(zatím nehodnoceno)
Loading...Nejočekávanější ruský román roku 2016, jež má na přebalu obrázek od kultovního umělce Michaila Shemyakina, který vytvořil speciálně pro tuto knihu.
Okouzlovalo mě samo slovo Aviatik. Jeho zvuk v sobě spojoval krásu letu a řev motoru, svobodu a sílu. Bylo to překrásné slovo. Později se objevil „letec“, které prý vymyslel Chlebnikov. Slovo to není špatné, ale jaksi okleštěné: jako by v něm bylo cosi z vrabce. Aviatik je ale krásný velký pták. A takovým ptákem bych chtěl být já Aviatik Platonov.
Hrdinou tohoto znamenitého románu je muž, jež se jednoho dne z ničeho nic probudí na nemocničním lůžku a trpí absolutní ztrátou paměti. Neví, kdo je, kým byl, jak se jmenuje, kde je.
Nic si nepamatuje, jen drobné a nesmyslné maličkosti, na určité události si vůbec nevzpomíná. Postupně se rozpomíná na kusé vzpomínky, jež se snaží zálohovat a znovu nahrávat do paměti; a ostatní se mu postupně začíná zobrazovat tj. St. Petersburg na počátku dvacátého století, jeho dětství, léta na vysoké škole, zapomenuté vůně a zvuky dávné doby.
Proč si vybavuje vše spojené s dávnou minulostí a historii z počátku dvacátého století, když se momentálně píše rok 1999? Na rozpomínání není ale sám, ale pomáhá mu doktor Geiger. Ale co je to za záhadný ústav, kde pobývá, a ve kterém je pouze jeden lékař, jedna zdravotní sestra a jeden jediný pacient?
Náš Innokentij Petrovič Platonov se postupně dozvídá, že byl po velmi dlouhou dobu v bezvědomí, a že za tuto dobu došlo ve světě k velkému množství změn. Na tyto změny je postupně lékařem připravován, seznamován a dávkován po malých částech.
Platonov se má pro změnu snažit si vzpomenout na vše, co se s ním dělo, a nakonec jejich společným úkolem je tyto dva cíle propojit v jeden, pokud možno jakkoliv bezbolestně. Lékař mu proto malinko napovídá, podává mu sice drobné indicie, ale nikdy mu nic naplno neprozradí, a možná i tak trochu zkouší a trénuje mysl Platonova, aby se opět vrátil do střehu a do dávno zaběhnutých kolejí....
„Vaše vědomí je jako žaludek po velkém hladovění, kdybyste je přetížil, znamenalo by to jistou smrt...“
A pak se to jednoho dne stalo. Doktor Geiger donesl tužku, tlustý sešit a podložku na psaní...
„Všechno, co se během dne stane, zapisujte. Zapisujte si také všechno, na co si vzpomenete z minulosti. Něco z minulosti bych vám samozřejmě mohu připomenout, ale život se vší úplnosti se převyprávět nedá. Z vašeho života znám jenom základní fakta: kde jste žil, s kým jste se stýkal. Neznám ale běh vašich myšlenek, vaše pocity, rozumíte mi?“
A tak si pomalu začíná vše zapisovat a rozpomínat se i na věci a události, na které by možná raději zapomněl. Ze začátku to šlo hůře, ale pak si postupně vzpomínal na události-útržky ze svého života a my tak mohli být svědky toho, jak kousek po kousku skládá dohromady mozaiku svého života.
Zdá se mi, že lidé, kteří splnili své poslání, mají jednu zvláštnost: jsou málo závislé na okolí. Nezávislost samozřejmě není cílem, je tím, co pomáhá cíle dosáhnout. Člověk běží životem se slabou nadějí, že vzlétne, a všichni se na něho dívají útrpně v lepším případě s nedorozuměním. Když ale člověk vzlétne, oni všichni vypadají z výšky jako tečky.
Vždyť já se teď zabývám jenom tím, že hledám cestu k minulosti: jednou prostřednictvím vzpomínek, pak prostřednictvím hřbitova, kam odešli všichni mí soupotníci. Snažím se přiblížit k minulosti různými cestami, abych pochopil, co to vlastně je.
Minulost jsem měl i přes svým lidovým spánkem, nikdy ale nebylo tak izolované jako dnes. Nic z toho, až jsem si ze své minulosti vzpomněl, mě k ní nepřiblížilo. Připomíná teď useknutou a znovu přišitou ruku. Ta ruka se možná nijak hýbe, moje však už není.
Pondělí je těžký den... Další fráze z mé nebohé hlavy. Zajímalo by mě, kolik jich tam ještě je. Neexistují už ani lidé, ani události, slova však zůstala - tady jsou. Slova si mizí jako poslední, zejména ta napsaná.
Snad právě slova budou tou nitkou, za kterou se mi někdy podaří vytáhnout všechno, co se událo? Nejenom se mnou, ale všechno, co se událo vůbec. Těžký den...
Budu psát: na papíře je všechno spolehlivější, důvěryhodnější. Víš, ústní povídání se odplavuje z paměti, a to, co je napsáno, se nemění. A co je důležité, je možné to pročítat znovu.
Postupně se rozpomíná, kdo ve skutečnosti je, kde žil, na své přátelé, a hlavně na svojí první lásku Anastasiju. Pokusí se zjistit něco o jejím osudu a je docela zaskočen, že jeho láska ještě stále žije. Nyní ji je 93 let, jemu naopak kolem 30ti let biologického věku, a když se ti dva naposledy rozloučili, bylo jí 17 a jemu 23 let.
„Člověk si občas ve snu na něco vzpomene a nevěří, že je to pravda.“
Nad lůžkem umírající Anastasiji potkává její vnučku Nasťu, která jako by jí z oka vypadla, a vidí v ní Anastasiji, když byla ještě mladá. Aby Platoša neupustil od psaní tj. své terapie, musí všichni slíbit, že budou psát spolu s Platošou také svůj deník, tedy Nasťa i doktor Geiger. Díky tomu se nám dostává pohled ze tří úhlů pohledů, a zároveň můžeme se všemi třemi hrdiny spolu sdílet jejich radosti, starosti, pocity ale i možné obavy, sledovat jejich jednotlivé myšlenkové pochody.
V rukách tak nevědomky držíme tak trochu netradiční trojitý deník, jež díky svému obsahu je velmi zajímavý a jedinečný.
„Možná opravdu není, ale stávají se případy, kdy historie jako by dávala druhou šanci. Možná opravdu není, ale stávají se případy, kdy historie jako by dávala druhou šanci. Je to zopakování a zároveň neopakování toho, co bylo. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že mi byla pro život dána ještě jedna šance? Že jsem byl - pokud máme věci nazývat pravými jmény - vzkřísen? Že se Anastasija dožila pozdního setkání se mnou? Že jsem potkal Nasťu, kterou miluji a která miluje mě? Copak to jsou prostě jen jednotlivé události, nebo navíc ještě - náhody? Samozřejmě že ne. Já i Nasťa (a Anastasija) máme co do činění s kamínky jediné mozaiky, protože, když se množství náhod složí do jednoho společného obrazu, stává se z toho - zákonitost.
Kdyby člověk neměl žádné slabosti, nebylo by to snad ani lidské, a byla by to asi pohádka. Ale ne vždycky vyprávění končí šťastným koncem, a vždycky je tu nějaká ta zápletka, která dokonale zamává se svými hrdiny a jejich osudy.
I Platoša začal pociťovat své slabosti, jež nemohl nijak svojí vlastní vůlí ovlivnit....a když se zjistilo, že se pokus zas až tak nepovedl, a začíná se TO něco krůček po krůčku kazit, nebyl by to Platoša, který by díky své statečnosti nemyslel v prvé řadě na své nejbližší a na to, jak jim co nejlépe zajistit budoucnost, až tu nebude, a dokonale je připravit na tuhle situaci...
Jeho posledním přáním bylo vydělat co nejvíce pro svoji ženu a svoji nenarozenou dceru. Řekl, že když on sám nemá budoucnost, chce zabezpečit budoucnost svých blízkých. A tohle mi je na hlavním hrdinovi velmi sympatické, že nepodléhá beznaději, vzteku, zoufalství, smutku, a i když je vnitřně se svým osudem smířen, nepodléhá nepřízni svého osudu a za každou cenu se snaží ještě postarat o ty, co tolik miluje.
Moc dobře si byl vědom toho, že už nebude svědkem toho, co se s jeho rodinou bude dít dál.....
„Co to pořád píšete?“
„Popisuji předměty, pocity. Lidi. Píšu teď každý den v naději, že je uchráním před zapomněním.“
„Boží svět je příliš velký na to, aby v tom člověk mohl počítat s úspěchem.“
„Víte, kdyby každý popsal svoji částečku tohoto světa, třebaže nepatrnou.... I když, proč vlastně nepatrnou? Vždyť vždycky se najde někdo, jehož obzor je dostatečně široký.“
„Například?“
„Například letec.“
(Rozhovor v letadle)
Strhující román, jež člověka vede k zamyšlení, kam až je člověk schopen zajít v experimentech s lidmi, co všechno je schopen tomu obětovat a čeho všeho se vzdát.
Možná i tak trochu poukazuje na morální kodex, jež bychom v některých případech neměli za žádnou cenu překročit a nehrát si na nadčlověka, který dokáže vzdorovat nejen přírodě, ale hlavně času.
Kniha je napsána srozumitelně a velmi rychle vtáhne čtenáře do svého děje. Díky tomu, že do první poloviny knihy nemáme vůbec tušení, co se hlavnímu hrdinovi ve skutečnosti stalo, a dost dlouho tápeme nad tím, kdo vlastně je, odkud se objevil, a proč nesedí aktuální doba se vzpomínkami pomalu do minulého století, o to víc toužíme tuto skrytou pravdu odhalit.
Spolu s hlavním hrdinou se vydáváme na dlouhou cestu za indiciemi, jež společnými silami skládáme dohromady jako puzzle, a možná i proto, nás tento příběh více strhává ke čtení, a o to více vtahuje do samotného děje příběhu.
Čtenář tak touží nejprve poodhalit minulost hrdiny, kdo je a odkud pochází; a v druhé půlce knihy naopak touží poznat a dočíst se o tom, jak nakonec náš „letec“ naloží se svým vlastním životem, se svojí druhou šancí na život, a zda podlehne nebo nepodlehne vlivem nepříznivých okolností osudu a bude bojovat....
LETEC
Text: Jevgenij Germanovič Vodolazkin
Překlad: Zdeňka Vychodilová
Vydalo nakladatelství Dobrovský s.r.o.
Rok vydání: 2018
ISBN 978-80-7390-707-5
Nejnovější komentáře