Le Far West

„Dětství… Kdo může říct, kdy vlast­ně kon­čí? Kdo může říct, kdy vlast­ně začí­ná?“

Postupně se roz­růs­ta­jí­cí par­ta sníl­ků hle­dá svůj Divoký Západ. A niko­mu z nich neva­dí, že své Paradise City nalé­za­jí v Belgii. Svatba, pohřeb, nález zla­ta v uhel­ném dole, boře­ní zdí dote­kem – to vše mohou ti, kte­ří si ucho­va­li dět­ské sny a fan­ta­zii. (srv. CSFD)

Jacques Brel prý v dět­ství věřil na víly a na kon­ci živo­ta hle­dal Boha v obla­cích. Hlavní posta­va, jíž pro­půj­čil svou tvář i jmé­no, sto­jí někde mezi tím. Muž se srd­cem plným ide­á­lů, kte­rý pova­žu­je dospě­lost za dezer­ci, Don Quijote, kte­ré­ho sebe­vět­ší mlýn neod­ra­dí, sní­lek s pev­ným roz­hod­nu­tím nalézt „Ztracené údo­lí své­ho dět­ství“ – pokud ho vůbec kdy opus­til. Poetická, humor­ná, bláz­ni­vá i tra­gic­ká pohád­ka o tom, jak vyso­ký pis­tol­ník v čer­ném ke své­mu snu (snad) nako­nec došel.

Le Far West je fil­mem Jacquese Brela a jeho přá­tel. V epi­zod­ních rolích je vidět mno­ho zná­mých tvá­ři fran­couz­ské­ho fil­mu, kte­ří se zúčast­ni­li bez náro­ku na před­ní mís­ta na pla­ká­tech. Brel byl spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře a hud­by, stál za kame­rou i před kame­rou, a popsat ten­to film je stej­ně slo­ži­té jako pokou­šet se pře­klá­dat jeho pís­ně.

V úvod­ní titul­ko­vé sek­ven­ci létá kame­ra nad Jaquesem, kte­rý dlou­hým kro­kem krá­čí pus­tou plá­ní. K tomu zní slo­va pís­ně J’arrive!, kte­rá napo­ví­dá, že o sto­pro­cent­ní kome­dii nepů­jde.

„Už jdu! Už jdu! Ale rád bych ješ­tě napo­sle­dy chy­til lás­ku, jako se chy­tá vlak…“

V prv­ní scé­ně se s ním pak setká­vá­me upro­střed měs­ta, prá­vě když se sezna­mu­je s Gabrielem, trap­pe­rem s image dob­ro­dru­ha Davy Crocketta, jehož snem je zla­tá žíla. Postupně se k nim při­dá­va­jí dal­ší podiv­né posta­vy a nesou­ro­dá sku­pi­na putu­je po kra­ji smě­rem k Far Westu, mís­tu, do kte­ré­ho si kaž­dý pro­jek­tu­je své nadě­je. Jacques je vede a za pocho­du se vyrov­ná­vá se zjiš­tě­ním, že neši­kov­ný kou­zel­ník, kte­ré­mu po zpac­ka­ném tri­ku daro­val krev, mu pře­dal schop­nost bořit zdi. Svůj Far West přá­te­lé nako­nec najdou, a v opuš­tě­ném uhel­ném dole si vybu­du­jí Paradise City, posled­ní enklá­vu Divokého Západu upro­střed Belgie. Jejich hry ale neče­ka­ně zkom­pli­ku­je vpád zlých Indiánů, nález zla­ta a zásah svět­ské moci, kte­rá se zmoc­ní Jacquese a ozna­čí jej za nebez­peč­né­ho bláz­na.

„Můj otec sní­val o zla­tě. A když ho pak našel, jeho sen v něm vychla­dl…“

Na pří­bě­hu je znát vliv tvor­by Luise Buñuela (pohr­dá­ní tra­dič­ní­mi hod­no­ta­mi, kri­ti­ka bur­žo­a­zie, vlád­nou­cí tří­dy, církve…) i reži­sé­ra Claudea Lelouche (pře­le­ty kame­ry, pro­pra­co­va­né detail­ní zábě­ry; sám Lelouche si ve fil­mu zahrál epi­zod­ní roli psy­chi­at­ra), a mezi řád­ky je čitel­né Brelovo věč­né téma pomí­ji­vos­ti času a smr­ti, kte­rá se k němu v té době už poma­lu při­bli­žo­va­la.

Le Far West vlast­ně ani není film, ale kame­rou zazna­me­na­né bláz­ni­vé dová­dě­ní dospě­lých, kte­ří neztra­ti­li schop­nost snít a odva­hu si hrát. A člo­věk by si vlast­ně rád šel hrát s nimi, kdy­by ho ke dnu sluš­né­ho a raci­o­nál­ní­ho živo­ta nepou­ta­la kot­va kon­ven­cí a ilu­ze důstoj­nos­ti. Jedinou pod­mín­kou je při­stou­pit na pra­vi­dla téhle absurd­ní podí­va­né, jen tak lze pocho­pit její spe­ci­fic­ký humor a pood­krýt její poe­ti­ku. Nechybí pano­ra­ma­tic­ké zábě­ry ani cit­li­vé momen­ty, ve kte­rých se mezi Jacquesem a ochr­nu­lou taneč­ni­cí Linou rodí lás­ka; ve dru­hé čás­ti hra ustou­pí dra­ma­tic­ké kon­fron­ta­ci s dospě­lý­mi a moc­ný­mi toho­to svě­ta a bizar­nost a sym­bo­li­ka někte­rých výje­vů dosáh­ne až coc­te­au­ov­ské úrov­ně. Nebudu a nechci zkou­mat, co měl při jejich psa­ní Brel přes­ně na mys­li, pro­to­že pro pub­li­kum není důle­ži­tý zdroj uměl­co­vy inspi­ra­ce, ale jen umě­ní samot­né. A někte­ré zdro­je si zaslou­ží sou­kro­mí. Že však Jacques Brel pří­běh posta­vil na svém sku­teč­ném dět­ském snu, potvr­dil i v jed­nom z nepo­čet­ných inter­view: „V pís­ních o dět­ství se čas­to zmi­ňu­ji o zaslí­be­ném Divokém Západu, pro­to­že jako malý kluk jsem ho nikdy neměl. Ukradli mi ho ve chví­li, kdy o něm zača­li mlu­vit, kdy mi ho zača­li sli­bo­vat. (…) Dnes už vím, že nejsou jenom dob­ří na jed­né stra­ně a zlí na stra­ně dru­hé – lidé jsou chví­li Indiány a chví­li Buffalo Billy.“ Postava Jaquese pak pří­mo odka­zu­je na Brelova oblí­be­né­ho Dona Quijota. „Mám rád dob­ro­dru­hy, a hlav­ně ty, kte­ří jdou až na konec své nadě­je.“

Pochybuji, že by Le Far West doká­zal oslo­vit šir­ší spek­trum pub­li­ka a mož­ná ani tvůr­ci tuto ambi­ci nemě­li. Je snad­né jeho pří­běh ozna­čit za naiv­ní a nesmy­sl­ný a posta­vy s „pře­té­ka­jí­cí­mi srd­ci a prázd­nou mys­lí“ za cvo­ky. Člověk se tak ale při­pra­ví o jedi­neč­nou věc, kte­rou film při­ná­ší, a tou je – jak kdo­si výstiž­ně vyjá­d­řil – pohla­ze­ní po duši. Co si v dneš­ní době víc přát?

„Už jdu! Už jdu! Nejsi to ty, kdo jde brzy. To já jdu poz­dě… Ale copak jsem někdy dělal něco jiné­ho, než šel k tobě…?“

P. S.: Snímek prak­tic­ky není mož­né v sou­čas­né době (legál­ně) sehnat. Komu by se to ale poda­ři­lo, tomu jsou k dis­po­zi­ci čes­ké titul­ky by Vesper. 🙂

---

Komedie/Drama

Belgie/Francie 1973

Režie: Jacques Brel

Hudba: Jacques Brel a François Rauber

Hrají: Jacques Brel, Danièle Evenou, Gabriel Jabbour, Véronique Mucret, Lino Ventura, Claude Lelouch, Michel Piccoli, Charles Gérard, François Cadet, Amédée, Juliette Gréco

---

 © International Film Company (IFC), Les Films 13