LETEC – brilantní příběh o jednom lidském experimentu, jež se zas až tak nepovedl…

Nejočekávanější rus­ký román roku 2016, jež má na pře­ba­lu obrá­zek od kul­tov­ní­ho uměl­ce Michaila Shemyakina, kte­rý vytvo­řil spe­ci­ál­ně pro tuto kni­hu.

Okouzlovalo mě samo slo­vo Aviatik. Jeho zvuk v sobě spo­jo­val krá­su letu a řev moto­ru, svo­bo­du a sílu. Bylo to pře­krás­né slo­vo. Později se obje­vil „letec“, kte­ré prý vymys­lel Chlebnikov. Slovo to není špat­né, ale jak­si okleš­tě­né: jako by v něm bylo cosi z vrab­ce. Aviatik je ale krás­ný vel­ký pták. A tako­vým ptá­kem bych chtěl být já Aviatik Platonov.

Hrdinou toho­to zna­me­ni­té­ho romá­nu je muž, jež se jed­no­ho dne z niče­ho nic pro­bu­dí na nemoc­nič­ním lůž­ku a trpí abso­lut­ní ztrá­tou pamě­ti. Neví, kdo je, kým byl, jak se jme­nu­je, kde je.

Nic si nepa­ma­tu­je, jen drob­né a nesmy­sl­né malič­kos­ti, na urči­té udá­los­ti si vůbec nevzpo­mí­ná. Postupně se roz­po­mí­ná na kusé vzpo­mín­ky, jež se sna­ží zálo­ho­vat a zno­vu nahrá­vat do pamě­ti; a ostat­ní se mu postup­ně začí­ná zob­ra­zo­vat tj. St. Petersburg na počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, jeho dět­ství, léta na vyso­ké ško­le, zapo­me­nu­té vůně a zvu­ky dáv­né doby.

Proč si vyba­vu­je vše spo­je­né s dáv­nou minu­los­tí a his­to­rii z počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, když se momen­tál­ně píše rok 1999? Na roz­po­mí­ná­ní není ale sám, ale pomá­há mu dok­tor Geiger. Ale co je to za záhad­ný ústav, kde pobý­vá, a ve kte­rém je pou­ze jeden lékař, jed­na zdra­vot­ní sest­ra a jeden jedi­ný paci­ent?

Náš Innokentij Petrovič Platonov se postup­ně dozví­dá, že byl po vel­mi dlou­hou dobu v bez­vě­do­mí, a že za tuto dobu došlo ve svě­tě k vel­ké­mu množ­ství změn. Na tyto změ­ny je postup­ně léka­řem při­pra­vo­ván, sezna­mo­ván a dáv­ko­ván po malých čás­tech.

Platonov se má pro změ­nu sna­žit si vzpo­me­nout na vše, co se s ním dělo, a nako­nec jejich spo­leč­ným úko­lem je tyto dva cíle pro­po­jit v jeden, pokud mož­no jak­ko­liv bezbo­lest­ně. Lékař mu pro­to malin­ko napo­ví­dá, podá­vá mu sice drob­né indi­cie, ale nikdy mu nic napl­no nepro­zra­dí, a mož­ná i tak tro­chu zkou­ší a tré­nu­je mysl Platonova, aby se opět vrá­til do stře­hu a do dáv­no zaběh­nu­tých kole­jí....

„Vaše vědo­mí je jako žalu­dek po vel­kém hla­do­vě­ní, kdy­bys­te je pře­tí­žil, zna­me­na­lo by to jis­tou smrt...“

A pak se to jed­no­ho dne sta­lo. Doktor Geiger done­sl tuž­ku, tlus­tý sešit a pod­lož­ku na psa­ní...

„Všechno, co se během dne sta­ne, zapi­suj­te. Zapisujte si také všech­no, na co si vzpo­me­ne­te z minu­los­ti. Něco z minu­los­ti bych vám samo­zřej­mě mohu při­po­me­nout, ale život se vší úpl­nos­ti se pře­vy­prá­vět nedá. Z vaše­ho živo­ta znám jenom základ­ní fak­ta: kde jste žil, s kým jste se stý­kal. Neznám ale běh vašich myš­le­nek, vaše poci­ty, rozu­mí­te mi?“

A tak si poma­lu začí­ná vše zapi­so­vat a roz­po­mí­nat se i na věci a udá­los­ti, na kte­ré by mož­ná radě­ji zapo­mněl. Ze začát­ku to šlo hůře, ale pak si postup­ně vzpo­mí­nal na události-útržky ze své­ho živo­ta a my tak moh­li být svěd­ky toho, jak kou­sek po kous­ku sklá­dá dohro­ma­dy mozai­ku své­ho živo­ta.

Zdá se mi, že lidé, kte­ří spl­ni­li své poslá­ní, mají jed­nu zvlášt­nost: jsou málo závis­lé na oko­lí. Nezávislost samo­zřej­mě není cílem, je tím, co pomá­há cíle dosáh­nout. Člověk běží živo­tem se sla­bou nadě­jí, že vzlét­ne, a všich­ni se na něho díva­jí útrp­ně v lep­ším pří­pa­dě s nedo­ro­zu­mě­ním. Když ale člo­věk vzlét­ne, oni všich­ni vypa­da­jí z výš­ky jako teč­ky. 

Vždyť já se teď zabý­vám jenom tím, že hle­dám ces­tu k minu­los­ti: jed­nou pro­střed­nic­tvím vzpo­mí­nek, pak pro­střed­nic­tvím hřbi­to­va, kam ode­šli všich­ni mí soupot­ní­ci. Snažím se při­blí­žit k minu­los­ti růz­ný­mi cesta­mi, abych pocho­pil, co to vlast­ně je.

Minulost jsem měl i přes svým lido­vým spán­kem, nikdy ale neby­lo tak izo­lo­va­né jako dnes. Nic z toho, až jsem si ze své minu­los­ti vzpo­mněl, mě k ní nepři­blí­ži­lo. Připomíná teď usek­nu­tou a zno­vu při­ši­tou ruku. Ta ruka se mož­ná nijak hýbe, moje však už není.

Pondělí je těž­ký den... Další frá­ze z mé nebo­hé hla­vy. Zajímalo by mě, kolik jich tam ješ­tě je. Neexistují už ani lidé, ani udá­los­ti, slo­va však zůsta­la - tady jsou. Slova si mizí jako posled­ní, zejmé­na ta napsa­ná.

Snad prá­vě slo­va budou tou nit­kou, za kte­rou se mi někdy poda­ří vytáh­nout všech­no, co se udá­lo? Nejenom se mnou, ale všech­no, co se udá­lo vůbec. Těžký den...

Budu psát: na papí­ře je všech­no spo­leh­li­věj­ší, důvě­ry­hod­něj­ší. Víš, úst­ní poví­dá­ní se odpla­vu­je z pamě­ti, a to, co je napsá­no, se nemě­ní. A co je důle­ži­té, je mož­né to pro­čí­tat zno­vu.

Postupně se roz­po­mí­ná, kdo ve sku­teč­nos­ti je, kde žil, na své přá­te­lé, a hlav­ně na svo­jí prv­ní lás­ku Anastasiju. Pokusí se zjis­tit něco o jejím osu­du a je doce­la zasko­čen, že jeho lás­ka ješ­tě stá­le žije. Nyní ji je 93 let, jemu nao­pak kolem 30ti let bio­lo­gic­ké­ho věku, a když se ti dva napo­sle­dy roz­lou­či­li, bylo jí 17 a jemu 23 let.

„Člověk si občas ve snu na něco vzpo­me­ne a nevě­ří, že je to prav­da.“

Nad lůž­kem umí­ra­jí­cí Anastasiji potká­vá její vnuč­ku Nasťu, kte­rá jako by jí z oka vypadla, a vidí v ní Anastasiji, když byla ješ­tě mla­dá. Aby Platoša neu­pus­til od psa­ní tj. své tera­pie, musí všich­ni slí­bit, že budou psát spo­lu s Platošou také svůj deník, tedy Nasťa i dok­tor Geiger. Díky tomu se nám dostá­vá pohled ze tří úhlů pohle­dů, a záro­veň může­me se vše­mi tře­mi hrdi­ny spo­lu sdí­let jejich rados­ti, sta­ros­ti, poci­ty ale i mož­né oba­vy, sle­do­vat jejich jed­not­li­vé myš­len­ko­vé pocho­dy.

V rukách tak nevě­dom­ky drží­me tak tro­chu netra­dič­ní tro­ji­tý deník, jež díky své­mu obsa­hu je vel­mi zají­ma­vý a jedi­neč­ný.

„Možná oprav­du není, ale stá­va­jí se pří­pa­dy, kdy his­to­rie jako by dáva­la dru­hou šan­ci. Možná oprav­du není, ale stá­va­jí se pří­pa­dy, kdy his­to­rie jako by dáva­la dru­hou šan­ci. Je to zopa­ko­vá­ní a záro­veň neo­pa­ko­vá­ní toho, co bylo. Jak jinak by se dalo vysvět­lit, že mi byla pro život dána ješ­tě jed­na šan­ce? Že jsem byl - pokud máme věci nazý­vat pra­vý­mi jmé­ny - vzkří­sen? Že se Anastasija doži­la pozd­ní­ho setká­ní se mnou? Že jsem potkal Nasťu, kte­rou milu­ji a kte­rá milu­je mě? Copak to jsou pros­tě jen jed­not­li­vé udá­los­ti, nebo navíc ješ­tě - náho­dy? Samozřejmě že ne. Já i Nasťa (a Anastasija) máme co do čině­ní s kamín­ky jedi­né mozai­ky, pro­to­že, když se množ­ství náhod slo­ží do jed­no­ho spo­leč­né­ho obra­zu, stá­vá se z toho - záko­ni­tost.

Kdyby člo­věk neměl žád­né sla­bos­ti, neby­lo by to snad ani lid­ské, a byla by to asi pohád­ka. Ale ne vždyc­ky vyprá­vě­ní kon­čí šťast­ným kon­cem, a vždyc­ky je tu něja­ká ta záplet­ka, kte­rá doko­na­le zamá­vá se svý­mi hrdi­ny a jejich osu­dy.

I Platoša začal poci­ťo­vat své sla­bos­ti, jež nemohl nijak svo­jí vlast­ní vůlí ovlivnit....a když se zjis­ti­lo, že se pokus zas až tak nepo­ve­dl, a začí­ná se TO něco krů­ček po krůč­ku kazit, nebyl by to Platoša, kte­rý by díky své sta­teč­nos­ti nemys­lel v prvé řadě na své nej­bliž­ší a na to, jak jim co nej­lé­pe zajis­tit budouc­nost, až tu nebu­de, a doko­na­le je při­pra­vit na tuhle situ­a­ci...

Jeho posled­ním přá­ním bylo vydě­lat co nej­ví­ce pro svo­ji ženu a svo­ji nena­ro­ze­nou dce­ru. Řekl, že když on sám nemá budouc­nost, chce zabez­pe­čit budouc­nost svých blíz­kých. A tohle mi je na hlav­ním hrdi­no­vi vel­mi sym­pa­tic­ké, že nepod­lé­há bez­na­dě­ji, vzte­ku, zou­fal­ství, smut­ku, a i když je vnitř­ně se svým osu­dem smí­řen, nepod­lé­há nepří­z­ni své­ho osu­du a za kaž­dou cenu se sna­ží ješ­tě posta­rat o ty, co tolik milu­je.

Moc dob­ře si byl vědom toho, že už nebu­de svěd­kem toho, co se s jeho rodi­nou bude dít dál.....

„Co to pořád píše­te?“

„Popisuji před­mě­ty, poci­ty. Lidi. Píšu teď kaž­dý den v nadě­ji, že je uchrá­ním před zapo­mně­ním.“

„Boží svět je pří­liš vel­ký na to, aby v tom člo­věk mohl počí­tat s úspě­chem.“

„Víte, kdy­by kaž­dý popsal svo­ji čás­teč­ku toho­to  svě­ta, tře­ba­že nepa­tr­nou.... I když, proč vlast­ně nepa­tr­nou? Vždyť vždyc­ky se najde někdo, jehož obzor je dosta­teč­ně širo­ký.“

„Například?“

„Například letec.“

(Rozhovor v leta­dle)

Strhující román, jež člo­vě­ka vede k zamyš­le­ní, kam až je člo­věk scho­pen zajít v expe­ri­men­tech s lid­mi, co všech­no je scho­pen tomu obě­to­vat a čeho vše­ho se vzdát.

Možná i tak tro­chu pou­ka­zu­je na morál­ní kodex, jež bychom v někte­rých pří­pa­dech nemě­li za žád­nou cenu pře­kro­čit a nehrát si na nad­člo­vě­ka, kte­rý doká­že vzdo­ro­vat nejen pří­ro­dě, ale hlav­ně času.

Kniha je napsá­na sro­zu­mi­tel­ně a vel­mi rych­le vtáh­ne čte­ná­ře do své­ho děje. Díky tomu, že do prv­ní polo­vi­ny kni­hy nemá­me vůbec tuše­ní, co se hlav­ní­mu hrdi­no­vi ve sku­teč­nos­ti sta­lo, a dost dlou­ho tápe­me nad tím, kdo vlast­ně je, odkud se obje­vil, a proč nese­dí aktu­ál­ní doba se vzpo­mín­ka­mi poma­lu do minu­lé­ho sto­le­tí, o to víc tou­ží­me tuto skry­tou prav­du odha­lit.

Spolu s hlav­ním hrdi­nou se vydá­vá­me na dlou­hou ces­tu za indi­ci­e­mi, jež spo­leč­ný­mi sila­mi sklá­dá­me dohro­ma­dy jako puzzle, a mož­ná i pro­to, nás ten­to pří­běh více str­há­vá ke čte­ní, a o to více vta­hu­je do samot­né­ho děje pří­bě­hu.

Čtenář tak tou­ží nej­pr­ve pood­ha­lit minu­lost hrdi­ny, kdo je a odkud pochá­zí; a v dru­hé půl­ce kni­hy nao­pak tou­ží poznat a dočíst se o tom, jak nako­nec náš „letec“ nalo­ží se svým vlast­ním živo­tem, se svo­jí dru­hou šan­cí na život, a zda pod­leh­ne nebo nepod­leh­ne vli­vem nepří­z­ni­vých okol­nos­tí osu­du a bude bojo­vat....

LETEC
Text: Jevgenij Germanovič Vodolazkin
Překlad: Zdeňka Vychodilová
Vydalo nakla­da­tel­ství Dobrovský s.r.o.
Rok vydá­ní: 2018
ISBN 978-80-7390-707-5

---