hor­ské cha­lu­py u zamrz­lé­ho jeze­ra, kam vyra­zí strá­vit vánoč­ní svát­ky otec (Richard Armitage) se dvě­ma dět­mi a se svou novou mla­dou pří­tel­ky­ní (Riley Keough), jež byla před lety člen­kou jakési nábo­žen­ské sek­ty. Chladné vzta­hy mezi ní a dět­mi pak pro­jdou nároč­nou zkouš­kou ve chví­li, kdy otec musí na něko­lik dní pra­cov­ně odjet… Slibně roze­hra­ná psy­cho­lo­gic­ká his­tor­ka ode­hrá­va­jí­cí se na pome­zí sku­teč­nos­ti, snů a halu­ci­na­cí trpí poma­lým roz­jez­dem, po němž násle­du­je postup­ně gra­du­jí­cí hra s oče­ká­vá­ním, nav­na­zu­jí­cí na něja­ký úder­ný mysteriózní/hororový závěr. Finální rozuz­le­ní je však pře­kva­pi­vě raci­o­nál­ní a ukot­ve­né v rea­li­tě, čímž vrhá stín pochyb­nos­ti na čet­né náho­dy a neprav­dě­po­dob­né oka­mži­ky, k nimž v prů­bě­hu sním­ku došlo, a kte­ré jeho hrdi­nům hrá­ly do karet. Film roz­hod­ně zaujme atmo­sfé­rou, herec­ký­mi výko­ny a budo­vá­ním pochyb a nejis­to­ty, jeho poin­ta však není dosta­teč­ně uspo­ko­ji­vá, aby vykou­pi­la to čeká­ní na ni. (60%)

Synové Dánska (Danmarks sønner) – Dánský film věnu­jí­cí se spo­le­čen­ské situ­a­ci v Dánsku, kde po sérii tero­ris­tic­kých úto­ků zís­ká­vá v nad­chá­ze­jí­cích vol­bách masiv­ní pod­po­ru stra­na sli­bu­jí­cí vyhoš­ťo­vá­ní imi­gran­tů a etnic­kých men­šin ze země, v důsled­ku čehož dochá­zí ke dvo­jí radi­ka­li­za­ci – zapr­vé se začí­na­jí hla­si­tě­ji ozý­vat dán­ští pra­vi­co­ví extré­mis­té, jimž tato poli­ti­ka maxi­mál­ně vyho­vu­je, a zadru­hé na ně rea­gu­jí při­stě­ho­va­lec­ké sku­pi­ny, jež doplá­ce­jí na jed­ná­ní tero­ris­tů, s nimiž nema­jí nic spo­leč­né­ho. Ambiciózní a spo­le­čen­sky anga­žo­va­ný sní­mek pojed­ná­va­jí­cí o tom, že pří­sluš­ní­ci urči­tých etnik by se nemě­li str­kat do jed­no­ho pyt­le a že kaž­dé násil­né řeše­ní vyplo­dí jen dal­ší nási­lí navíc, začí­ná jako dra­ma o mla­dí­ko­vi, jenž se ve sna­ze ochrá­nit svou rodi­nu při­dá ke sku­pi­ně arab­ských extre­mis­tů, a pokra­ču­je jako poli­tic­ký thriller o stra­chu a nená­vis­ti ve spo­leč­nos­ti a o opor­tu­nis­tic­kých poli­ti­cích, kte­ří obo­jí­ho popu­lis­tic­ky zne­u­ží­va­jí ve svůj pro­spěch. Ideově aktu­ál­ní sní­mek lze pochvá­lit za prá­ci s důle­ži­tým námě­tem a přes­ně míře­ným posel­stvím, cel­ko­vě jej však srá­ží prů­měr­ná režie, pří­liš pozvol­né tem­po a nedo­sta­teč­ně vta­hu­jí­cí a zjed­no­du­še­ná rea­li­za­ce. (60%)