Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Úspěchem filmu může být kromě jeho estetické, zábavní nebo relaxační funkce také vyvolání paranoidního chování v důsledku jeho sledování. To se stalo například v případě Čelistí Stevena Spielberga. Dost možná na to aspiruje i film Stevena Soderbergha. Nákaza ukazuje jak snadné je v dnešním propojeném světě přenést smrtící virus z jednoho konce světa na druhý. Jak se ze dvou obětí stanou miliony nakažených a následně mrtvých lidí zabalených do plastikových nepropustných obalů. Zároveň však upozorňuje, že větší škodu než samotný virus, proti kterému lze v ideálním případě nalézt vakcínu, může způsobit panika. Panika šířící se mezi lidmi ještě rychleji, a na kterou žádná vakcína nezabírá.
Seznamte se, virus
Steven Soderbergh rád točí filmy po svém a vypadá to, že je mu jedno, jak na ně bude divák reagovat. Před dvěma lety vyvolala jeho Dívka na přání, kde hlavní roli ztvárnila bývalá pornoherečka Sasha Grey, vášnivé diskuse, jestli je zapotřebí převádět na filmová plátna příběh luxusní call girl. Podle Soderbergha to potřeba je, protože jemu nešlo o samotnou call girl. Spíše chtěl vystihnout stav současného světa. Jeho vykořenění, prázdnotu, kterou se snažíme zaplnit laciným konzumem.
V případě jeho nového filmu Nákaza, je samotný děj zase jen zástěrkou. V Nákaze ukazuje Soderbergh zcela jednoduchý příběh, zcela stroze. Nechává své postavy umírat. Tím, že téměř v prvním záběru zemře hlavní postava nám dává najevo, že jde o něco velkého. A že se to může týkat kohokoli z nás.
Znovu se setkáváme s odcizením. Divák je celou dobu chladný vzdálený pozorovatel, kterého ale místy nepříjemně zamrazí. Protože to, co se děje na plátně se může za rok, za měsíc, za týden dít i nám. Hrozba globální katastrofy nad námi visí už nějakou dobu. Bude to smrtící virus, který zapříčiní úmrtí stovek milionů lidí?
Příběh je bohužel největší slabinou filmu. Je až příliš strohý a jednoduchý. Mnoho scén se odehrává bez vysvětlování, které by ale bylo namístě. Pouhé pozorování lidí jak si v uzavřené laboratoři „hrají“ se zkumavkami nestačí. V tomto směru je Nákaza až příliš obecná.
Do kontrastu s tím se dostává zapálený blogger Alan Krumwiede, který mimo jiné prorokuje smrt tištěným médiím (což je trend, ke kterému nejspíše opravdu směřujeme), ale mnohem více je slyšet jeho pochybovačný hlas ohledně informací, které se dostávají na veřejnost skrz oficiální kanály.
Chyť se čeho můžeš
Divák, který půjde do kina na film kvůli jeho obsazení, může být značně zklamán. Možná si svých oblíbených herců neužije tak dlouho, jak původně zamýšlel. Soderberghova vize katastrofální nákazy šířící se světem je chladná a neskýtá příliš prostoru pro empatii. Vzbuzuje prostě jen strach. Primitivní strach o vlastní život.
Civilnost, která je z filmu znát především díky zamlčení téměř veškerých odborných aspektů, může pro mnohé diváky působit jako přílišná primitivnost a díky tomu snímek snadno zavrhnou.
Pro další to může být znamení, že se tím film snaží ukázat, jak se v okamžiku smrtící hrozby stírají rozdíly mezi lidmi. Což demonstruje i zdivočelé obyvatelstvo, které začíná zběsile rabovat. Chladnou hlavu v takové situaci si zachovává Alan, který v nové situaci nachází pozitiva. Jeho blog zaznamenává rekordní návštěvnost. Čím více slábne víra lidí v oficiální média, tím větší prostor dostává pochybovačný a paniku šířící Alan. Jeho přesvědčení lidí, že na nový virus zabírá zlatice (obyčejný zlatý déšť), mu přináší značné zisky.
Silou stránkou filmu je rozhodně jeho tempo, které stále graduje. To je něco, co se Soderberghovi opravdu daří a bez něhož by se Nákazu dařilo vnímat jen stěží. Film je neustále v pohybu. Pořád se přesouvá z jednoho místa na další, přesně v rychlosti šířícího se viru. Trochu pateticky v tom všem však působí momenty, kdy se chce film přiblížit divákovi a nabídnout mu něco hřejivého. To se pak díváme na bandu asijských dětí, které vyučuje unesená pracovnice Světové zdravotnické organizace Loenora (Marion Cotillard). A nebo na improvizovaný maturitní večírek, který se koná v obývacím pokoji.
V těchto momentech je film vlastně nejslabší, protože se narušuje jeho struktura, která je zpočátku velmi pevná a striktní, bez emocí. Najednou jako by se do filmu přece jen vkradlo něco, aby byl snímek snesitelnější. A tím se paradoxně vysmívá sám sobě.
Film se dá i poslouchat
Když je filmový soundtrack lepší než samotný film, nastává problém. Nákaza má trochu smůlu, že její hudební doprovod je mnohdy zajímavější než obrazové dění na plátně. Cliff Martinez se drží svých elektronických tónin zcela právem a naprosto dokonale doplňuje (tady i převyšuje) obsah filmu. Filmoví nadšenci, kteří mají naposlouchaný soundtrack k filmu Drive budou mít radost dvakrát, protože jim hudba k Nákaze Drive v mnoha skladbách skutečně připomene.
Steven Soderbergh se snažil nalézt lákavý kompromis mezi komerčním hitem a zajímavým filmem, který je po technické stránce téměř bez chyby. Bohužel je to právě rozkol, který příliš nefunguje, co film kazí. Nejprve je divák stržen silným tempem bez jakéhokoli zaujetí, a následně na něj začne působit emocionální tlak. Odtažitost po celý film by fungovala mnohem lépe.
Přes všechny drobné zádrhely je ale Nákaza dobře natočený snímek, který si divák v kině užije a možná si na něj vzpomene, až se bude vracet domů hromadnou dopravou. Doma si důkladně umyje ruce. Ale za týden, za měsíc nejspíš nebude ani tušit, že Nákazu viděl. Hudba z ní se mu ale bezpochyby vryje do paměti.
Foto: Warner Bros. Pictures / Claudette Barius
(4,91 z 5)