Dámy a pánové, Daniel Orálek je magor... Ne tedy ten klasický, ale takový, kterého je třeba za jeho jinakost jednoduše obpovat. I slovo „magor“ tak může mít pozitivní konotaci :).
Krom toho je rovněž ultramaratoncem, což znamená, že běhá trasy nad 50, ale ještě lépe nad 100 km. To je pro mě věc dost nepochopitelná, neboť sám se svými běžeckými výkony končím u 1/2 maratonu (= 21 km a nějaké drobné). Kniha je však velmi dobře napsaná a má tak co říct i lidem, kteří se na ultra závody dívají raději pěkně z povzdálí.
Možná znáte publikace „Born to run“, apod. Tedy knihy o běhání, v nichž autoři nějakým způsobem líčí své začátky a pokračují přes první výzvy až k výzvám největším. Obvykle to je celkem čtivé (zejména pokud se o tento sport zajímáte). Můj dlouhý běh je takovou českou odpovědí na vlnu podobných knih ze zahraničí. Dokonce si troufnu říci, že odpovědí velmi zdařilou, která mnoho zahraničních běžeckých knížek převyšuje minimálně stejně, jako Orálek většinu svých soupeřů.
Nejzajímavější mi přišel začátek knihy, kde Orálek vypráví o svých začátcích (zkoušel to s fotbalem, ale tam prý „neměl talent“, ani ve škole v běhu moc neexceloval, neboť tam zase kraloval spolužák, který si tehdy dopřával inhalování nikotinu - docela by mě zajímalo, jak poté skončil :)). Popis běhu na 17. listopad roku 1990 prostě také nemá chybu (skutečně doporučuji k přečtení!). Velmi zajímavou kapitolou je i ta mapující legendární Spartathlon, to je ve zkratce běh mezi Spartou a Aténami čítající...ehm.. 246 km, což Orálek pokořil cca za 26 hodin souvislého běhu.
Hledat své limity, těšit se z pohybu, poznávat nová místa a nové - podobně naladěné - lidi jsou těmi základními palivy mnoha ultramaratonců. Jsou to představitelé sportu, kam všemocná sportovní komerce ještě moc nepronikla. Daniel Orálek patří mezi ty nejlepší z nich a není lepší způsob jak se o tomto pozoruhodném českém sportovci dozvědět více než si přečíst tuto báječnou knihu.
