„Naprostý skvost, této knize propadla Gillian Andersonová,“ no, neberte to! Ale jaká je ve skutečnosti? Jak okouzlila mne? Vybrala jsem si ji především proto, že sdílím s hlavní hrdinkou některé životní okolnosti, tedy především nepříliš výdělečnou žurnalistickou činnost. To je pak skutečně lákavé podívat se do duše někomu, kdo miluje svou práci, ale... Popravdě, byla to skvostná kniha, nikoliv však příliš optimistická, ale z hlediska literárního rozhodně zajímavá. Autorka umí skvěle pracovat se slovy, s emocemi a dovede vás z jedné polohy nálady do druhé, ani nevíte jak. A překladatelce také palec nahoru, protože odvedla skvělou práci.
Zprvu rozhodně vtipná alá Betty McDonaldová. To snad musí být dcera té slavné drůbežářky. Trochu jsem u čtení uvažovala, jestli se někdy tento nadhledový vtip opravdu nepojí s těžkým osudem a depresivním naladěním někde uvnitř. Kdoví, možná ano: Možná nejvíc srandy má navrch sebe člověk právě ve chvíli, kdy si právě tou slupkou na povrchu potřebuje sám dobít baterky.
Martě je čerstvě čtyřicet. Tak trochu s ní oslavíme narozeniny a projdeme se rokem jejího života, ve kterém se toho docela dost změní.
Láska, rodina, duševní nemoc, to je dobrá kombinace, kterou slibuje anotace a kterou někdy umí sám život opravdu přinést, vše okořenit rozvodem..., a dá se říci, že jsem příběhu věřila. Nedělo se nic, u čeho bych si řekla, že to je kýč.
Někdy více, někdy méně, ale autorka naprosto přesně šla do noty těm, kteří jen náznakem zažili kousíček z těch trablů, které potkaly Martu. Ten veletoč v hlavě je už opravdu jen něco navíc a tady je klidně možné, že se právě tady čtenáři rozdělí na dvě poloviny.
Na ty, kterým vadí rozvláčnost příběhu a jeho konec jim přijde moc podivný…
Na ty, kteří milují čtení o všedním dnu, myšlenky, úvahy a nevadí jim, že v konci celého příběhu se noříme kdovíkam. Komu to celé přijde do noty, tak si naopak myslím, že konec příběhu chápe naprosto přesně. On je možná totiž spíše pocitový než realistický. Nebo ne...
Nakonec kdoví, co tím autorka zamýšlela. A i to se mi velmi líbí.
FANTAZIJNÍ KONCE?
Ale já si dokážu představit, že knihu dočtu do poloviny, dvou třetin a jdu spát. A v noci se mi zdá právě ta poslední třetina, KTEROU RÁNO OBJEVÍTE V POSLEDNÍ ČÁSTI KNIHY.
Precizní příběh (ne)zbytného života
Rozhodně je to vtipná kniha s hlubšími částmi, dává zamyslet se nad tím, co je v životě důležité. Jak moc nám psychiku umí rozhodit něco, co… co možná za rok už nebude mít vůbec žádný význam: Ti lidé, ty události, ty myšlenky. Proč se jim zabývat… jsme jim totiž ve skutečnosti úplně jedno.
Meg Masonová je skvělá a rozhodně bych si od ní ráda přečetla ještě něco jiného: Snad pro to, abych zjistila, jak to umí s dějovými linkami a jestli tato prazvláštnost byla jedinečností, nebo něčím pro ni charakteristickým.
KNIHA je vhodná pro čtenáře, který má chuť číst pomalu, přemýšlet a zůstávat se svou hrdinkou i po zaklapnutí knihy. Je tam tolik možností a možná i tolik…myšlenek pro každého, kdo jen zdánlivě tuší, čím Marta prochází. Trýzeň a touha – trefnější ten název být nemohl.
Ukázka (ano, až takto syrové to je!):
„Když hluk ještě více zesílil, měla jsem pocit – jako vždycky - , jako by se mi na lebku stále zvyšoval tlak, jako by mi dovnitř někdo pumpoval vzduch a pumpoval a pumpoval, dokud nebyla tvrdá jako pneumatika, ale vzduch se dál a dál tlačí dovnitř a začíná to tak hrozně bolet, ten žhavý nůž migrény, že brečíte a představujete si, jak se prasklinka v tvrdé kosti stává trhlinou, a pak se vzduch konečně vytlačí ven a následuje únava od bolesti. Jste strachem bez sebe. Budete zvracet. Vaše plíce se zavírají. Místnost se pohybuje. Každou chvíli se stane něco hrozného. Už je to v místnosti. Běhá vám z toho mráz po zádech. Čekáte, čekáte, čekáte, a pak se to nestane. Ta věc už opustila místnost a nechala vás tam.“
Argo, 2023
Meg Masonová, přeložila Michaela Ritter Konárková
