Life is Strange

Doba, kdy se říka­lo, že počí­ta­čo­vé hry jsou nezra­lou zába­vou dětí a ado­lescen­tů je už dáv­no pryč. Generace zva­né X a Y dospě­ly a svůj koní­ček si mno­hy pře­ná­še­jí dále. Spolu s nimi „dospí­va­jí“ i ony hry. Samozřejmě i dnes se obje­vu­jí titu­ly, kte­ré jsou hloupé, plo­ché a člo­věk nad 20 je snad ani nemů­že správ­ně doce­nit, nicmé­ně výraz­ně pod­le mého názo­ru při­bý­vá těch, kte­ré se sna­ží půso­bit pro­myš­le­ně­ji, sofis­ti­ko­va­ně­ji a - omlou­vám se za to podiv­né slo­vo - dospě­le­ji.

A Life is Strange (dále LiS) mezi ně beze­spo­ru pat­ří.

Někdo by snad mohl namít­nout, že to v pod­sta­tě ani není hra. Přiznávám, že ke kla­sic­ké­mu hra­ní tam toho zase tak moc není (něko­lik adven­tur­ních háda­nek a hle­dá­ní správ­né ces­ty skr­ze roz­vět­ve­né kon­ver­za­ce postav), ale i tak se nebo­jím LiS ozna­čit za hru, a to dokon­ce za hru vel­mi poda­ře­nou. Svým kon­cep­tem tro­chu při­po­mí­ná tvor­bu Telltale Games (např. The Walking Dead), tedy komu sed­lo toto hra­ní, tak u LiS bude pod­le mě dost nad­šen...

... při­tom celý pří­běh začí­ná poměr­ně fád­ně. Pomineme-li počá­teč­ní noč­ní můru (kte­rá mi osob­ně evo­ko­va­la titul Alan Wake), tak brzy zjis­tí­te, že jste v těle čer­s­tvě 18leté ško­lač­ky Max, kte­rá žije cel­kem běž­ný život ame­ric­ké­ho stu­den­ta. Snaží se stu­do­vat foto­gra­fii (pou­ží­vá sta­rý pola­ro­id) a čelí kla­sic­kým nástra­hám své­ho živo­ta, jako je popu­la­ri­ta ve tří­dě, šika­na, apod. Nic extra výraz­né­ho. Tedy až na tako­vou drob­nost, kdy zjis­tí­te, že Max má schop­nost vrá­tit čas zpět, podí­vat se na výsle­dek své­ho jed­ná­ní a pod­le toho se roz­hod­nout co dál.

Tento roz­měr dává hře pří­mo geni­ál­ní záplet­ku a řeší tak ono oblí­be­né hráč­ské save/load dost ori­gi­nál­ním způ­so­bem. Ve hře jed­no­du­še nemů­že­te zemřít, pro­to­že v oka­mži­ku, kdy to sku­teč­ně hro­zí, tak s Max může­te vrá­tit čas a roz­hod­nout se jinak a zachrá­nit sebe, jiné, popř. celé měs­to. Ano, až tako­vé vol­by tu totiž hro­zí.

LiS pat­ří mezi ty hry, kde si více­mé­ně samy „šije­te na míru“ dal­ší pří­běh. Následky vašich roz­hod­nu­tí budou rámo­vat celý děj a bude na nich zále­žet kdo pře­ži­je, apod. Osobně si mys­lím, že tu roz­hod­nu­tí mají vět­ší váhu než tře­ba v The Walking Dead, nicmé­ně neče­kej­te, že pří­běh zce­la změ­ní­te. Spíše vybe­re­te ces­ty, kte­rý­mi se ke koneč­né­mu cíli dosta­ne­te (exis­tu­jí 2 kon­ce, z nichž ani jeden není úpl­ně opti­mis­tic­ký, ale tak už to bývá..., Life is Strange).

A že je roz­hod­ně co pozná­vat! Arcadia Bay (název měs­teč­ka, kde se děj ode­hrá­vá) totiž není jen tak něja­kým ospa­lým zapa­dá­ko­vem, ale po vzo­ru slav­né­ho Lynchova seri­á­lu Twin Peaks se zde skrý­vá mno­ho (někdy děsi­vých) tajem­ství, kte­rá jen čeka­jí na to, až je začne­te obje­vo­vat. Podivné vzta­hy mezi stu­den­ty, pohře­šo­va­ná dív­ka a zvlášt­ní pří­rod­ní jevy, to jsou ty potřeb­né dru­hy her­ní­ho koře­ní, kte­ré vás do hry vtáh­nou a jen tak nepus­tí pryč. Koncepcí to sku­teč­ně při­po­mí­ná seri­ál, pro­to­že LiS je epi­zo­dic­ká hra (má 5 čás­tí) a na začát­ku (krom prv­ní epi­zo­dy) se ozve ono obli­gát­ní „pre­vi­ous­ly on...“ Epizody jsou vyvá­že­né, vždy kon­čí něja­kým zají­ma­vým vyvr­cho­le­ním, kte­ré navna­dí na dal­ší část. Menší výtku bych měl jen k epi­zo­dě posled­ní, kte­rá mi při­šla tro­chu nepře­hled­ná a zma­te­ná

Krom zmi­ňo­va­né­ho Twin Peaks na mě z LiS tro­chu dých­la i zná­má Kingova kni­ha Carrie, hrát­ky s časem zase mohou při­po­me­nout film The Butterfly Effect, pozná­vá­ní oko­lí při­po­mí­ná hru Gone Home. Hra je navíc vel­mi vkus­ně orá­mo­vá­na i po zvu­ko­vé strán­ce, což se netý­ká jen skvě­lé­ho soun­d­trac­ku (kde figu­ru­jí sku­pi­ny jako např. Alt-J, Foals, apod.), ale i ozvu­če­ní obec­ně. Atmosféra ve sto­do­le a v „Dark Place“ (počkej­te až se tam dosta­ne­te) je i díky tomu vel­mi sil­ná.

Buď jak buď, za něja­kých cca 13 hodin her­ní­ho času tahle série sku­teč­ně pod­le mě sto­jí. Pokud se vám navíc vždy líbil Twin Peaks, tak není co řešit :-).