Největší z Čechů – Sedláčkova z nouze ctnost

Ambiciózní sce­náris­ta a reži­sér Robert Sedláček stří­dá úspěš­ně fil­mo­vé žán­ry. Po debu­to­vém psy­cho­lo­gic­kém thrille­ru Pravidla lži loni divá­kům před­sta­vil kome­di­ál­ně ladě­né Muže v říji a jeho sou­čas­ná novin­ky Největší z Čechů by se dala ozna­čit za hra­ný doku­ment s auto­bi­o­gra­fic­ký­mi inspi­rač­ní­mi prv­ky. Cesta k jeho rea­li­za­ci při­tom ved­la přes odmít­nu­tí mini­mál­ně dvou původ­ně plá­no­va­ných celo­ve­čer­ních pro­jek­tů, ale naštěs­tí tato sku­teč­nost jejich tvůr­ce při­ved­la k nápa­du nato­čit o tom všem film, kte­rý tak ospra­ve­dl­ní i svůj níz­ký roz­po­čet a for­mál­ní i obsa­ho­vý nezá­vis­lý sta­tus. Jaroslav Plesl tedy ztvár­nil reži­sé­ra, kte­rý neu­spě­je u komi­se Státního fon­du pro pod­po­ru a roz­voj kine­ma­to­gra­fie a nedo­sta­ne grant na svůj vysně­ný umě­lec­ký počin. Společně se svo­jí pro­du­cent­kou (Simonou Babčákovou) ale vzá­pě­tí vez­mou za vděk ale­spoň doku­men­tem, kte­rý jim nabíd­ne ředi­tel agen­tu­ry Dobrý den z Pelhřimova (Igor Bareš), jež si pře­je nato­čit osob­ní pří­běhy a výpo­vě­di tuzem­ských bor­ců, kte­ří se zapsa­li nej­růz­něj­ší­mi výko­ny do České kni­hy rekor­dů. A tak malý štáb, číta­jí­cí ješ­tě psy­chic­ky labil­ní­ho kame­ra­ma­na (Jiří Vyorálek) a začí­na­jí­cí zvu­kař­ku (Johana Šcarcová) brázdí po čes­kých luzích a hájích a fil­mu­je podi­ví­ny, kte­ří dosáh­li zápi­su rekor­dů v pro­vá­dě­ní nej­roz­to­div­něj­ší dis­ci­plín. V prů­bě­hu jejich puto­vá­ní ale sami zjiš­ťu­jí, že podob­ně vyko­ře­ně­ný­mi exis­ten­ce­mi jsou i oni sami se svý­mi čas­to mali­cher­ný­mi pro­blémy a kom­plexy.Sedláčkův film je dvoj­lom­ný v řadě ohle­dů. Jednak je čás­teč­ně zakot­ven v rea­li­tě (např. oprav­do­vá objed­náv­ka pelhři­mov­ské agen­tu­ry Dobrý den umož­ni­la vůbec vznik toho­to fil­mu; nebo někte­ří z rekord­ma­nů vystu­pu­jí sami za sebe, zatím­co jiné zastou­pi­li her­ci jako tře­ba Marek Taclík, David Švehlík, Igor Chmela), dru­hak nasta­vu­je pomy­sl­né zrca­dlo samot­né­mu jeho tvůr­ci (u Plesovy posta­vy reži­sé­ra bychom v někte­rých arti­ku­lo­va­ných názo­rech či cho­vá­ní moh­li hle­dat para­le­ly s vlast­ní Sedláčkovou zku­še­nos­tí) a fil­mař­ské pro­fe­si jako tako­vé (vzta­ho­vé situ­a­ce mezi čle­ny štá­bu jsou beze­spo­ru odpo­zo­ro­va­ný­mi zážit­ky nebo ale­spoň jsou inspi­ro­vá­ny někte­rý­mi his­tor­ka­mi, kte­rých v tom­to obo­ru je vždyc­ky dost pro poba­ve­ní). Fór je v tom, že Sedláček tak nemu­sí nic před­stí­rat, jeho sní­mek je civil­ní nejen díky pro­po­je­ní reál­ných osob­nos­tí a her­ců, ale pře­de­vším kvů­li dob­ře napsa­ným a před­ve­de­ným hláškám, kde si jejich autor nebe­re sku­teč­ně žád­né ser­vít­ky z niko­ho a niče­ho. Po této strán­ce lze Největšího z Čechů ozna­čit jako vylo­že­ně autor­ské dílo. Na paškál tak bere, jak neschop­né gran­to­vé úřed­ní­ky (jed­no­ho z nich si mimo­cho­dem vystři­hl i reži­sér Jan Hřebejk a těž­ko říct, jest­li jeho obsa­ze­ní nelze záro­veň chá­pat i jako Sedláčkův komen­tář k samot­ným Hřebejkovým fil­mům, kte­ré zpra­vi­dla u komi­se Fondu uspě­jí), tak i spon­zo­ry (jejich reál­né pro­duk­ty se ve sním­ku obje­vu­jí a ne vždy v pozi­tiv­ním svět­le), a nako­nec i vlast­ní rekord­ma­ny a čle­ny fil­mo­vé­ho štá­bu. Ale prá­vě v jeho pří­stu­pu k nim, nazí­rá­ní na ně a jejich koná­ní, nemu­sí být vždy a všem jas­né, jest­li je mají brát váž­ně, nebo jde o pou­hý Sedláčkův iro­nic­ký poškle­bek.  I přes­to však odzbro­ju­jí­cí upřím­nost, se kte­rou se Sedláček pouš­tí do pozo­ro­vá­ní čes­ké národ­ní pova­hy a pou­ka­zo­vá­ní morál­ních či jiných sla­bin jedin­ců i naší spo­leč­nos­ti, je ozdra­vu­jí­cím způ­so­bem pod­vrat­ná. Troufnu si dokon­ce tvr­dit, že v polis­to­pa­do­vé domá­cí kine­ma­to­gra­fii je něco podob­né­ho výji­meč­né. Otázka ovšem je, jest­li vět­ši­nu těch­to jem­ných nuan­cí ve vyprá­vě­ní divák, z kinosá­lů zvyk­lý na pře­ce jenom pří­stup­něj­ší for­mu sdě­le­ní, ode­čte. Setkal jsem se totiž se zda­le­ka ne oje­di­ně­lým názo­rem, kte­rý Největšího z Čechů hod­no­tí jako banál­ní hříč­ku, ve kte­ré je humor spí­še skry­tý a znač­ně sar­kas­tic­ký, než aby půso­bil očist­ně a jak­si při­ro­ze­ně spon­tán­ně. Ano, Troškovu lať­ku Sedláček hra­vě pře­sko­čil, a pro­to recep­ce jeho díla nemu­sí nut­ně vždy kon­čit jed­no­znač­ným poro­zu­mě­ním. O to víc si je tře­ba pova­žo­vat odva­hy, se kte­rou se Sedláček pus­til do toho­to téma­tu, ačko­liv musel pře­dem dob­ře vědět, že jeho výsle­dek, myš­le­no včet­ně dějo­vé poin­ty, je hod­ně hoř­ká a tak tro­chu ali­bis­tic­ká. Nakonec ale z této tro­chu nou­zo­vé situ­a­ce doká­zal vytvo­řit výho­du, kte­rá pořád nabí­zí dost sil­né a aktu­ál­ní sdě­le­ní, jehož kon­tex­to­vý pře­sah oce­ní ti, kte­ří umí ode­čí­tat i mezi zábě­ry, přes­ně v duchu Holanova tvr­ze­ní: Jak vel­kou lží­ci máš, tolik nabe­reš.