Miloš Václav Kratochvíl - Komediant (1962)

Třicetiletá vál­ka si jako běs­ní­cí saň bere obě­ti na živo­tech. Bída, nási­lí a boj o holou exis­ten­ci vlád­nou svě­tu. I v tom­to svě­tě se však pro­tlou­ka­jí příšluš­ní­ci bohy­ně Thálie - padel­ní her­ci, kte­ří ale mají do těch dneš­ních na míle dale­ko. Skupinka němec­kých kome­di­an­tů magis­t­ra Fortunata náho­dou nara­zí na zemdle­né­ho čes­ké­ho zběhlé­ho stu­den­ta Vavřince a pomů­že mu se zota­ve­ním. Vavřinec je ide­a­lis­tic­ký mlá­de­nec, tak nepa­t­ří­cí do této trud­né doby. V kap­se má ale zbraň z řádu těch nej­sil­něj­ších - opis hry Romeo a Julie.

To je zhru­ba základ­ní záplet­ka zná­mé Kratochvílovi kni­hy. Kratochvíl byl poměr­ně plod­ný a zná­mý autor, kte­rý se věno­val zejmé­na his­to­ric­kým téma­tům (tře­ba husit­ství, což bylo konec­kon­ců i inspi­ra­cí pro zná­mé fil­my O. Vávry, ke kte­rým pan Kratochvíl napsal scé­ná­ře). S minu­los­tí se tedy umí popa­so­vat cel­kem dob­ře, neo­če­ká­vej­me něja­ké ultra rea­lis­tic­ké líče­ní oněch dob, ale spí­še lehce roman­tic­ky zasně­né poví­dá­ní, kte­ré se tu a tam nebrá­ní tvr­dé pří­tom­nos­ti těž­kých časů. Není to tedy žád­ný Jirásek (díky­bo­hu!), ale Körner také ne.

Kniha není dlou­há, spí­še než o román se jed­ná o nove­lu, nicmé­ně v pamě­ti utkví díky svým sil­ným momen­tům, jako jsou tře­ba poku­sy hrát nevzdě­la­né­mu pub­li­ku Shakespearovu kla­si­ku, či kru­tý konec někte­rých postav. Kniha je zejmé­na po psy­cho­lo­gic­ké strán­ce napsá­na vel­mi dob­ře. Nabízí také něko­lik otá­zek, z nichž nej­ví­ce moji hla­vu asi zaměst­na­la tato: doká­že umě­ní změ­nit člo­vě­ka k lep­ší­mu?

Doufám, že ano...